Ztracený ráj - strana 106
Miloval jsem procházky mrazivým ránem, liduprázdným městem, povzbuzoval vycházející slunce za bílou konturou hor, vnímal celou tu krásu zrodu nového dne a v uších mi zněly první tóny „Mé vlasti“. Nepředstavitelná nádhera. Motiv se rozvíjel, jak přibývalo dne a mě u srdce hřál pocit, že na světě může být krásně, (hlavně bez lidí), pokud člověk chce, pokud touží žít.
„Jen stáří ví, že nikoho útěk nespasí, když tíha dnů se únavou v kříži přihlásí.“
Jsem na vrcholu, jak lidé často říkají, v nejlepších letech, jenže každý to říká, jak se to hodí jemu. Čtvrtý kříž do mě zaryl svůj vrub, poklonil jsem se jeho moudrosti, poklesl v kolenou pod jeho váhou, ale neuhnul. Kdo má mladé srdce, ten nikdy opravdově nezestárne. Prý je jedním z největších umění v mládí, ovládnout výraz pozorného naslouchání dospělým. Ale kdy je člověk natolik dospělý, aby se mohl nechat ukolébávat tím výrazem pozorného naslouchání? Kde je ten zlom, kdy nastává ten obrat, kdy mladý může přestat předstírat onu pozornost naslouchání a začít být poslouchaným? Lidé se naučili používat názvy pro určité způsoby, stavy, určité vlastnosti, aby nemuseli přemýšlet o jejich podstatě, o podstatě samotné.
„Člověk může být starý, ale nesmí být zoufalý.“
Proto být na vrcholu nejlepších let je nejpříkladnějším vyřešení situace. Ani tak, ani tak. Nikdo a všichni se mohou holedbat, že měli pravdu. „Mládí máš to tam, ale proti nám jsi ještě cucák.“ Jedno bylo víc než jasné. Mládí pryč, (i když se to říká jinak), a důchod pro moji generaci zrušili.
„Vážnost a svou cenu získávají věci teprve stářím. Jako by jen to staré mělo být uctívané, ač je jedno, jak slavný a uznávaný či neznámý byl autor. Copak musím zestárnout, abych si získal vážnost?“
Mám před sebou ještě pořádný kus cesty, ještě pořádný kus života na mě čeká. Jsem, (tedy čistě jen teoreticky), v půlce. Nic nenašel, hodně ztratil. Z kamarády ztratil kontakt, (každý máme své rodiny, své starosti) a ztratil přítelkyni, která přítelkyní nebyla. (Zřejmě jsem chtěl přesvědčil sám sebe, že jí je, že je má přítelkyně.) V nouzi poznáme přátele. Utíkal jsem před všemi. Má vrozená fantazie mi ukazoval tolik obludnosti, že se mi z toho až dělalo špatně. Obrnil jsem se proti všem, oblékl zpět svůj kyrys, zesílil plátování pancíře.
Kdybych měl na to, postavit si dům, (tedy měl, z hlediska financí), nechal bych si ho postavit někde uprostřed města, na očích všem lidem. Situoval bych ho v té nejvíce zalidněné oblasti, pokud možná v centru města. Nechal bych si postavit dům podle mých představ. (Jděte se vycpat z přepychem, je to pořád dokola. Svůj život měříte majetkem.) Obyčejný, potřebný dům a kolem něj bych si nechal vystavět dvoumetrovou betonovou zeď s hlubokým vodním příkopem a smečkou krvelačných psů. Tak moc lidi nenávidím. A kdybych mohl … Ale já nechci.
„Gdebe bele v prdeli rebe …“
Nenáviděl jsem a přesto jsem si našel přítele, tedy přítelkyni. Ukrýval jsem se před zraky všech a sedával sám v příručním skladě, sloužící též jako sklad maziv, olejů a nejrůznějších náhradních dílů, převážně použitých. Nikdy se nic nesmělo, bez vědomí mistra, vyhodit. I ložiska, neopraviteně zničená, s vytlučenými dírami, s rýhami, jak vrásky na staré tváři, s vůlí jak „prase“, se musela předkládat k posouzení. Protože, co kdyby? Jeden nikdy neví. Nesměli jsme sami rozhodovat, mýt vlastní názor, kreativita byla zakázána.
Zápis z deníku ze dne 19.1.05
Mistr je mistr s absolutní mocí a my platíme jen za debily zbavené svéprávnosti. Viděl jsem V. K. v akci, když dupal vzteky po parketách, ruce zaťaté v pěsti, v obličeji kolotoč barev, brýle zamlžené výbuchem hněvu. Otřesný, nezapomenutelný okamžik. Mluví v hádankách a pak se rozčiluje, že mu nikdo nerozumí, že si to každý přebere po svém. Ostatně, mluvit dvojsmyslně a v hádankách patřilo k ctnostem všech, kteří si mysleli, že oni to zde v podstatě vedou. Když nebylo v dohledu vedení, byl ředitelem kde jaký vůl.
Ω
Stižen chorobnou uzavřeností jsem zalézal do své ulity a myslel si něco o … Já nikoho nepotřeboval. Oni potřebovali mě. Když bylo potřeba šel jsem, udělal, co bylo zapotřebí a vrátil se zpět do svého útočiště. Z ničím jsem se nepáral celý den. Co mi bylo po tom, že kazím nějakou nepsanou normu? Předchozí seřizovači, teď už většinou důchodci, v některých případech, ani to ne, aby se nepředřeli, měli léty zavedené zvyky, které nikdo neporušoval, které si nikdo neodvažoval porušovat. Všechno mělo svůj časový limit, některé práce se mohli provozovat jen ve dvou, některé raději i ve více lidech. Mě odepsali, tak proč bych se tím měl zatěžovat. Dělal jsem si vše, jak jsem uznal za vhodné a sám. To, co někdo zvládal stěží jen ve dvou a měl na to celý den, já zvládnul sám a za desetinu času, a ve stejné kvalitě, (i když by se o tom dalo polemizovat, že?). Byl jsem rebel a egocentrik. Udělali ze mě, co ze mě udělali. Byl jsem samotář a nenáviděl celý svět. Vy se nestarejte o mě a já nechám na pokoji vás.
O samotě, zalezlý v nejzašším rohu kumbálu mi bylo nejlépe. Samota byla balzám na mou bolest. Nenáviděl jsem, a přece se našel někdo, koho jsem začal mít rád. Mým způsobem rád. (…) Chodila za mnou denně, tedy když jsem byl v práci. Napřed se ostýchala, ale za pár dní, za pár týdnů, jsme si jeden na druhého tak zvykli, že mi nakonec přirostla k srdci. Možná, že jsem ji měl rád jen proto, že mi všichni ublížili (a nejvíc …), možná, ale kdo ví?
Byla nemluva jako já, mnohdy jsme za směnu spolu ani nepromluvili, (lépe jest mlčet, být potichu, než otravovat ovzduší prázdnýma slovama), byla štíhlá a urostlá zároveň, nepřirozeně krásná, (svým způsobem, pro mě, krásná), černé oči jako korálky, trochu předkus, hnědé chloupky, (čistotou se jen leskly), čtyři roztomilé tlapky a dlouhý ocásek. Vybíhala zprvu jen bojácně z pod bedny na které jsem jedl a chodila si pro drobty. Tak, jak naše vzájemné poznávání se, vzrůstalo, bála se míň a míň. Nakonec jsem zjistil, že není jen jedna. Že jsou dvě. Nepostřehl jsem nepatrné rozdíly, kterými se odlišovaly jedna od druhé, dokud jsem je vídával odděleně, vždy jen jednu, ale jakmile se jednoho dne objevily obě, společně, pochopil jsem, rozpoznal jsem je.
Vím, co si myslíte. A co je mi po tom. Jsem co jsem, co jste ze mě udělali.