Ztracený ráj - strana 12
Naši předci nebyly žádní hloupý neandrtálci. Ti věděli, moc dobře, co je pro ně, a pro náš svět dobré. Kdo ví, kdy to pochopíme i my? Byl by to přínos nejen pro nás a pro naše děti, a pro děti našich dětí, ale i pro další nastupující generace. Bojím se však, aby už nebylo příliš pozdě. Civilizace si žádá své a pokrok nelze zastavit.
Abych předešel, šířeným pomluvám na mou maličkost, rozšířil jsem okruh svého hledání. Snažil jsem se najít kamaráda z řad svým nových spolužáků. Jeden bydlel nedaleko, však musel jsem překročit hraniční cestu naší čtvrti. Hráli jsme si spolu za jeho domem, kde nebylo nic, než obrovský lán pole, do něhož se zařezával lískový háj. Tam jsme si spolu hráli, ale on vedl divný způsob života. Měl úplně odlišný náhled na dětství. Když přišel ze školy, nešel hned ven, jako já. Napřed si prý musel udělat domácí úlohy. A proč, když na to bylo spoustu čas až večer?
Hráli jsme si tak nanejvýš dvě hodinky, a už zase spěchal domů, prý se učit. Proč, když jsme žádné učení neměli? To bylo divné. To jsem nikdy nedovel pochopit. Proč, když chodíme spolu do jedné třídy, on má tolik učení a já ne?
Tam na těch polích jsem poznal, jak se naše město rozšiřuje. Jeden rok tam bylo pole plné zelných hlávek a rok na to, zmizel i lískový háj, a na pole vjely nákladní automobily s bagry. Pole musela ustoupit výstavbě nového sídliště.
Nevím, zda to bylo tím, že už jsme si neměli kde hrát, protože nás ze staveniště vyháněli, nebo mě přestalo bavit to věčné čekání, až se naučí nebo napíše úkoly, zkrátka, chtěl jsem to zkusit zase někde jinde. Měl jsem pocit, že musí být někde někdo podobný mě, stejný jako já. Ach, jak jsem se mýlil. Nikdy jsem na něco takového nenarazil, a kdo ví, zda vůbec někdy narazím. A toužím po tom vůbec ještě? Vypadá to, že jsem unikát.
Dokud jezdila kolem parní lokomotiva, bylo pořád co dělat. Hlavně od jara do podzimu, kdy nikým nehrabanou trávu, na každé straně náspu, zapalovaly jiskry vyletující z lokomotivy. Když jsem zaslechl nezaměnitelné hvízdání, a okolí se ponořilo do hustého kouře, vyrážel jsem směrem ke kolejím, co kdyby se něco vznítilo. V tom případě jsem se vydal hasit vším, co bylo po ruce. Vlétl jsem do hořícího živlu a hasil třeba jen nohama, když nebylo nic po ruce. Špinavý, páchnoucí, zpocený, ale spokojený, že jsem požár uhasil. I když dospělí byli spíše jiného názoru. Máma neměla radost z toho jak vypadám, zvlášť, když mi málem prohořely podrážky u tenisek, a ostatní si stejně mysleli, že jsem tu trávu na náspu zapálil sám, jen abych ji potom mohl hasit. Těm se to vysvětlit nedalo. Jak rozdílná je mysl dětí a dospělých. Ale to člověk pozná, až je sám dospělý.
Páru vystřídal naftový motorák a bylo požárech, bylo po hašení. Od těch dob už náspy nikdy nehořely. Teď se ukázala pravda v tom, že jsem nikdy nic úmyslně nezapálil, ale komu bych to vyprávěl. Copak mě kdy někdo poslouchal? Byl jsem hold lotr.
Prostor větrolamů mezi kolejemi a objektem opraven jsem znal málem nazpaměť. Stará cesta přes kolejový násep zmizela, stejně jako stará vrátnice s bránou, která se mi postavila tenkrát do cesty. Zmizel i starý drátěný plot a nahradil jej vysoký betonový, zakončený třemi řadami ostnatého drátu, který kolem závodu postavili naši sovětští „bratři“. Tady už nebylo co k vidění, nic k objevování či zkoumání.
Musel jsem dál, a lákalo mě, co se ukrývá dál, za těmi budovami závodu, za objektem opraven, obehnaným betonovou stěnou a ostnatým drátem. Chtěl jsem také vědět, jestli je ta betonová hrůza kolem dokola, nebo jestli to není jen v těch prostorách, kde jsem se vyskytoval já. V mém bezprostředním dosahu. Obešel jsem celý objekt a nenašel jsem nic jiného, než beton a ostnatý drát.
A tak jsem na svých toulkách, za poznáním či hledáním, objevil uprostřed polí Drtilovic samotu. To bylo něco. Tam bylo věcí k vidění, ke zkoumání. Chodil jsem nenápadně kolem a pozoroval z hráze bývalého rybníka, obě psiska, jež samotu nepřetržitě a neméně pečlivě hlídala. Věděl jsem, že neštěkají jen proto, že jsem to já, že štěkají takhle na každého. Lákal mě ten statek se vším všudy. Od stodoly, přes budovy lemující břeh říčky Ztracenky, až po chlévy plné dobytka. A nejvíc mlýnské kolo v náhoně dole pod hrází a vše co k němu mohlo patřit.
Od toho dne, co se přede mnou v polích objevily budovy statku, jako fata morgána, co se sama samota stala objektem mého zájmu, pokud jsem měl volno, a to bylo skoro pořád, neboť jsem nepociťoval potřebu se učit, kroužil jsem kolem ní, jak racek za lodí.
Říkal jsem si: ,Přeci si mě musí konečně někdo všimnót.‘
Nevěděl jsem, sice jak se zachovám, až se tak stane a někdo si mě všimne, ale nebyl už čas o tom přemýšlet. Přišlo to. Tušil jsem, že jednoho dne se to stane. Muselo to přijít a tak to přišlo.
Přibližoval jsem se po hrázi k samotě a jen co jsem vyšel zpoza keřů, jež mě clonily výhled, zpozoroval jsem pana Drtila stojícího na cestě, po níž jsem šel. Jeden z těch psů, co statek hlídali a seděl panu Drtilovi u nohy, si mě všiml a spustil. Druhého jsem zatím neviděl, jen slyšel.
Pan Drtil otočil hlavu směrem ke mně. Nevím, proč jsem šel dál. Možná jsem nechtěl vypadat jako zbabělec nebo zloděj, a tak jsem se neobrátil a neutekl, ale spíš mě tolik lákal sám statek a to všechno kolem něj, tak jsem pokračoval dál. Přibližoval jsem se, a spatřil i druhého psa. Vyšel z vrátek vedoucích na dvůr a přešel po lávce, aby o něco nepřišel. Neštěkal tak intenzivně jak ten, jež teď už, u nohou svého pána, stál. Pan Drtil jim cosi řekl a oba přestali. Přišel jsem blíž a slušně pozdravil. Aby si snad nemyslel, že je pravda, co o mě koluje po okolí.
„Děkuju. Keré pak ty seš?“ poděkoval pan Drtil za přání dobrého dne a nečekaje na odpověď, neboť pochybuji, že by nevěděl kdo jsem, pokračoval:
„Vídáváme tě tady skoro každej den. Ty by ses rád k nám podival? Nemám pravdu?“
Mlčel jsem a nenápadně pokukoval po okolí. Přišlo to z čista-jasna, nevěděl jsem co říci. A nejvíc mě zarazilo, že mě tak prokoukl. Nebyl čas se stydět.
„No tak pojď dál. Jestli tě tady holky pustí.“ usmál se pan Drtil a pohladil po hlavě psa, vedle sebe.
Druhý pes zůstával stát v místech, kde se lávka zakusovala do břehu hráze, jako by se mu už dál nechtělo.
Tak, a teď už jsem věděl, že oba psi jsou feny. Měl jsem se psi, z předchozích let nedobré zkušenosti, a jeden by řekl, že jsem se jich bál, a tady proti mně stáli hned dva vlčáci, ale zvědavost byla silnější, tak jsem musel ten strach překonat. Buď ho překonám a ukojím svou zvědavost, nebo s brekem odejdu a budu si to vyčítat do konce života. Nehledě na to, že se toho strachu ze psů už nezbavím.
Však než jsem se stačil přiklonit k jedné či druhé variantě, jedna z těch fen, jež stála nahoře na hrázi, to vyřešila za mě. Přišla ke mně a očichala mě. Stál jsem jako zařezaný. Věděl jsem, že bych se neměl bát, dokud je zde její majitel, ale tenkrát v té garáži, jsem s Puňťou také nebyl sám a jak to dopadlo? Nevím, co mě nutilo zde zůstat a nevzít raděj nohy na ramena.
Zeptal jsem se jak se jmenuje a oslovil ji.
„Báro.“
