Ztracený ráj - strana 24
Když jsem začal chápat, co jsou topoly zač, když jsem si uvědomoval jejich význam, byly to už vzrostlé stromy. Nebylo mezi nimi mnoho těch, na něž by se dalo vylézt až úplně do špičky, když to přeženu, tak dva, nanejvýš tři, ale víc určitě ne. Byly to stromy „větrolamy“. Měly za úkol chránit naše město před zběsilými východními větry, vrhajícími se z prostorných luk, na naše obydlí, a ne, aby na ně někdo lezl. Většina proto měla první větve příliš vysoko i na to, abych na ně vyskočil. Ne, šplhat se po jejich kmenech nedalo. Rostly stejně jako já a jejich kmeny byly za těch pár let, co je znám, už tak silné, že je nešlo obchytnout. Samozřejmě, stačilo si přinést žebřík, ale jen hlupák leze na stromy po žebříku. A kdybych si ke stromu postavil něco, co by mi pomohlo dostat se k první větvi, bylo by to nápadné a každý by hned viděl, že se na ten strom dá vylézt. A to já neměl zapotřebí.
V místech, kde vedla stará silnice do opraven, a jejíž torzo bylo připomínkou na mé krásné, nezapomenutelné dětství a konec konců i na mou zlomenou klíční kost, rostl jeden strom, na jehož první větev se dalo vyskočit. Rostl v kraji násypu, na němž zbylo už jen málo z asfaltového povrchu a díky výšce svahu se o něco zkrátila vzdálenost mezi zemí a prvním větví. Naskytla se mi tahle příležitost a tak jsem ji hodlal využít. Lezlo se velmi těžko, ale dalo se to. Ve druhém patře nastala pro lezce horká chvilka, neboť vzdálenost horních větví byla značná, ale byla na to taková finta. Znali ji všeho všudy je tři kluci. Jen ti jediní, se dokázali vydrápat až do špičky toho stromu a vyrýt do kůry své iniciály. Byl jsem hrdý na to, že jsem jedním z nich.
Na ten den, kdy jsem to kritické místo dokázal překonat, jsem nezapomněl. To byl pocit. Trochu se mi vrátila má sebedůvěra, že přece jen něco v životě dokáži. Že aspoň v něčem, jsem jako můj bratr, jež pochopitelně patřil k těm, jehož iniciály se skvěly v kůře nejvyšších větví. Ale to nebyl ten hlavní důvod, proč jsem na ten strom chtěl vylézt. A nebo ano, ale protože jsem na něj dokázal vylézt, našel jsem tam, čeho se mi na zemi nedostávalo. Klid. To bylo ono. To bylo to, co jsem tolik postrádal, co jsem hledal a nemohl najít. Samotu.
Skoro denně, nebo možná pětkrát týdně, jsem se vyšplhal až do vršku, uvelebil se ve vidlici a nechal se kolébat větrem. Tam, sem, tam, sem a tam, sem. Cítil jsem se spjat s přírodou. Vrostl jsem do toho stromu, byl jeho další větví. To bylo mé království. A bylo vzrušující, když vál silný vítr a výkyv koruny nebyl jen nějakých pár centimetrů. Zmítal jsem se spolu z korunou a létal jak hadr na holi. Skučení větru a burácení listí mi zaléhalo v uších. Cítil jsem nemalou závrať, ale za nic na světě bych se toho nevzdal. (No, kvůli něčemu možná ano.) Dolů se při takovém fujavci lezlo špatně. Strach mi svíral prsty kolem větví víc, než bylo nutné. Ale pokud jsem seděl ve vidlici, bylo to báječné, vzrušující, dech beroucí.
Jelikož jsem ten strom dokázal pokořit i já, ti ostatní dva o něj přestali mít zájem. Nebavilo je sdílet něco se mnou, a jak si jistě dovedete představit, houby jsem si z toho dělal. Spíš naopak. Aniž bych o to usiloval, našel jsem něco svého. Ano chtěl jsem se jim vyrovnat, ale našel tím i částečné uspokojení svých rozporuplností. To pomyšlení mě hřálo. Nikdy jsem toho, co bylo jen mé, mnoho neměl. A pokud jsem něco získal, vážil jsem si toho, (tedy až v posledních pár letech), až to možná bude někomu připomínat sobectví. A přitom já si jen bránil své, proti všem. Houpal jsem se s korunou ve větru a samotnil jsem. Mezi větvemi jsem pozoroval lidi hluboko pod sebou. Věděl o každém jejich kroku, ale nikdo nevěděl o mě. „Žil“ jsem tam sám, vysoko, daleko nad lidským lidstvím.
Zamiloval jsem si tohle místo natolik, že jsem své návštěvy sousední vsi či stadionu omezil jen na zdvořilostní minimum. A to bylo většinou odpoledne, takže každé dopoledne bylo jen mé. Cele jsem ho věnoval rozjímání ve větvích a ve větru. Ukryt v koruně stromu jak raněný orel. Vítězilo ve mně mé samotářské já.
Možná to vypadá, že jsem utíkal před lidmi. Teď se mi to také tak jeví, ale tenkrát, jsem o tom nepřemýšlel. Nač? Byl jsem vždy tím, čím jsem byl. Když jsem nastavoval ve větvích, větru svou tvář, když jsem se nechával kolébat vichrem, byl jsem unášen svou samotou, vrůstal jsem do stromu, byl jeho další větví, cítil se být spjat s ní, s přírodou, a nemyslel na ten kulatý nesmysl, na hřiště, na branky, a nebo, že tam v dáli bývám, „Tevagion“, nepřemýšlel o „coup“ a „grand coup“, jež získávají indiáni za své zásluhy. Byl jsem jen větev, kus stromu, součást přírody. Když jsem byl bílým bratrem dvou „indiánů“, když jsem byl „Tevagion“, myslel jsem jako on, jako jejich bílý bratr a zbytek jsem nechával za sebou. Když jsem pak coby brankář, robinzonádou zabraňoval míči dostat se do brány, byl jsem hráčem z družstva, gólman, jež za každou cenu brání své brankoviště a nevznášel jsem se v oblacích, ani na širých pláních, nekonečných stepích. Žil jsem přítomností.
Prožíval jsem své prázdniny, ale nevím, jestli to byl právě ten způsob, o jakém jsem snil, jaký jsem si představoval. Měl jsem kamarády, ale nevěděl jsem, jestli se mnou kamarádí, protože sami chtějí, nebo proto, že jsem se k nim tak nějak vloudil, vnutil násilím, že jsem si je podmanil. Občas to na mě tak působilo. Každý má občas svoje dny. A tak jsem si vylezl na svůj strom a liboval si ve větvích. Kálel jsem na svět pod sebou.
Byly chvíle, kdy jsem potřeboval společnost a proto jsem měl své kamarády. Jedny i ty druhé. A pokud jsem potřeboval být sám, měl jsem přírodu. Měl jsem svůj strom. Utíkal jsem z dosahu lidí. Pryč, do lůna přírody nebo zpět mezi lidi. I když dnes, nechápu proč.
Neomezoval jsem se jen na tiché procházky a povšechné pozorování vody, vzduchu i země, se vším co na ní rostlo, běhalo, lezlo, plazilo se, skákalo. Chtěl jsem mít kousek přírody i doma. Choval jsem křečky, andulky a na jaře, když po jarních záplavách, zbyly na lukách celá jezera vody, nosil jsem si domů láhve plné žabích vajíček.
Nevím, jestli se to zdálo jen mě, nebo jestli jsem na takové věci citlivější, v každém případě jsem bych zcela uchvácen tou proměnou. Bylo až k nevíře, jaká kouzla dokáže příroda. Co se všechno odehraje, než se z vajíček stanou žabky.
Moji rodičové a svět kolem mě, se na mé počínání díval jinak. Jinýma očima. Mě nepřekážely ty láhve od okurků plné pulců, ani žabky poskakující po dvorku. Byl jsem hrdý, že se před mýma očima vylíhli z vajíček pulci. Dělal jsem pozorování jak rostli a tloustli. Nevěřil jsem vlastním očím, když jim narostly zadní nožky, když se jim počal zkracovat ocásek a růst i nožky vepředu. Hřálo mě to u srdce, když zmizely poslední zbytky ocásku a z vody začaly vylézat žabky. Nikdo kolem mě nedokázal mít větší radost, nikdo nedokázal ocenit ten zázrak přírody. Viděli jen nepořádek a „Kdo to má uklízet!?“. To je tak, když člověk zapomene, že nebýt přírody, nebyl by ani on. A nechci slyšet nic jiného! Příroda je příroda a náboženství s ní nemá nic společného.
„Pokud se vzdalujeme přírodě, vzdalujeme se srdci.“ jak nám po sobě zanechal J.J. Russo.
Nechoval jsem jen pulce. Jakmile z polí zmizelo obilí, zvala mě strniště na návštěvu. Na prázdných polích už nikomu nebude vadit nějaká ta díra. Půjčil jsem si polní lopatku, a s láhví od okurků v tašce, jsem vyrazil do polí. Proč se pořád zmiňuji o láhvích od okurků? Protože to byly jediné dostupné nádoby, jež se daly použít pro mé potřeby. Mám na mysli ty velké třílitrové, ne malé „sedmičky“. Láhve od okurků patřily k mému mládí, jako mládí k socialismu.