Ztracený ráj - strana 18
Tak jsem se vydal hledat dál. V sousední ulici bydlel, sice jeden kluk, ale ten propadl sportu, a já sportoval, jen když jsem utíkal pozdě domů, abych nedostal. Snažil jsem se k němu přidružit. Zasvěcoval mě do tajů sportu, pro něho tak samozřejmého. Nechápal jsem z toho nic. Všechno, jako by šlo přes mě. Snažil jsem se, seč jsem mohl, ale marně se mi snažil vnutit svoji sportovní ideu. Já v tom nedokázal najít nic, co by mi vyhovovalo, co by mě k tomu jeho sportu připoutalo, nebo abych se tím sportem k němu připoutal.
Nechal jsem ho jeho skokům a běhům, a snažil se opět vloudit do přítomnosti svého bratra a jeho party, neboť on měl na vrstevníky větší štěstí. (Nebo to bylo ve mně?) Myslel jsem si, jak nejsem snaživý, že se mi podařilo být členem té jejich party. Nějakou dobu jsem pobýval v jejich společnosti, a nepostřehl jsem žádný náznak podezření, že by to mohlo mít nějaký skrytý význam. Byl jsem z nich nejmladších, ale patra je parta. Oni všichni, coby starší, začínali mít sklon k alkoholovému pokušení a já nesměl být pozadu. To dá rozum. Kdo chce s partou být, musí s ní i pít. A pít alkohol v době, kdy bych měl spíš pít mléko, bylo hrozně lákavé. Znáte to? Nebo ne? Nebo to zase byl jen můj případ?
Tou dobou, v místech, kde pro mé dětské oči kdysi končila, nejen má nejednou vzpomínaná prašná cesta, ale kde končil, pro moje dětské chápání i svět, začal vyrůstat, samozřejmě i za mé „spoluúčasti“ motorest. Po jeho otevření, nebyl nikdo z party, mě do toho ani nepočítaje, na takové věkové úrovni, aby mu bylo dovoleno vstoupit a požívat alkoholu, co hrdlo ráčilo. Sednout si ke stolu a poručit si pivo, to by nikomu z party neprošlo. Však našel se způsob, vždycky se najde způsob, mládí je nevyzpytatelné. Stačily dvě velké láhve od okurků. Složili jsme se a střídavě jsme láhve od okurků nechávali u výčepu naplnit. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Jako doposud nezletilí, jsme v hospodě neseděli, tak co, a co bylo komu po tom, kam to pivo nosíme? Chtěl jsem být v partě, tak jsem musel s partou i pít, a hlavně pro to pivo chodit. A já, ze samé vděčnosti, chodil pro pivo, a ve snaze ostatním stačit, nevázaně pil. A v tom byla zřejmě bratrova pomsta za mé vloudění se do party, do jeho blízkosti.
Opili mě a moc jsem toho nepotřeboval. Pili jsme sice všichni, ale na mě to jaksi víc působilo. Když jsme pak večer přišli domů, tedy přišli, já se domotal, veškerá pozornost se soustředila na mě. Můj bratr byl samozřejmě, jako vždy z obliga. Moc si na ty chvíle nepamatuji, ale věřím, že on se náramně bavil.
Několikrát jsem vyprázdnil obsah svého žaludku, i když se už zdál být úplně prázdný, a marně se vymlouval na polévku, která mi zřejmě nesedla. A jestli jsem dostal pár facek, tak jsem tomu nevěnoval pozornost. Neboť, když jsem byl pod vlivem alkoholu, mé vnímání se rozplývalo v alkoholových mlhách, můj práh bolesti byl posílen vypitým pivem.
Tak to bylo mé první, ale ne poslední setkání s alkoholem. Však podruhé, už se budu snažit dávat si pozor. Tedy pokud to půjde. Občas to zkrátka nevychází, když se snažíte vyrovnat ostatním, starším, zkušenějším. To bych vypadal hloupě ne? A co má ješitnost?
Když se štěstí unaví, sedne si i na …. Nakonec jsem ve svém pátrání po kamarádech uspěl. Zřejmě to bylo tím, že já i mí vrstevníci, jsme rostli a rostli, a postupem času jsme se tak nějak, poznenáhlu vymaňovali z vlivu svých rodičů. Protože mým vrstevníkům, už nikdo nezakazoval se mnou kamarádit, a nebo možná jim to zakazovali pořád, či se o to aspoň pokoušeli, ale nebylo jim to nic platné, vždyť v tom věku si nikdo nenechá pořád poroučet. Ať tak či onak, nikdo jejich zákazy nebral na vědomí, proto, nebo z jiného důvodu, neboť zakázané ovoce nejlíp chutná, zkrátka, jednoho dne, se to stalo a já získal, našel kamaráda, přiměřeného mému věku. Pravda, bez sportu se to neobešlo, protože většina kluků se snaží sportovat, tedy většina z těch, co zrovna nechlas neholdují pití piva a ostatního alkoholu.
Začalo to tenisem. Jenže mělo to několik háčků. Já neměl potřebné vybavení, tak jsem si ho neustále musel půjčovat, a navíc, hřiště pro mě nikdy nebylo dost veliké. A pak, neměli jsme ty pravé prostory ke hraní. Museli jsme tajně, přes všechny možné zákazy, překonávat onen betonový plot, zakončený ostnatým drátem, neboť prostory, tedy jediné tenisové kurty, byly v areálu opraven. Dlouho nám to, ale nevydrželo. Kdo by se pořád hádal s ostrahou závodu, zvlášť, když se pořád ohrazovali policií. Přešli jsme tedy na dostupnější fotbal. I když, i zde jsme se setkali s nepochopením ze strany dospělých. Obzvláště těch, jímž patřily ty louky, na níž jsme se rozhodli hrát. Tedy patřily, dělali si na ně nárok, na tu trávu. A po našem utkání, už nebylo co kosit.
V té době jsme pochopitelně už nebyli sami dva. Na tenis to stačilo, i když jsem pro něho nebyl rovnocenný hráč na úrovni, ale na kopanou nás muselo být o něco víc. Ale vždy se k nám někdo přidal. Přifařilo se k nám pár těch, co byli o nějaký ten rok mladší, pár těch šoldů. Chtěli jsme si zahrát, proto musela jít ješitnost stranou, v kopané nikomu ten věkový rozdíl nevadil, nemohl vadit. Jinak bychom zůstali sami dva. Ale protože jsme dokázali ustoupit, zvýšil se náš počet na tolik, abychom si mohli zahrát. Kopali jsme do balonu i do sebe, pokřikovali na sebe, hulákali, řvali i nadávali si, lítali jsme jako splašení a rozdupávali trávu, až lítala všude okolo, a všem těm domácím pěstitelům drobného zvířectva, kteří si nárokovali práva na tu trávu, to rvalo srdce. A půda, jež se na čas stala naším hřištěm, se po několika našich utkáních dlouho vzpamatovávala.
S příchodem zimy, jsme odložili míč a vyhrabali své hokejové potřeby. Začali hokejové boje a s nimi opět přišly problémy. Žádné naše utkání se neobešlo bez křiku. Hráli jsme hokej ne šachy a jediným místem, kde jsme mohli hrát, byla cesta, neboť jen tam svítilo pouliční osvětlení. V zimě, totiž bývá brzy tma.
„Ož o šterech.“ jak říkávala jedna naše společná sousedka.
Byla zima a stmívalo se velmi brzy, a než jsme se všichni sešli, protože někteří z nás se ještě museli učit, i když nevím proč, byla už většinou tma. Takže jsme svá hřiště, pro těch několik, pár minut hraní, než nás někdo vyhodí, mohli vybudovat jen v osvětleném pásu pod pouličním světlem.
Vybavení bylo, co naše dvorky mohly poskytnout. Tedy mám na mysli branky. Pár prken, nějaký nepotřebný závěs místo sítě a branka byla na světě. Ani s míčkem nebýval žádný problém. Stačil nějaký ten starý tenisový míček, a ten se vždy někde našel. Jen hokejky jsme si museli koupit, i když, i to, byl pro některé z nás, značně veliký problém. Při hře na asfaltovém povrchu, dostávaly totiž naše hokejky, pořádně na prd zabrat. Pokud se čepel zlomila, dala se ještě tak nějak hřebíky vyspravit, ale jakmile byla o hrubý povrch asfaltu opotřebovaná, dalo by se říct spíš obroušená, přestože se ji někteří snažili chránit omotáním izolační páskou, bylo na čase začít přemlouvat rodiče, a nebo pomalu začínat šetřit. A to je pane obřad, taková koupě nové hokejky.
Utkání bývala hodně bolestivá. Neměli jsme žádné chrániče a přestože se hrálo jen s míčkem, hokejky byly ze dřeva. Většinou se jednalo o samostatné, sólové útoky na protivníkovu branku, protože, každý chtěl být tím velkým hrdinou, jež dává góly. Minimální přihrávky, prudký útok a pořádná, nechytatelná pecka. A i přestože to byl jen gumový míček, při té rychlosti, jež mu byla hokejkou udělena, nebylo radno stát takovému míčku v cestě.
Žádné brankařské vybavení neexistovalo. Nanejvýš tak hokejka brankařka, ale to si mohli dovolit opravdu jen ti majetnější z nás, a těch bylo ještě míň jako šafránu. Brankář, neměl na sobě nic víc, než co měli i ostatní, tedy jen zimní oblečení, a přesto se musel vrhnout proti každé střele. Bylo nepřípustné, aby před nějakou střelou uhnul. Raději nějaká ta modřina, než gól, jež mohl být i potencionální prohrou.