Ztracený ráj - strana 20
Zatím jsem neměl tu čest, se stát obětí falešného přátelství, ale ono to jednou přijde, žádný strach. Každý to jednou pozná na vlastní kůži. I když si to někteří z nás nikdy nepřiznají. Kdo ví, možná, snad právě proto, jsem si chtěl udělat pár, víc, přátel do zásoby, na horší časy, a nebo, kdo ví, jsem byl třeba nenasytný, chamtivý sobec, co chce mít všechny jen pro sebe a má pořád málo? Našel jsem si další kamarády, kteří se ovšem pohybovali v docela jiné branži, než byl sport. I sport, jako takový, se může jednou stát jednotvárný a nudný. Ale od sportu není daleko k přírodě. Jsou tak nějak spolu spjati. Protože sport přírodu potřebuje, ale ne obráceně.
Fotbálek, jsme na svém plácku v rohu stadionu, nehráli každý den, jak by si většina z vás myslela, a jak jsem si to myslel i já. Většina z těch čutálistů, kteří okopávali míč i mě, coby brankáře, tedy všichni, měli ten prazvláštní zlozvyk se pořád, skoro každý den učit. Což jsem nikdy nedokázal pochopit. Já tu potřebu neměl. Tak proč oni ano? Nechápal jsem to. Nic to však neměnilo na faktu, že jsem měl sice kamarády, ale při čekání na ně, jsem byl pořád sám. A samotný jsem byl na stadionu k ničemu. Leda bych si kopal o zeď, ale tak zarytý sportovec jsem zase nebyl. Možná jsem tenhle typ sportu provozoval, jen proto, abych neztratil své kamarády.
Měl jsem před sebou poslední rok povinné školní docházky. Osm ročníků jsem měl už zdárně za sebou a stál jsem před závěrečným levelem, před poslední úrovní, téhle podivné, pro mě nepochopitelné hry. Osm let. Jak jsem to jen mohl vydržet? A co teprve učitelé, ale ty litovat nebudu. Ti byli stejně rádi, jako já, až odtud vypadnu. Po mě stejně přijdou jiní, stejní, možná horší, a učitelé na mě zapomenou, stejně jako já na ně. Vypadnu a oni budou dál tvrdit to své, „Vy jste ti nejhorší, co jsem kdy měl(a)!“ Budou mít s novou, nejhorší třídou dost starostí, a nebudou mít čas zabývat se, trápit se, myšlenkami či vzpomínkami na takového neposedu, jakým jsem bezesporu byl.
Proč to pořád zdůrazňuji, že jsem prošel všech osm ročníků a chystal se jít do posledního, devátého? To proto, aby si to rejpalové uvědomili, že jsem byl sice s učením na štíru, ale nikdy jsem neopakoval ani jedinou třídu.
Když dítě přestává být dítětem a dostává se nedobrovolně do spárů puberty, tedy do věku, když už není dítě, a dospělý ještě také ne, dochází u něj k podstatným změnám. Poznává, že to, co je, není to, co by chtěl, a naopak.
Nechápal jsem co se, se mnou děje, ale dnes bych to popsal, jako rozdvojenost. Dvě absolutně odlišné stránky, dva protiklady, tvořící jeden celek, to jsem byl já. Kdy se dobro se zlem svářelo v jednom bodě. Jenže ostatní kolem mě, vždy nejprve vidí jen to zlo a tím pádem nepostřehnou ono dobro. Jeden špatný skutek zastíní deset těch dobrých.
Tehdy jsem byl ve věku, kdy mě to bylo úplně fuk. Vítězilo ve mě zlo nad dobrem, a obráceně, ale ne vždy a ne pořád. Nebyl jsem grázl, ale vyváděl jsem psí kusy, otravoval život kantorům, ale nebyl jsem postrachem školy. Však oni věděli jak na mě. Bylo jim jasné, že ze mě nikdy nebude genius, a tak mě, jak jen to šlo, zaměstnávali, abych byl aspoň v něčem využitý, prospěšný, užitečný. Raději budu dělat cokoli, tedy dělat rukama, tedy jako pracovat, než se učit. A oni to věděli. Účastnil jsem se budování nové učebny fyziky, kde jsem předvrtával otvory pro následné obklady stěn, byl jsem k ruce zástupci ředitele, jenž měl na starosti dílny. Vždycky bylo někde něco, kde bych mohl přiložit ruku k dílu. Tam něco podržet, tam něco a zase tam.
Byl jsem rád, že už se nemusím otravovat s učením, s úkoly, s učiteli a oni se mnou. A mělo to i další světlou stránku, pociťoval jsem jistý pocit uspokojení, že jsem udělal něco užitečného, něco, nač mohu být pyšný a po létech vzpomínat, že to bylo mojí zásluhou, že jsem byl při tom. A to byly ty okamžiky, kdy mě ovlivňovalo mé dobré já. Jenže to mělo svůj háček. Má dobrá stránka, jako by toužila po samotě, zatím co ta druhá stránka temna, se chtěla jen předvádět před okolím, vystavovat se, upozorňovat na sebe. Měl jsem v sobě zmatek. Jak z toho ven? Bylo to pro mě dosti nepochopitelné. Já, který jsem od malička toužil mít, co jsem neměl, co jsem postrádal a nemohl najít, totiž kamarády ve své blízkosti a jejich společnost, jsem najednou, sem tam, začal pociťovat potřebu být sám, jako bych si samoty neužil v dětství až, až.
Však nebylo to nic, nač bych si nedokázal zvyknout. A postupem času jsem přicházel k přesvědčení, že samota mě měla ve svých spárech pořád, i když jsem si to bránil přiznat. Vždyť byly chvíle, kdy, i když jsem měl kamarády, jsem byl sám. Oni, jak už jsem nejednou napsal, měli podivnou potřebu se pořád učit, což bylo pro mě naprosto nepochopitelné, a tak jsem byl stejně pořád sám a čekal, až budou moci jít ven.
Tak jsem ty chvíle začal využívat ve svůj prospěch. Jelikož oni se učili denně, měl jsem tedy denně, možnost být sám se svou samotou, zvykat si na ni, najít v ní krásu. V těch chvílích jsem se obrátil k přírodě. Ne počkejte. Nestudoval jsem ji, jak by si někteří z vás mysleli. To jste všichni tak posedlí tím učením? Příroda se dá poznávat i jinak, než se ji šprtat.
„Když máte srdce na svém místě, jde to samo.“
Začal jsem tedy víc, než na stadion, (stejně bych tam byl většinu času sám), chodit do přírody. Nejkrásnější to bylo takhle po ránu, a protože to přes týden nešlo, neboť jsem měl spoustu „práce“ se školou, vypravoval jsem se do přírody v sobotu či v neděli ráno. Mí kamarádi, o víkendu, před obědem stejně nechodili ven, nevím proč, asi něco museli dělat, uklízet, pomáhat, a co já vím co ještě a nebo se zase jako obyčejně učili. Proto jsem měl celé ráno a celé dopoledne, až do oběda sám pro sebe.
Brzy hned po ránu, jsem jen tak nalačno vyrazil ven. Nebyl čas snídat. Na to zbude chvilka, až se vrátím. Potichu jsem opustil dům, kde ještě všichni spali a rázoval jsem si to po hrázi k nedaleké vesnici. Minul jsem odbočku k samotě a zasněně jsem se díval směrem, kde jsem prožil nejedny krásné prázdniny.
,Měl bych se tam taky někdy zajit podivat. Ale kdo vi, jestli by vo mě ještě stáli.‘ myslel jsem si a šlapal dál.
Statek, jež byl hodně vzdálen od města, byl posledním stavením. Dál už byla jen příroda, prostá jakékoli civilizace, která mě pohltila v okamžiku, kdy mi budovy statku zmizely z očí.
Skoro každý týden, v zimě, v létě, jsem tudy chodíval a kochal se krásami přírody tak, jak procházely změnami ročních období. Šlapal dál ponořen do své samoty, do svých myšlenek, do svých já. Přemýšlel o sobě, o tom co bylo, co jsem udělal, či neudělal, o tom co možná bude. Vytvářel jsem si svůj vnitřní svět myšlenek. Tak se postupně, beze spěchu, jako by nic, vyvíjela, vytvářela vznikala má nová osobnost. Mé rozdvojené já.
Já vím, že některé mé vzpomínky se některým z vás budou zdát na jednu stranu známé a povědomé, a na druhou bezcenné, cizí, nezajímavé, podivné, přehnané, přitažené za vlasy, nezáživné, směšné, neuvěřitelné, možná i trapné, možná, že pro vás nebudou znamenat vůbec nic. Jsou jen výplodem mé mysli, a i když pro mě znamenají hodně, nemusí být pro některé z vás tím, čím jsou pro mě. Chápu, že se na některé mé vzpomínky, na ty jež už spatřily světlo světa, i na ty, co teprve přijdou, budete dívat s odstupem, z jiného úhlu, s nadhledem, s opovržením, s údivem, s nepochopením, ať už jsou vám mé vzpomínky milé, cizí, nebo jste je částečně prožili se mnou. Ale mé vzpomínky jsou to jediné, co mi nikdo nemůže vzít, co je jen mé.