Ztracený ráj - strana 14
Zhrozil jsem se. Tak rychle mi to odpoledne uteklo, že jsem ani nepostřehl, že večer začal se soumrakem. A přitom jsem chtěl tolik vidět dojení.
Rychle jsem se rozloučil a pelášil k domovu. Kraj osvětloval už jen malinký kousek slunce v dáli za kopci, pod nimiž leželo mé rodné město.
Vrzla bránka, kterou jsem vklouzl na dvorek, a už i přes zavřené okno, jsem slyšet otevírání šuplíku s vařečkami a hledání té pravé. A nebyly tam jen samé malé vařečky. Na mě, specielně, se používaly ty největší. Čím větší provinění, tím větší „vařéka“. A pro ty, co by snad nevěděli, o čem je řeč, tak „vařéce“ se u nás doma říkalo tomu dřevěnému nástroji, používanému na vaření, tedy k míchání vařených jídel, k míchání těsta a v neposlední řadě i k mé marné výchově.
Za nejhorší provinění však přišla na řadu „vařéka“, která se používala jen při vyváření prádla a při jeho praní. Proč? Protože za mého dětství se vyvářelo prádlo v obrovských hrncích v kuchyni na kamnech a pralo se jen ve vířivce. To je taková pračka s vrtulkou, do které se nalije horká voda, přidá se prášek a pak prádlo. Které se většinou pere v jedné vodě. Postupně od nejsvětlejšího po nejšpinavější. Máchání a ždímání bylo ruční. A na to, aby se to prádlo, pak mohlo z té pračky vytáhnout, se právě také používala ta velikánská „vařéka“. Byla tak strašně velká, že si to nedokážete nikdo ani představit. Ale ani tahle „vařéka“ na praní, ještě nebyla tím nejstrašnějším výchovným prostředkem. Tím byl prakr na klepání koberců. Nepoužíval se tak často, jen v těch nejkrajnějších případech, kdy mé provinění překročilo únosné meze. Ale stávalo se to. Nejednou jsem se s ním setkal, tedy má sedínka.
Při svém návratu domů, ze své první návštěvy ze samoty, jsem očekával očekávané. A přišlo to. Nebyl jsem ušetřen ničeho. V tom mě můj úsudek nikdy nezklamal. A osud, jako by se mi šklebil.
„Kdes byl? Ty neviš kolik je hodin?“ uslyšel jsem, jen co jsem za sebou zavřel dveře.
Nestačil jsem na otázky odpovědět. Ani to nemělo smysl. Nikdo na odpovědi nečekal. Uchopila mě ruka spravedlnosti a nastalo odměňování.
Máma mě bila a při tom křičela:
„Vodělé tu ruku! Vodělé tu ruku!“
Ale já nechápal proč? Snažil jsem se, svou jedinou volnou rukou, chránit si své kroutící se pozadí, na něž dopadala „vařéka“. Rána za ránou. Až jsem přes tu ruku dostal, poznal jsem, proč mi to máma říká.
„Vařéka“ dopadala na mou zadnici, až to pleskalo a to panečku bolelo. Zatínal jsem půlky bolestí a křičel, jako by mi to mohlo pomoci.
Tak jsem zakončil tak skvělý den. Ale neodradilo mě to. Naopak. Do rána to přebolelo a já už zase vylétl ven. A tak, jak jen to šlo, utíkal jsem na statek. Jak jsem ten první den poznal, přece mě tam potřebují. Někoho z vás by mohlo napadnout, proč jsem tam nejezdil na kole? Když je to takový kus cesty za městem. A ti všeteční by mohli namítat, zda vůbec umím jezdit na kole? Ale já v tom neviděl nic neobyčejného. Je sice pravda, že mi trvalo dlouho, než jsem se na kole naučil jezdit a spadl jsem tolikrát, že jsem na kolo málem zanevřel a raději jsem se hodlal spokojit s tříkolkou, přestože to byla ona, kdo se mnou narazil do té zavřené brány. Ale mí dospělí nadřízení měli se mnou nekonečnou trpělivost.
Tenkrát ještě žil i můj děda. A ten mi říkal: „Přeci nebudeš pořád jezdil na třikolce jak malé? Dyť se ti budó všeci smát.“
Byl to správný chlap. Znal jsem ho sice jen šest let a jeden měsíc, přičemž ty první roky, jsem sotva vnímal svět kolem sebe, ale od té doby, co jsem začal trochu chápat, jsem v něm poznal skvělého člověka. Měl rád ptáky. Poznal každého opeřence, třeba jen podle zpěvu. Ale co nikdy na našem dvorku nesmělo chybět, byla kavka. Vystřídalo se jich mnoho, ale všem se říkalo „Katina“. Ale nepřálo jim štěstí. Jedna, spávající společně z liliputkami v kurníku, se stala obětí noční návštěvy lasičky. Jiná se utopila v močůvce a jedna dokonce zažila útok potkana. Přežila to, jen přišla o nohu. Ale žila dál. Děda byl fiškus. Věděl, že i bez nohy se dá žít, tak aby nestrádala, udělal ji děda dřevěnou protézu, přivázal ji kavce koženým řemínkem na nohu a ta si s protézou pyšně vykračovala po dvorku jako starý pirát. Ta vydržela ze všech nejdéle. Dokonce létala dědovi naproti, když se vracel z práce domů. Kdo má rád ptáky, má jistě rád i ostatní zvířata, a kdo má rád zvířata, nemůže to být zlý člověk. To je logické. A můj děda nebyl zlý. Neznal jsem ho dlouho, ale nepamatuji si ho jinak, než v montérkách a rádionce. A je škoda, že jsem ho nemohl poznat víc. Odešel pár týdnů před tím, než jsem měl poprvé nastoupit do školy. Ani narození třetího vnoučete, se nedočkal. A jistě by měl obrovskou radost ze své vnučky. Stačily jen tři měsíce.
Po nesčetných pokusech a pádech, jsem se nakonec na kole udržel. Pak už jsem jezdil po ulicích jako drak, až někteří možná litovali, že jsem se jezdit vůbec naučil. Já rostl, ale kolo ne. Už mi bylo malé, a tak se schovalo, aby se uchovalo k potřebě mé sestry. Jinak, bych se postaral o to, aby už na něm, po mě, nikdo jiný nejezdil. Jiné kolo k mání nebylo, tak jsem musel všude chodit pěšky. Vlastně své první kolo, které bylo opravdu jen mé, jsem si koupil až ke svým třicátým narozeninám. Tenkrát jsem měl zrovna svátek, když jsem si ho pyšně vezl domů. To většina z vás nikdy nepochopí, co je to mít konečně něco svého. Něco, co je jen vaše a nemusíte se s nikým o to dělit. Ne, nebyl jsem sobec, ale když jsou v rodině tři děti, nemohou mít všechny všechno. A tak, pokud vůbec něco mají, musí se o vše dělit. Nic není ničí a všechno všech.
Léto dostalo zelenou a konec školního roku byl za dveřmi. Převzal jsem vysvědčení s nejvyšším možným průměrem, jak jen to bylo možné, však tak abych aspoň prošel do vyšší třídy, předal ho svým, ze mě utrápeným rodičům a těšil se, jak budu moci chodit každý den na samotu. Pokud ovšem zase něco neprovedu. Chodil jsem tam, když ne denně, tak aspoň obden. Všichni na statku se připravovali na žně a tak jsem tam přece nesměl chybět. Bylo vedro, jak to jen v létě bývalo a já spolu s ostatními chodil po poli, kde na strništi zůstávaly po samovazu ležet jednotlivé snopy. Sbíral je a nosil k místu, kde vznikal panák za panákem. To je těch osm snopů, postavených k sobě, klasy nahoru, do osmiramenné hvězdy a devátý nahoru.
Snažil jsem se naučil kroutit i povřísla, když ze samovazu vypadne nesvázaný snop, aby ho bylo čím svázat. Povříslo, to byl původní způsob svazování snopů, dřív, než se začalo používat provázku. Dvě hrsti klasů zkroucených do sebe, v pás, nebo, chcete-li pruh, tedy vlastně pletenec, dlouhý dvojnásobku délky kroucených klasů, jímž se svazovala náruč zkosených klasů. Nebylo to jednoduché. Pokud se povříslo špatně zkroutilo, snop se rozpadl.
Proč pořád poučuji? Proč se snažím všechno vysvětlit? No, je to možná tím, že nabývám dojmu, že kdyby tohle někdo náhodou četl, třeba někdo z nastupujícího pokolení, aby věděl, o čem se to pojednává. (I když se s vámi vsadím, že málokdo, z mé „krevní skupiny“ ví, co je povříslo.) Takže se to pokuste přejít, překousnout. Zkuste to brát tak jak to je. Neboť nastupující generace je značně ochuzena o spoustu věcí, a mnohé z toho, co zde popisuji, by mohlo být pro ně čímsi neznámým. Jako bych mluvil cizí řečí. Například slovensky nebo dokonce rusky.