Ztracený ráj - strana 23
Já, jež seděl uprostřed našeho plavidla, jsem se stačil zachytit kmene poloponořeného stromu, pod nímž podplula moje a zadní část. Ze spodu jsem na kmenu visel jak lenochod. Držel jsem se ze všech sil, ale těch mi kvapem ubývalo, až se mé nohy ocitly ve vodě a byly unášeny dravým proudem, jak stará hadra zachycená za kamenem. Zadáka, ta cesta pozpátku zaskočila, byl kmenem sražen do vody a ačkoli občas mizel pod hladinou, nakonec se mu podařilo, napolo utonulému, uniknout proudu a dostat se zdárně ke břehu. Třetí z naší posádky zůstal jako jediný na zaklíněném plavidle. Bez nejmenší újmy vyšplhal na kmen stromu, jež pro nás málem znamenal katastrofu, a jako by nic po něm přešel na pevninu. Ani nevím, jak jsem se nakonec vyškrábal nahoru já. V takových chvílích si člověk nedělá poznámky o svých činech. Jen se snaží zachránit si holý život. Vím jen, že mi moc sil nezbývalo a mé nohy byly stále rvány silným proudem.
Seděli jsme na břehu a přemýšleli, jak zaklíněné plavidlo vyklínit z podstromu. Byl to nelehký úkol a jak se zdálo, i nad naše síly. Plavidlo se zmítalo v proudech vody a nikdo neměl sto chutí se zmáchat nebo hůř. Přeřezat provazy, se nám nechtělo. Provaz je provaz, a těžko se shání. A prostrčit obě uvízlé duše, proti proudu, na druhou stranu do původního směru, byl nadlidský úkol. Proud byl daleko, daleko silnější, než jsme potřebovali. Byli jsme pečliví, při svazování plavidla. Uzly byly bytelné a pevně utažené. Nezbývalo, než řezat. Ono není jednoduché pod vodou rozvázat nacucaný uzel a v proudu, jež by převrátil i lokomotivu.
Ležíce na břiše, na kmenu stromu, jež se stal pastí pro nezkušené vodáky, s hlavou těsně u bouřící hladiny, kterou jsme podcenili, a s rukama pod vodou, v tom absolutně nemožně prudkém proudu, jsme se střídajíce, jeden po druhém, pokoušeli přeříznout provaz, který spojoval první třetinu našeho plavidla se zbytkem. Těžko šlo nazvat to zmítající se spojení duší plavidlem. V místě, kde se vyvrácený kmen stromu nořil do proudu a vykrajoval do něj klín, bylo vklíněno i naše plavadlo. Duše zdeformované proudem se vzdouvaly, zmítaly a potápěly, aby vzápětí prudce vyskakovaly nad hladinu. Omotané kolem kmene strhávané proudem. Neposedné, nevyzpytatelné, zrádné.
Byl to boj i práce chirurgů. Nemohli jsme si dovolit propíchnout duši nebo se zranit. Náhradní duši ani ruce jsme neměli. Ale provaz ano. Naše prozíravost nás uchránila zranění, škod i potupy z bezmocnosti. Vzdali jsme ten, bez tak marný boj a rozhodli se vyprostit plavidlo v celku. Uvázali jsme náhradní provaz k první duši, jež jako jediná zůstávala ve směru, kterým jsme původně chtěli plout a trojí silou našich patnáctiletých paží se snažili překonat sílu proudu. Tři páry rukou svírající napnutý provaz, šestero nohou opírajících se do kmene stromu, jež to všechno zavinil. (Nejlepší způsob, jak se zbavit viny, je svalit ji na někoho jiného.) Byl to nezapomenutelný zážitek, když jsme v příhodném okamžiku zabrali a využili slabou chvilku proudu, jež nepočítal s naší vytrvalostí. První duše, coby příď se naposledy potopila, celé palavadlo se neskutečně zachvělo a s volností vyplulo na druhé straně kmene, opět na hladinu. Strženo proudem se snažilo zmizet v nedohlednu, se snahou vzít nás s sebou. Ještě jsme neměli vyhráno. Boj s proudem ještě neskončil.
Seskákali jsme s kmene, i když to spíš vypadalo, že nás stáhlo plavidlo zmítající se v proudu, patami zapřeni do kamení a písku, jsme přitahovali náš „vor“ ke břehu. Dalo nám to hodně práce a stálo nás to zbytek sil, ale úspěšně jsme ho vytáhli na břeh. Celí udýchaní jsme sebou plácli do trávy. Napůl vyděšení z událostí, jež nás zastihly nepřipravené a zároveň šťastní, že se nikomu nic nestalo. Ještě chvíli jsme seděli na břehu, vedle vytaženého plavadla. Tak nevinně se to jevilo a jak to skončilo. Tak neslavně začaly naše poslední školní prázdniny.
Šok pomalu odezníval a touha splavit, pokořit onu řeku začínal být opět silnější, než obavy a strach. Nejhorší, bylo najít vhodné, místo k nalodění. Moc takových míst nebylo. Řeka nebyla nijak široká s klidným proudem, jak by si někdo mohl myslet, nejsme v Rusku. Úzké koryto bylo naplněno dravým proudem. Plahočili jsme se po strmých březích, a hledali. Našli jsme ho, nasedli a pokračovali ve své cestě po řece. Proud nás unášel a my jen řídili směr. Sledovali jsme ubíhající břehy, rozhlíželi se známou krajinou, pozorovali svět z jiné perspektivy. Jak rychle ta cesta uběhla. Vzhledem k předchozí cestě po souši vzhůru proti proudu, to byl jen mžik a byli jsme u cíle. Dojeli jsme v pořádku. Plavidlo rozebrali, duše vypustili a vrátili se do místa našeho působení. Po dohodě bylo ujednáno, že raděj nikomu nic neřekneme, aby naši rodičové o nás zbytečně nemuseli mít strach. Vždyť se konec konců nic nestalo. Rozešli jsme se do svých domovů, otřeseni, ale šťastni z prožitků. I když jsme mohli mluvit o štěstí.
Měl jsem před sebou ještě celé prázdniny. Prázdniny, které pro mě neznamenaly jen konec školy, konec utrpení, dny plné volnosti pohybu, ale s každým příchodem prázdnin, jsem byl zase o rok starší. Takže prázdniny měly pro mě dvojí krásu. Tenkrát. S postupem času, jsem postupně nabýval jiného dojmu.
V těchto posledních školních prázdninách, neboť ty další budou učilištní, jsem dosáhl patnáctého roku a dostal občanku. Já vím, že to není nic, čím bych mohl oslňovat nebo některé z vás ohromit, ale uvědomte si, co to je, pro patnáctiletého člověka. Obrovské boom, nezapomenutelný zážitek, nekonečné blaho, ohromná událost. Nikdo, tedy možná skoro nikdo, snad nezapomene na ten okamžik, na tu slavnostní příležitost, na ten pocit, na tu pýchu, s jakou přijal ten naivní fakt, že je už za sebe sám odpovědný. Tedy nikdo z těch normálně ješitných. Ty arogantní pokrytce jsem neměl na mysli. Ty by to nepřiznali ani za celý svět.
Stal jsem se pyšným držitelem občanského průkazu a nevěděl, do čeho strkám hlavu. Mluvím o době tenkrát, když mi bylo patnáct, ne dnes, v současné době, což znamená bezprostředně teď, momentálně, kdy vznikají tyhle řádky. Kdybych věděl, že budu svou nově nabitou občanku vytahovat tolikrát za den, nosil bych ji na krku. A když už chtěli, aby byla tak permanentně v používání, měli ji vyrobit z materiálu více odolného. Nedokážete si ani představit, jak za pár let asi vypadala. Ale to už jsem na ni nebyl tak hrdý. Ne proto, jak vypadala, ale proto, nač ji vlastně mám. Aby mi do ní každou chvíli někdo nahlížel, zkoumal mé záznamy. Zejména a především příslušníci Sboru národní bezpečnosti, které jsem svým neklamným bytím, svou jsoucností, přímo přitahoval, a myslím, že nejen já.
Na svých toulkách přírodou, či cestou necestou, do sousední vesnice, jsem měl dost času přemýšlet o sobě. Šlapal jsem známou krajinou kolem polí, remízků, i kolem koryta naší matky řeky a hloubal nad sebou. Hledal jsem smysl svého života. Cítil jsem potřebu být sám i ve společnosti svých kamarádů. Nacházel jsem zálibu v samotě, ale i kamarádství pro mě znamenalo hodně. Abych se vyhnul vnitřnímu napětí, abych předešel hádkám se svým svědomím, musel jsem rozdělil své touhy úměrně stejným dílem mezi své lidské potřeby a vnitřní zálibu. Nepřestal jsem navštěvovat své kamarády v sousední vesnici, jen jsem tam už nechodil tak často, tedy každý den. Utíkal jsem ze samoty ke kamarádům, a vracíval se z jejich společnosti ke své samotě. Přesto jsem postupem času dával přednost víc samotě. Tak jsem si na samotu svého dětství zvykl, že teď, když mám kamarádů nadbytek, toužil jsem opět po samotě. Samota byl můj úděl, můj osud, můj život. Dokonce jsem našel krásný, teď bych možná řekl přenádherný způsob, jak být úplně sám a přesto mezi ostatními lidmi. Neviděn, neslyšen, obklopen lidmi, a přece sám.
Topoly v háječku, mezi kolejištěm a opravnami, rostly stejně jako já. A co si je pamatuji, nikdy to nebyly žádné proutky. Tyčily se nade mnou v úctyhodné výši, když jsem si pod nimi hrával, přesto však bylo málo těch, jež by byly silnější, než já v pase. Tak, teď to vypadá, že jsem byl pěkně vypasený buřtík. Ne nebyl, ale co bych komu vysvětloval, když jsem nedůvěryhodný, jak o mě zlý jazykové tvrdí.