Ztracený ráj - strana 13
Když jsem znal její jméno, jako by kousek strachu ze mě ubylo. Jako by ten kousek strachu byl nahrazen odvahou. Pomalu jsem zvedl ruku, abych ji pohladil. Bára couvla a já se polekal. Zůstal jsem stát s rukou nataženou. Bára mi tu ruku očichala a pak nechala se pohladit. Byli jsme kamarádi.
Zeptal jsem se na jméno té druhé. Dozvěděl jsem se, že ta je Rita a že před měsícem jí už bylo sedmnáct. Bára byla tak stará jako já.
I Rita si mě řádně očichala, a stejně jako Bára, se nakonec nechala pohladit.
,Teď už mě snad na dvůr pustí?‘ uvažoval jsem, ale strachu jsem se nikdy nezbavil.
Sešli jsme všichni z hráze. A jen co jsme vstoupili na lávku přes Ztracenku, došlo mi, že jsem úplně všechno nedomyslel. Pod nohami mi hučela voda a za kamennou zdí na mě zírala, málem bezedná hlubina prázdného náhonu. Ještěže tam bylo to zábradlí, jinak nevím. Ale nohy se mi klepaly.
Šel jsem pomalu. Pan Drtil už byl na dvoře, a za mnou, celá netrpělivá přešlapovala Bára. Byl jsem rád, že ji nenapadlo mě chtít předběhnout. Určitě bych skončil ve vodě. Poslední šla Rita, ale ta nikam nespěchala. Byla to stará důstojná dáma a měla spoustu času. Stála a čekala, až tu lávku přejdu.
Konečně se má noha dotkla pevné půdy a já prošel brankou do dvora. Tam se mi líbilo. Pan Drtil mi ukázal chlívek s prasetem, krávy i maštal s koňmi. Stáli tam tři. Jedna byla ustájená na volno v dřevěné kóji, ta se jmenoval Lucina a další dva stáli uvázaní u žlabu. Jmenovali se Lord a Zuzka. Oba otočili své, pro mě, tak obrovské hlavy a koukali se, kdo je to vyrušuje.
Dostal jsem kázání, abych k nim sám raděj nechodil, jelikož mě neznají a tak… Tak to jsem jim klidně slíbil, aniž bych svůj slib někdy porušil. Pro mé dětské oči to byla obrovská zvířata a vzbuzovala ve mně respekt a možná i posvátnou hrůzu.
Vyšli jsme z maštale a na dvoře jsem zahlédl paní Drtilovou. Slušně jsem pozdravil a vyslechl jsem si průpovídku o tom, že jsem měl přijít k nim hned a nemusel čekat až do dneška.
Pak oba zmizeli a já osaměl. Ještě ze schodů na mě pan Drtil volal, abych dával pozor a nikam nelezl, že bych mohl spadnout. Tohle už jsem slyšel tolikrát, že bych to ani nespočítal. Stejně tak bych ani nespočítal, kolikrát jsem neposlech a někde sebou flákl.
Rozhlížel jsem se kolem sebe a přemýšlel, kde začít své bádání. Vzal jsem to pěkně z gruntu. Prošel jsem celou samotu. Našel jsem zde kovárnu, jakousi dřevodílnu, kůlnu se dřevem, kurník a nakonec jsem prozkoumal stodolu. Byl jsem spokojen. Mnoho jsem na své prohlídce viděl. A jistě si někdo neodpustí poznámku, že jsem neměl právo tam šmejdit, čmuchat, strkat svůj zvědavý nos do cizích věcí. Ti ať nechají na hlavě, kdo, kam, co strká, a proč.
Vracel jsem se z obhlídky a na dvoře jsem se opět setkal s paní Drtilovou.
„Potřebovala bych pomoct. Vidím, že sis to u nás už pořádně prohlid. Nemohl bys posbírat v kurníku vajíčka?“ zeptala se a jelikož na mě bylo zřejmě vidět, že jsem tím nadšen, že mohu být něčím užitečný podala mi misku a ještě dodala:
„A nezapomeň taky prohledat stodolu.“
Svůj úkol jsem splnil do posledního vajíčka. Misku jsem pak nechal na boku schodiště vedoucího do domu a vrátil se na dvůr k dalšímu bádání. Stál jsem mezi dveřmi vedoucími do chléva a pozoroval v řadě stojící krávy. Bučení, funění, přešlapování a jiné zvuky tvořily překrásnou atmosféru, jež na mě nesmírně působila, stejně jako onen charakteristický pach, linoucí se z chléva.
Nikdo mi sice nezakazoval, abych chodil ke kravám, ale nikdo mi to také nedovolil, však i cosi jiného mi nedovolovalo tam vstoupit. Jen jsem stál mezi dveřmi a poslouchal. Pak mě vyrušily něčí kroky na dvoře. Otočil jsem se za příchozím. S tímhle jsem se ještě neshledal. Musel to být Honza.
Pozdravil jsem a očekával další průpovídky o tom, že jsem slídil kolem jako hladový vlk. Zmýlil jsem se. Místo toho řekl:
„Á vida, pomocník. Přišels nám pomoct? Jestli chceš, můžeš vylézt navrch na patro a sházet nám dolů seno.“
Samozřejmě, že jsem chtěl. A už jsem šplhal vzhůru.
„Jenom nespadni!“ zaslechl jsem a už dolů padalo seno.
Pustil jsem se do toho s takovou vervou a odhodláním, že jsem měl seno všude i trenýrkách, a nos plný prachu.
Pak na mě Honza volal, že už to stačí. Stál jsem v otevřených dvířkách do seníku pod střechou, nad chlévem plného skotu a lákala mě ta výška se senem vystlanou přistávací plochou.
„Ne abys skákal.“ hrozil na mě Honza, jako by věděl, co se mi honí hlavou.
Ale ono se to dalo čekat, zvláště ode mě. Trochu mě to muselo namíchnout. Taková příležitost. Poslušně, ale pro mě potupně, jsem slezl po žebříku dolů. Nechtěl jsem se hned první den ukázat ve špatném světle.
,Ale sténě jednó hópnu dule. Jenom, jak se nikdo nebude kókat.‘ myslel jsem si a pozoroval dění na dvoře.
Pátral jsem svýma očima a hledal jsem Božku. Každou chvíli se tu musela přece objevit. Z vyprávění, které jsem doma nejednou vyslechl, jsem ze statku znal všechny, ale jen z vyprávění. I na Pavla přišla mnohokrát řeč, ale o něm jsem věděl, že se s ním zde nemohu setkat. O něm se, po tom, co odešel, na statku moc nemluvilo. Zato o ostatních, jsem doma pořád slyšel vykládat, ale nikdy jsem neměl tu čest je vidět. Až dnes. Tedy možná.
Věděl jsem, že Vojta s Martou mají tři malé děti. Tedy kluky. Nejstaršího Richarda, mladšího Štěpána a nejmladšího Tomáše. Ale měli to být jen malí caparti, takže je jen těžko uvidím.
Objevila se paní Drtilová a za ní jsem konečně zahlédl Božku. Byla to už velká slečna, ale mě se líbila. Moc se mi líbila. Možná jsem se do ní i zamiloval. Stál jsem bokem, abych nepřekážel a čekal, až mě bude zase potřeba.
U vrat, která jsem měl za zády, se objevila Bára a malou chvíli za ní i Rita. Stály u zavřených vrat a obě kňučely. Bára, kroutíc hlavou čekala, kdo otevře.
Trvalo to ještě chvíli, než někdo vzal za kliku a otevřel.
,Tak tohle by měl bét šerif, teda vlastně Vojta.‘ došlo mi, když jsem spatřil vstoupit toho muže.
Rita se mu třela o kalhoty, neměla už sil vyskočit a opřít své obrovské tlapy o jeho hruď, jak to dělala Bára, která mu chtěla za každou cenu olíznout tvář. Vítal je obě s láskou jen jemu vlastní.
,Určitě to byl von.‘ byl jsem si jistý.
Pak na mě pohlédl a povídal:
„Meslim, že tade něgdo dotane na prdel.“
Nechápal jsem proč? Vždyť jsem nic neudělal.
„Nebodó tě doma vaši hledat? Nigdo tě nevehazoje, ale viš kolek je hodin?“