Ztracený ráj - strana 11
Nejsem nikde registrovaný, jsem absolutně svobodný, obyčejný a nemusím se tudíž ohlížet na žádné vyžilé kritiky a ospalé vydavatele. Tyhle vydřiduchy nehodlám podporovat. Vím, že ten požírač a všekompromitující, literární kritik Karfík, by si na mě smlsl, ale tu radost mu neudělám. Já mu to totiž přečíst nedám. Nejsem zvědav na jeho odůvodnění, na jeho kecy, výhrady. Ti z konzumentů, jímž jsou mé řádky určeny, jsou stejně obyčejní lidé jako já, a jelikož mé dílo nekritizují, nehaní, tak mé sebevědomí stále roste a já tak mohu pokračovat v psaní svých blábolů. Co napíši, si na vlastní náklady vydám, a rozdám příbuzným a přátelům. A přátel zase tolik nemám, aby mě to přivedlo na mizinu.
Kamarádů ani přátel jsem vlastně nikdy moc neměl. Ono bylo tenkrát o hubu někomu věřit, (vlastně nejen tenkrát, ono není radno věřit nikomu ani dnes, v současnosti), a zvlášť ne někomu takovému jako jsem byl já. Neměl jsem dobré vyhlídky. Prováděl jsem spoustu lumpáren a sprosťáren, a řeči smíchané s pomluvami mě vždy a všude předběhly, a tak jsem jen těžko narazil na někoho, kdo by byl ochoten se, se mnou kamarádit, nebo komu to doma nezakazovali.
V mém nejbližším okolí se ani nenacházel jakýkoli můj vrstevník. Snad jeden. Skoro naproti, jenže to mělo háček. Jeho nevlastní otec byl jeden z těch, jež o mě vedly ony nechvalné řeči. Snad měl strach, abych jeho synáčkovi neřekl pravdu, že není jejich, nebo měl možná strach, abych ho nezatáhl do nějaké lumpárny, abych ho nezkazil, když už rostu pro ten kriminál.
Jako by tomu chtěl sám osud, aby z mého neprospěšného dosahu, mého nebezpečného vlivu, odstranil všechny, kdož by mojí společností mohli dojít újmy, mohli trpět. Proto se v mém nejbližším okolí nevyskytoval nikdo, koho bych mohl nakazit či zatáhnout do průšvihu, když už jsem byl ten potencionální podvratný živel. Kolem mě se to hemžilo jen samými dospělými, ne-li staršími a penzisty, a ti byly ze všeho nejraděj, že jsou jejich dospělé děti z mého dosahu, a nejen ony, ale hlavně děti jejich dětí.
Ale jako by to nestačilo. Jako by mi osud, nejenže nechtěl dopřát žádné kamarády, ale navíc proti mně poštval i zvířata. Přesněji řečeno psi. Nebo to bylo spíš tím, že se i psi o mně dozvěděli to, co o mě vykládali lidé z mého okolí? Ale kdo ví? Snad to bylo ze mě cítit, nebo co, takže to klidně mohla být i pravda.
Ten pes, myslím, že se jmenoval Puňťa, (klasické jméno, pro klasického křížence), byl můj skoro soused, bydlel vedle, přes jeden dům, a jednou, nevím už proč, ale asi zřejmě proto, že jsem nepatřil mezi vyžehlená neviňátka, zkrátka, jednou kvůli mně dostal a pak už jen čekal na příležitost, aby se mi pomstil. Byl trpělivější, než bacil tetanu a paměť měl jako slon. Nezapomínal, jako někteří z nás. Tím hůř pro mě. Punťa věděl, že to mám spočítané, ale já ne. Proto jsem se s klidem nacházel v jeho těsné blízkosti.
Každý den není svátek, každý den není neděle. Nemůže být pořád hezky, to by nepřenesli přes srdce někteří naši spoluobčané, proto se občas přižene černý mrak a z něho pak většinou začne pršet. Ocelový mrak zakryl modré nebe a k zemi počaly padat ty velké, mokré kapky, Puňťův majitel mě vyzval, abych se schoval u nich v garáži. Ani on, ani já, jsme netušili, že nastal Puňťův čas. Ano, mohl jsem doběhnout domů, jenže k nim do garáže to bylo přece jen o pár kroků blíž a tady šlo o čas. Hrál jsem si na zemi a nevnímal oblohu. Nejsem Bednář, sedlák, zahrádkář či zelinář, abych koukal od rána do večera na nebe a přemýšlel, co z toho bude, jestli konečně spustí liják, nebo bude jen čtrnáct dní mrholit, či zase bude horko. Na to jsem neměl čas. Potřeboval jsem si hrát, tak jsem si hrál a házel za hlavu minulost, nedbaje budoucnosti co přinese. Žil jsem přítomností. Reagoval na skutečnost. Pokud začalo pršet, schoval jsem se a když přestalo, hrál jsem si dál. Letní přepršky netrvaly nikdy moc dlouho. Pár minut se snášely k zemi nekonečné provazy deště, dopadaly na zem kbelíky vody, smočily všechno a všechny během okamžiku. A stejně znenadání, jak déšť spustil, tak i skončil. Mrak si šel dál po svém, zamokřit zas někoho jiného a zůstal po něm jen vlahý vzduch, ochlazený, čerstvý, svěží.
Byl jsem v suchu sousedovic garáže, ale nestál netrpělivě u vchodu, pozorujíce, kdy konečně přestane cedit. Měl jsem důležitější věci na práci. Každá cizí garáž totiž obsahuje tolik zajímavých věcí, tolik kouzelných předmětů, neznámých nástrojů, nepojmenovatelných součástek, až mé dětské oči přecházely, až šla mému dětskému rozumu hlava kolem. Byl jsem zaneprázdněn obhlídkou stěn, regálů, polic, ponku a všeho, co ve svém nitru ukrývá jen garáž. Okouzlen, nedbaje nebezpečí, dostal jsem se do bezprostřední blízkosti k Punťovi, a on kousl. Zahryzl se mi do dlaně mezi palec a ukazovák. Kousl a když mu zřejmě došlo co udělal, zmizel v nejzašším koutě garáže. Ze tmy jen svítily jeho zelenavé oči, které se mi vryly do paměti.
Co bylo dál nevím. Pravděpodobně opět kvůli mně dostal. V dlani mi, po Puňťovi, zbyly čtyři namodralé otvory po jeho zubech. Nebylo to nic vážného, a hlavně z toho nikdo nic nedělal, nikdo majitele psa nevláčel po soudech, nelynčoval ho na televizních okruzích a v pochybných pořadech, ale od toho dne, jsme se nemohli, my dva s Puňťou, potkat na ulici. Z mé stranu mu nehrozilo žádné nebezpečí, ale on šel po mě, kdykoli mě spatřil. Bál jsem se ho jak nikoho. Nikdy jsem nešel kolem jeho výsostného území, pokud byla otevřená brána a v dohledu nebyl Punťův majitel. A nebylo to jediné, ani poslední setkání se psem, který mě nenáviděl.
Ještěže jsem Punťovi nebyl tolik na očích. Pokud jsem tedy nebyl zrovna na ulici. Mezi mnou a Puňtem, stál totiž ještě dům jedné staré paní. Bydlela v druhé půlce z dvojdomu, jež jsme sdíleli s ní. Ale ta její půlka byla stejně tajemná a přitažlivá, jako nejdivočejší chatrč nějaké staré čarod „kouzelnice“. Byla obklopena nejrůznějšími, pro mé dětské oči nejroztodivnějšími věcmi. Měla spoustu koček, (jak povědomé), a jednoho psa, z kterého se už tenkrát pokoušela vypěstovat českého naháče. Měl prašivinu a chlupů měl po těle jen poskromnu.
Byl jsem sice výkvět všech kvítek, ale nikdy bych o ni neřekl, že byla hluchá jak poleno, ať už to byl pravda nebo ne. A jestli jsem jí to někdy řekl, tak jen čistě z prosté dětské upřímnosti. Ano neslyšela, to pravda byla a my na ni hulákali, aniž bychom tím mysleli něco špatného. Ale vsadím se s vámi o co chcete, že se našli i tací, co její nedoslýchavost dokázali zneužít.
Přestože jsem byl rošťák, i když já bych řekl, jen trochu víc živější dítě, však nikdy jsem tajně, bez dovolení, bez příčiny, se neodvážil vlézt k ní za plot. Byl jsem u ní snad jen jednou, nanejvýš dvakrát, a to legálně, ale to, co jsem tam všechno viděl, bylo pro mě neskutečné. Předčilo to veškeré mé očekávání, stalo se nezapomenutelným jevem. Byl jsem zcela uchvácen, když jsem ji jednoho dne viděl prát. I když jsem zprvu nevěděl co činí a musel jsem se doma optat, co to vlastně dělala. Vysvětlili mi, že prala, a můj údiv nebral konce.
Stála na dvorku a točila klikou své staré, ruční pračky. Jak neobvyklé, v době pomalého nástupu prvních automatických praček. A vidíte, po čase se inovované ruční pračky s klikou, objevily i v televizní reklamě. Třicet let po tom, co jsem ji spatřil poprvé na vlastní oči. Je vidět, že v některých věcech se svět neřítí kupředu, ale vrací zpátky, ke staré, dobré, ruční práci. A myslím, že je to tak dobře.