Ztracený ráj - strana 21
Měl jsem rád samotu, ale zároveň jsem vyhledával i společnost. Přemýšlel, srovnával sebe a svět kolem, a hledal někoho, kdo by mě pochopil. Byl jsem v tom věku, kdy si většina z nás, (skoro úplně všichni), myslí, že je nikdo nechápe. Ale asi jen mě tenhle pocit zůstal dodnes. Možná, že jsem doposud nenašel nikoho, komu bych se svěřil se svým nitrem, někoho, kdo by mě pochopil, nebo se aspoň o to pokusil. Nemám zájem o žádný falešný soucit. Nebaví mě předstíraná vstřícnost. Nenávidím neupřímnou zdvořilost. Protiví se mi lhostejná laskavost, která je jen maskou konvence, jsou mi proti srsti plané otázky po zdraví, odpovědi na něž nikdo nečeká.
A nebylo divu, že jsem se cítil tak divně. Mé žlázy se vyvíjely se mnou a si žádaly své, hormony pracovaly přesčas, „jely na plné knedlík“. Už mi nestačila jen společnost kluků stejného a poměrného věku kolem mě. Toužil jsem poznat víc. Byl jsem ve věku, kdy mi nebylo jedno, že nejsme, coby kluci, na světě sami.
S kamarády jsem hrával kopanou, ale po děvčatech jsem toužil z jiného důvodu. Ale tuhle část mého života zde nebudu rozvádět. Má to svá úskalí a s ohledem na osoby, jichž se týká, od toho raději upustím. Ostatně, to by bylo na dlouhé vypravování. Možná někdy jindy. Možná se tomuhle tématu budu věnovat v samostatném díle. A nebo také ne. Však jedno jsem věděl určitě. Přitahovali mě děvčata, takže nejsem „hóša“ na chlapečky. A to mě tak trochu uklidnilo. Takže, po téhle stránce bylo všechno v pořádku. I když najít děvče, kterému bych se líbil i já, to mi dalo pořádně zabrat. Mě se líbili všechny, ale obráceně to tak nefungovalo. Zapalovala se mi lýtka, ale na tu pravou, jsem si ještě nějaký rok měl počkat. Ale kdo to měl vydržet? Má trpělivost byla těkavější než éter. Kolem mě se to hemžilo děvčaty, jedna hezčí než druhá, ale všechny kolem mě jaksi jen proplouvaly. Na každé demoralizující přednášce na téma sex, dospívání a vztahy mezi pohlavími, mi bylo vnuceno, že děvčata byly, jsou a budou, vždy o dva kroky před námi chlapci. Zatímco já lezl do spárů puberty, děvčata ji měla za sebou. Zatímco já pokukoval po nich, ony měly oči pro jiné, pro starší. Nenapadlo mě hledat o dva, tři ročníky níž. Jak by také ano. To by bylo pro mě ponižující, zabývat se takovými caparty. Ale jako vždy jsem se mýlil. A běda, kdyby mi to někdo řekl do očí.
„Poznání bolí a čas nejde vrátit.“
Pro holky z našeho ročníku jsem byl příliš nezralý, ale nevěděl o tom. Dobýval jsem, vtíral se, a nacházel nevoli, nedostupnost, pohrdání. Kdekdo se měl ke kdekomu, jen ke mně nikdo. Jako bych byl malomocný. Nikdo si neumíte představit, co jsem zažíval. (Nebo možná ano.) Ty pocity, že jsem míň, než vzduch. Jako bych šel sluncem prozářenou ulicí, plnou lásky, a pršelo jen na mě. Hledal jsem špatně a nechtěl si to připustit. Záviděl jsem všechno všem a ani rvačkami jsem si nevydobyl kýžené přízně svých spolužaček. Nechápal jsem svůj osud a chtěl všechno hned. Byl jsem obklopen děvčaty a neměl u nich žádný úspěch. A to bylo z hlediska mých zapalujících se lýtek, naprosto nepřijatelné. Mé obavy měly i své opodstatnění. Ale o tom se strašně špatně píše. Nerad na to vzpomínám, natož, abych se o tom zmiňoval. Tyhle vzpomínky jsou pohřbeny v nejzašším koutě mých myšlenek. Snažil jsem se je pohřbít, ale občas se vyskytnou skutečnosti, události, situace, které mi ty nejstrašnější chvíle ponížení připomenou a nechutné vzpomínky vyplavou na povrch, jako lejno na hladinu koupaliště. O to větší mám potom práci na ně zapomenout.
Měl jsem strach, jestli ty okolnosti, na mě nezanechaly nějaký cejch, jestli mě to nadosmrti nepoznamenalo, jestli to na mě není vidět, když se mé pokusy o navázání známosti míjejí účinku. Nikdo o tom neví, nikomu jsem se o tom nikdy nezmiňoval. Neměl jsem také proč. A možná jsem neměl mlčet. Tlačilo by to méně. Těžko se s tím žije a ještě hůř o tom mluví. A jak by ne? Není lehké přiznat, že jsem byl …, že jsem se stal …, že byl na mě učiněn pokus o znásilnění, že jsem byl vystaven choutkám homosexuálního jedince. Chápu, že je to mnohým k smíchu, že se řehtáte, až padáte z židlí, ale když takové zneuctění, i když jen pokus, postihne kluka na pokraji zrání, v ranných počátcích puberty, kdy poznává opravdový svět kolem, kdy poznává lidi, chce poznat lásku, je to horší, než vypadnutí z rychlíku. Byl to pád z nebetyčné výše do bezedné hlubiny, když se ze mě snažil strhnout kalhoty, roztrhal mi zip a chtěl mi natrhnout mou poctivou …, můj zadek, zneuctít můj anální otvor. Zmobilizoval jsem v sobě všechnu sílu a ubránil se. Vymanil jsem se z jeho chlípných pařátů a unikl … Ne, neunikl. Jen jsem utekl, ale potupnému, zahanbujícímu, ponižujícímu, vnitřnímu zneuctění jsem neunikl. Už jen tím, čemu jsem musel čelit, čemu jsem byl vystaven, že se mě dotýkaly ty jeho odporné ruce, ve kterých držel, kdo ví co. Kolik zadků už asi hladily, kolik penisů laskaly, kolik prstů z deseti vniklo už asi, a do kolika, chlapeckých zadnic? Nechutná, bolestná vzpomínka. Tíží jak náhrobní kámen, jak černé svědomí křesťana. Jsem tím poznamenán, i když z venku není nic vidět. Jsou to má vnitřní stigmata. Hluboká, nehojící se, mokvající, plná hnisu a sražené krve. A pak někomu věřte.
O to víc jsem pak utíkal za samotou do přírody. Utíkal jsem před lidmi, i když mě to táhlo za kamarády. Kdybych věděl, jak zapomenout a zůstat na živu, učinil bych pro to cokoli. Nicméně jsem se s tím musel naučit žít. Musel jsem zaměstnat svou mysl, aby přestala přemílat prožitky. Při jednou nechtěně vyslechnutém rozhovoru ve škole, jsem zaslechl, že nejsem jediný, kdo je tak nějak spjat s přírodou. Chytil jsem se toho, jak topící se stébla, i když to byl rozhovor dvou kluků. Zaujalo mě to natolik, že jsem konečně přišel na jiné myšlenky. Tihle moji spolužáci se mnou nechodili od samého začátku. Byli k nám na školu přiděleni, teprve před rokem, když nastaly ty velké přesuny, po tom, co byla otevřena nová, (konkrétně už čtvrtá), škola. Byli přespolní, jak bylo zvykem na školách uvádět. Jezdili každý den autobusem z vedlejší vesnice, kolem které já, obvykle každý víkend, procházel na svých toulkách přírodou, kolem naší nejdůležitější řeky, jež dala název celé naší části republiky.
Já se jen toulal, ale oni měli vytyčený směr, cíl, za kterým šli, který dodržovali. A to mě zaujalo. Vloudil jsem se, (jak by někteří z vás řekli), do jejich spolku, ale ne za účelem roztržení jejich soudržného přátelství, (jak by opět někdo mohl soudit), ale abych se dověděl víc, a neřku-li se i zapojil.
Účastnil jsem se jejich, a posléze, i našich přestávkových porad, co se bude dít dnes odpoledne, zítra, o víkendu, o prázdninách. Očaroval mě jejich styl života, v němž bylo cítit hodně z indiánského prostředí. Ne však toho dětinského, co nám vnucovali v kinech, ale opravdového. Měli dokonce i svůj jazyk. Vím, že by se jim to nijak nezamlouvalo, kdybych zde uveřejnil, že se jednalo o „Tatejštinu“, proto upustím od podrobností. Naučil jsem se tomu jazyku též, ale nebyl jsem v něm tak dobrý jako oni.
Moji nový kamarádi byli, a nakonec i já jsem tomu podlehl, pod vlivem světoznámé knihy, ne neznámého zálesáckého spisovatele, jenž okouzlil, myslím, že nejen nás. Snad každý toužil prožít to, co se popisovalo v té knize, jež jim, i mě byla inspirací. Snažili jsme se podle ní žít, chovat, učili jsme se z ní. Že se vám to zdá být divné? Ano, i já se z ní něco, co něco, hodně, naučil. Snažil jsem svůj život uspořádat podle toho, žít podle „Zákonů lesní moudrosti.“
„Čtyři světla, byla zažehnuta z velkého ústředního ohně a z každého světla vycházejí tři paprsky.“
„KRÁSA“
„Buď čistý, silný a vždy ochraňuj přírodu.“
„PRAVDA“
„Mluv pravdu, buď pokorný a hraj čistě podle pravidel.“
„SÍLA“
„Buď odvážný, mlčenlivý a poslouchej.“
„LÁSKA“
„Buď laskavý,ochotně pomáhej a žij radostně.“
E. T. S.