Ztracený ráj - strana 28
Doma jsem moc stání neměl. Nabýval jsem dojmu, že když tam budu překážet co nejméně, tím lépe. I když moje sestra, jen co jsem v neděli odjel, se ptávala naší mámy, kdy konečně zase přijedu. A pak mě v pátek bouřlivě vítala. Ale jen jsem byl doma pár minut, už jsme si při nejbližší příležitosti vjeli do vlasů. Nadávali jsme si a z mé malé sestřičky se stala ječící fúrie, jež mezi slzami vzteku na mě křičela, už aby byla neděle a já zase odjel. Zkrátka, měli jsme se rádi, ale jen když jsme se neviděli.
Vztah mezi mnou a mým bratrem se z mé strany nezměnil. Pořád jsem toužil být jako on. Dokázat všechno, umět všechno, vyrovnat se mu, ne-li ho překonat. Ne. Přes plot jsem už čůrat nechodil. Nemělo to smysl. Nikdy by se mi to nepodařilo i když jsem ještě o kousek vyrostl. Někdo musí být poslední. Začínal jsem si zvykat, ale bojovat jsem nepřestal. Co kdyby se ke mně štěstěna obrátila aspoň bokem?
Můj bratr už učiliště dokončil, nastoupil do JZD a pomalu se chystal sloužit lidu a bránit svou vlast. Nikdy bych nemohl být jako on, ale všemožně jsem se ho snažil napodobovat. Chtěl jsem být jeho, co možná nejpřesnější odraz. Jako protizávaží vyrovnávající jazýčky vah do přijatelné roviny. S nemalou, neutuchající touhou být lepší, překonat ho.
Stál jsem před nejdůležitějším okamžikem svého života. Dokonce jsem se začal i učit. Tuhle šanci jsem měl jen jednu, a nehodlal jsem si ji nechat ujít. Už jen to, že bratr už ho měl. Ano, hodlal jsem rozšířit řady řidičů. Sice jen jako traktorista s právem jízdy na motorce, ale pro mě to byl nejšťastnější okamžik. Šrotil jsem do sebe paragrafy a poznával technickou stránku strojů. V tomhle období šlo všechno stranou. Nejdůležitější bylo bez chyby udělat všechny zkoušky, které byly přede mnou. Testy, techniku, jízdy.
Byl jsem nervózní jako pes. Jestli tohle neudělám, tak nevím. Obětoval jsem všechno, i hrdost šla stranou, a já se učil a učil a učil. (Lenin by měl radost.) Učil jsem se jako blázen. Jako nikdy před tím.
Učitel, jež nad námi bděl, jež se do nás, kdejakým otvorem, snažil nacpat všechny ty paragrafy, poučky, pravidla, značky, situace, součástky, náplně, byl jediný, který nám vykal. Dělalo to na nás nesmírný dojem, po všem tom potupném, ponižujícím jednání ze stran ostatních, včetně školnice. O základní škole nemluvě.
Ne, že by nám náš učitel autoškoly nedával pocítit, co je to nadřízenost, to zas ne. Nevím, jestli byl tak vysoký, ale svým vystupování působil dojmem rozhledny. Měli jsme před ním respekt. Nijak se s námi nemazlil. Při jízdách traktorem měl po ruce neustále šroubovák, který nám byl, při sebemenší chybě, či přestupku, schopen vrazit mezi žebra. Mě se ho nepodařilo takovou měrou rozlítit, abych okusil hrot šroubováku na vlastních žebrech, a pokud vím ani nikomu z mých spolužáků. Ale ta možnost zde byla.
Ne, nijak si na něho nestěžuji. To by mě ani ve snu nenapadlo. Patří to k mému životu, setkal jsem se s tím a proto se o tom zmiňuji, ne, že někoho obviňuji. Doufám, že nikoho nenapadne se v tom šťourat. Vím, že existuje spousta přihlouplých pořadů, zvlášť na „super“ Nově, kde by to dokázali pořádně rozmáznout, potopit pár lidí, zatáhnout nás všechny do průšvihu, pak se z toho vyvléknout a pobaveně sledovat, jak se v tom mácháme. Tak to ať vás ani nenapadne. Je to jen, a jen moje věc. Někteří z vás mají tendenci hrabat se v životech ostatních. Tohle není Amerika ani film. To si laskavě uvědomte, než někomu obrátíte život na ruby.
Když se nad námi vznášel ten šroubovák, jak varovný prst, stačilo to, abychom se tím vyvarovali všem možným nepředloženostem, vybičovali se k obrovskému úsilí a mysleli jen na to, že jsme za volantem pár tunového kolosu a za námi je přívěs. Uvědomte si, že jsme jezdili po silnicích, po městě, za provozu. Ten šroubovák nás udržoval v čilosti. Podporoval naši pozornost, nedal nám na něj zapomenout a pomohl nám, nás i ostatní účastníky provozu, ochránit před potencionální hrozbou. Jak je vidět, pomohlo to. Nikdy se, nikomu nic nikomu nestalo.
„Někdy pár facek bylo účinnější, než za půl roku o tom hodinu planě mluvit na rodičovském sdružení.“
Nikdy nás nikoho nenapadlo si na nějaký ten šťouchnec stěžovat. To jen v dnešní době jsou děcka slaboši, co si nadělají do kalhot, když se na ně učitel jen škaredě podívá. Hned volají linku bezpečí, pokud učitele hned nezastřelí. Říkám slaboši. Já vím, jsem ze staré školy, ale díky za to. Už bych nechtěl být znovu dítětem, zvlášť ne dnes. Děkuji pěkně demokrati, humanisté. Jednou se z toho … Uvidíte.
Nemysleli jsme na nějaký ten pohlavek nebo na to, že bychom mohli mít modřinu na žebrech. Pro nás bylo důležitější udělat zkoušky. A udělali všichni. Žádná protekce. Mělo to tedy něco do sebe. Nemazlil se s námi, stejně jako život. Ukázal nám i jinou stranu života. Bylo to zvláštní, že jsem najednou nebyl jen nějaký obyčejný, ponižování-hodný „ty“, ale skoro málem-dospělý „vy“. Bylo lehké si na to zvyknou a o to obtížnější, pak být zase stržen někým jiným, na prachsprosté „ty“.
Nevím, jak je to v dnešní době na jiných školách, ale aspoň pro mě to tenkrát bylo cosi povzbuzujícího, nenormálního. Bylo to takové férové. My vykali jemu a on nám. Zatím co ostatní si od nás nechávali vykat, ale nás, bez uzardění neustále ponižovali tykáním. Nejpůsobivější to bylo, když nám při jízdách nadával. Však ani při nadávkách nám nezapomněl vykat. Ze začátku to znělo divně, když se nad námi vznášelo:
„Vy vole, vy vole!! Kam to jedete?“
Jeden nevěděl, jestli se má smát, nebo být zděšený. Ale zanedlouho jsme si na to zvykli. I když postupem času, to většina z nás slýchala stále méně a méně. To jak se naše řidičské umění zdokonalovalo.
Pak nastal ten poslední den, kdy by jsme měli už vědět a umět vše. Nastal den zkoušek. Nervozita mi seděla za krkem a do uší mi šeptala slůvka strachu. Snažil jsem se soustředit na to, co dělám. Nevěděl jsem z čeho mám větší strach. Skoro všechny paragrafy jsme museli znát z paměti a když jsem psal test, s každou otázkou se mi vybavovalo nejen číslo, ale i celé znění paragrafu. Jen abych nepopletl nějakou tu křižovatku, při tom tlaku nervozity? Dopadlo to dobře. Aby ne. S takovým učitelem. Vždyť to byla hlavně jeho vizitka. Všichni jsme testy napsali, jen s velmi nepatrnými ztrátami. Většina z nás dosáhla plného počtu bodů. Sem tam sice někdo zazmatkoval a přišel o jeden či dva body, ale za takových okolností, pod takovým tlakem, se nebylo čemu divit. Však pořád to bylo v normě.
Pak přišla na řadu technická stránka zkoušek. Teď, když už jsem měl testy za sebou, bylo o jednu starost méně. Ne, že by tahle nastávající ústní zkouška byla něco jednoduchého, to ne, ale na tu písemnou zkoušku z pravidel silničního provozu, jsem přece jen hleděl trochu s větším respektem, působila na mě víc důležitěji.
Chodili jsme do učebny jednotlivě, kde každý dostal dvě otázky. Přišla řada na mě. Dostal jsem za úkol popsat chladicí a mazací systém traktoru. Trochu se mi ulevilo. Mohlo to dopadnout hůř. Existovali složitější systémy, než ty, co jsem dostal. Ne, že bych v některých vysloveně plaval, to ne, ale některé byly jednodušší a jiné složitější, jako třeba spojka, dvouokruhový brzdící systém či vstřikovací čerpadlo s tryskou.