Ztracený ráj - strana 17
Pepa, coby správný pastevec si pořídil i pasteveckého psa. Byl to německý ovčák Don. Byl trochu jinačí, než Rita s Bárou. Don měl víc hranatější mordu a zdál se být i větší. Jinak si byli barevně dost podobní. A co bylo nejhorší, neměl mě rád. Co rád? On mě přímo nenáviděl. Nevím proč. Nic jsem mu neudělal, ani kvůli mně nikdy nedostal. Tak proč? A přitom s Ritou a s Bárou jsem vycházel, tak proč on na mě tak zanevřel? Bylo to tou růzností pohlaví? Musel jsem být neustále ve střehu, kdykoli jsem šel na pastvu za strejdem, abych na Dona někde nenarazil. Mohl vyběhnout odkudkoli. Nevím, co by se stalo, kdybychom se spolu potkali, a v dohledu nebyl nikdo, kdo by mohl Donovi překazit jeho úmysl. Ale nikdy k tomu nedošlo. Na štěstí pro mě.
Ale stejně to bylo na samotě lepší. Prožil jsem tam další krásné prázdniny. Kdybych však věděl, že to bude naposled, možná bych se snažil užít si to víc. Ale také by se mohlo stát, a to zcela určitě, kdybych o tom věděl, že bych to přepísk a pokazil, co se dalo. Pak bych mohl mít zkažené své krásné vzpomínky na samotu. Na vůni sena, zrajícího obilí, na horko a vůni žní, na chlév a maštal, naplněné vůní i zvuky zvířat, na nezapomenutelnou vůni mléčnice, kde se uskladňovalo nadojené mléko a konec konců i na všudy přítomnou vůni hnoje a chlévské mrvy. To jsou vůně mého mládí, vůně domova.
Našel jsem dočasný smysl života, ale jak jsem rostl toužil jsem po někom bližším, po kamarádech či kamarádkách? Mé odloučení od všech, má samota, se mi tehdy jevila, jako nevyhovující. I když jsem chodil na statek, stále jsem hledal někoho, s kým bych si mohl popovídat, jako rovný s rovným. Toužil jsem najít někoho, s kým bych mohl sdílet své sny, myšlenky, komu bych se svěřil se svými poznatky, tužbami i přáními. Poznal jsem, že dospělí nejsou k tomu ti praví. Sem tam se v mém okolí vyskytl někdo, kdo se snažil vypadat jako kamarád. Většinou jsem jen naletěl. Naletěl jejich předstírané přízni a některé z nich přivedl i na samotu. Toho jsem pak litoval. Ukázali svou pravou tvář, a zranili mé otevřené srdce. Nešlo jim o nic jiného, než všechno prolézt, a kde se dalo, něco provést. Dělali hlouposti a chtěli samotu proměnit v opičinec. Proklínal jsem se, že jsem podlehl tomuhle prvnímu pokušení, jež se tvářilo jako kamarádství.
Někdo, kdo mě zná, by mohl namítnout, proč jsem hledal kamaráda, když jsem měl přece staršího bratra, tak proč jsem si nehrál s ním? To je prosté. Starší sourozenci a rodiče, nikdy neměli, nemají a nikdy nebudou mít pochopení pro nás mladší, pro nás děti. Už dávno zapomněli, že i oni byli jednou také malými dětmi. Pro ně jsme jen malými šoldy.
S bratrem jsme moc nevycházeli. Každou chvíli jsme si vjeli do vlasů. Oba jsme chtěli mít pravdu, oba jsme chtěli rozhodovat. On z pohledu staršího a já, já jsem se mu chtěl vyrovnat. Ve všem. Přece nebudu pozadu. To dá rozum. Jak by k tomu přišla moje ješitnost? On byl starší, a nevím proč, ve všem lepší, a navíc, což jsem nedokázal pochopit, všechno mu vycházelo. Já za ním jen závistivě pokulhával. Ale byla v tom závist, neschopnost, nebo ještě něco jiného? Možná, že mu všechno vycházelo, protože nic nevyváděl, ale to jsem neviděl. Chtěl jsem být jako on, všechno umět, ve všem se mu vyrovnat, ale vždycky to dopadlo jinak než bych chtěl.
Proč jsem mu, i jeho vrstevníkům, nesahal ani po kolena, co po kolena, ani po kotníky? Kamkoli jsem přišel, jako bych nebyl vítán. Nebylo to tím, že jsem byl jen mladší, ale protože jsem byl jeho mladší bratr. To byl ten kámen úrazu. Možná jinde, v jiných rodinách jsou bratři, jež jeden bez druhého nedají ani ránu. Jsou závislí na sobě, drží je pospolu bratrské pouto. Nás ne.
Ne, nemám mu nic za zlé. Proč? Měl právo být takový ke mně. Možná byla chyba ve mně. Na druhou stranu, ani mě by se nelíbilo, kdybych, coby starší, musel pořád poslouchat ony různé připomínky, ohledně vztahu a ohleduplnosti, ke svému mladšímu sourozenci. Rostli jsme individuelně. Každý sám. Jeden z nás musel mít vždy navrch. A hádejte, kdo to byl? Aby mohl být jeden lepší, musí být ten druhý horší. Jenže v té době, jsem se chtěl svému bratru vyrovnat. Musel jsem.
Kolem opraven vyrostl onen betonový plot a stal se nejen neodolatelnou výzvou k překonávání, výtečnou pomůckou ke kreslení, ale velmi důležitým prostředkem k poměřování našich „sil“. Já vím, že mnohá děvčata by tohle nikdy nepochopila, tak ať raději přeskočí tenhle následující odstavec a přejdou na další.?
Tohle měření sil spočívalo v tom, kdo ten plot přečůrá. A nebyla to jen taková obyčejná, nízká zídka, ale klasický betonový plot, jakých jste jistě viděli ve svém okolí spoustu. Ano, nemuselo se to bezprostředně odehrávat zrovna u plotu. Dalo se čůrat jen tak do vzduchu, kdo výš, ale to by se špatně měřilo a mohlo by docházet k hádkám, a navíc zde bylo riziko, že když do vás někdo ze zadu strčí, počůráte si hlavu. Tohle bylo při překonávání plotu močí vyloučeno a ještě bylo nezvratně, prokazatelně důkazné, kdo výš. Tak se rozběhla tahle netradiční, ale přesto oblíbená soutěž. Já měl asi slabé „čerpadlo“ nebo co, zkrátka se mi nedařilo. Kdyby do mě někdo strčil, nepočůral bych si ani bradu. Zato ostatní s přehledem překonávali tuhle betonovou ohradu, až se dokonce vybičovali k tak vrcholným výkonům, že se závod rozšířil, až i na překonávání ostnatého drátu, jímž byl ten plot zakončen. Rekordmani se dostali až ke třetímu. Ten čtvrtý snad nikdo, aspoň co se pamatuji, nikdy nepřekonal. Zato já se nikdy nedostal ani do výšky, abych přečůral aspoň sebe, abych si počůral hlavu, kdyby do mě strčili. A to jsem nebyl ve škole celé dopoledne na záchodě. Vydržel jsem to utrpení poslední hodiny a s plnou „nádrží“ pospíchal k plotu, zamířil a … nic. To jednoho naštve. Taková příprava a nic. Veškerá snaha byla marná. Nejhorší bylo, že brácha byl rekordman soutěžící o překonání nejvyššího drátu a já…? Škoda mluvit. Byl jsem ostuda. Po tomhle poznání jsem s obrovským zoufalstvím odešel domů. Byl jsem outsider všech účastníků. Všichni se mnou pohrdali, jako by se přinejmenším jednalo o národní sport. A to mi zůstalo.
Teď už vím, že bez poražených není vítězů, ale tenkrát…? Časem jsem zjišťoval, že vlastně nevynikám nikdy v ničem. (Snad jen ve zlobení.) Ani dnes bych ten plot nepřekonal. Byl jsem a navždy budu pořád jen druhý. Musel jsem být druhý, jinak by můj bratr, nikdy nemohl být první. On byl mým pravým opakem. Štíhlý, vysoký, starší, chytřejší, šikovnější, hodný, …, tak jak to mezi bratry bývá. Protože jsem se mu nemohl v ničem vyrovnat a protože nemohlo být po mém, tak jsem našel způsob, jak si vydobýt své místo na slunci, třebaže násilím. Hlavně, že pak aspoň trochu bylo po mém. Myslel jsem si, že je to jediný způsob, jak toho dosáhnout.
Nebyl ani tak jediný, jako spíš pro mě dostupný. Byl jsem pravý opak svého bratra, tak jsem ho zmlátil, přestože byl starší. Jenže osud byl pořád proti mně. Když jsem si našel tuhle cestu k získání prvenství, byl jsem o ni záhy připraven. Ale nejen o cestu k získávání prvenství. Osud se mě snažil připravit o všechno. O příkopy, o hliněnou cestu, o kamarády, o pole s lískovým hájem a o celou řádku skvělých možností. A v neposlední řadě také o převahu nad svým bratrem.
Protože jednoho dne jsem si chtěl opět vydobýt násilím svá práva a narazil jsem. Tak jak šel čas, přehlédl jsem, že on už není ten slabý proutek, který se tak snadno dal ohýbat, především otloukat. Zmužněl a z proutku vyrostl pořádný dubový kmen. Utřel jsem, a byl poražen. Dostal jsem od bratra nakládačku a bylo po všem. Zůstal jsem sám. Sám hledající.