Ztracený ráj - strana 104
Teď se naplno začala ozývat absence vstřícné upřímnosti, absence někoho, s kým bych si mohl popovídat. Ano, komu bych se mohl vyplakat na rameně, (jak jednou, nepřímo podotkla, jedna nepřímo jmenovaná osoba). Jenže nikdo takový neexistoval. S každým dnem se zvyšovala potřeba někoho najít a klesala pravděpodobnost setkání. Doma mě pálila půda pod nohama, práci jsem nenáviděl. Díky imbecilitě některých lidí, jsem přestal věřit i Heleně. Vlastně nejlíp mi bývalo s Baronem na procházkách. V psích očích se dá najít víc pochopení, než u všech lidí světa, když všechno lidské zklamalo.
Chodili jsme spolu kolem řeky a hledaly otázky na svá proč. Nevím, jestli je Baron našel, já ne. Svírán, z jedné strany vysokým náspem železnice a z druhé strany proudem řeky, jsem se utápěl ve vnitřních slzách žalosti nad posraným životem. Koleje i voda skýtaly řešení. Stačí krok. Rozhodnout se pro jedno, nebo pro druhé a skočit. Slepá vzpoura zrozená z vlastní bolesti. Pouze živí mohou posoudit smrt.
„Když je člověk šťastný, neví o tom. Když o tom ví, nebývá většinou šťasten.“
Zápis z deníku ze dne 7.3.03
To byl chaos. Byl jsem rván na kusy. Ano? Ne? Bezoblačné nebe se zatáhlo, jako když skončí léto a zubaté slunce se studeně kouká skrze rozfoukaná oblaka. Mráz se táhl po těle. Tohle mě dokonale rozházelo. Vnitřně. Mě i to ve mně. Ačkoli se o mě tvrdí opak, mám smysl pro pořádek. Ne, že ne. Ale jinak, než normální smrtelníci. I když se ti, co mě znají, možná popadají smíchy za břicha. Snažím se mít ve svých věcech přehled, ne chaos. Nejsem pořádkumilovný puntičkář, co si skládá oblečení do úhledných hromádek. To zase ne. Mě stačí, že vím, kde oblečení mám, že ho mám na svém místě, ale nač se s tím skládat. Mám pořádek rád, ale jinak, než vy ostatní. Pochopitelně vím, že oblečení patří do skříně, nářadí do dílny, nádobí do kredence, to je bez debat, ale nechápu proč musí být hrnky srovnány podle velikosti, barvy a tvaru. Ouška všechna pěkně jedním směrem. To už zavání minimalismem. Všechno má mít své místo, samozřejmě, ale vzorný pořádek, je tak akorát dobrý pro zloděje. Proto se snažím mít své věci v takovém stavu, aby to především vyhovovalo mě. Vystačím si s tím, že vím, kde mám kalhoty, kde šroubovák a kde hrnek na čaj. Však na společné věci, se pak vztahuje kompromis, i když většinou jen jednostranný.
Ω
Ale to, co se ve mně ohrávalo po tom incidentu, co mě narušovalo den za dnem, nahlodávalo rok za rokem, nadělalo ve mně takový nepořádek, že jsem měl sto chutí nechat všechno tak jak je a vypařit se. Jenže to se neshodovalo s mou životní filosofií. Byl jsem paranoik a paranoia se stala mou životní filozofií, kdybych hlásal opak, nebo něco jiného, byl bych ještě větší blázen než jsem. Samozřejmě, trpěl jsem utkvělou představou, že mám v sobě dva životy, ale proto jsem také trpěl dvakrát. Mám dva životy, ale jen jedno srdce, jež se plnilo bolem, jež přetékalo bolestí. Jenže proto, abych mohl naplňovat podstatu svých dvou životů, musím je žít.
Život je láska a láska je dar. Láska je orgasmus života. Co láska dá, to si srdce uchová. Láska se rodí v srdci, ne jinde. Před láskou se nikdo neschová ani za dubová vrata. Pokud mi srdce bije v hrudi žiji a pokud žiji miluji. Proč se zabývat lidskou hloupostí, když mám koho milovat. Co je mi do lidí, když na mě doma čeká někdo, komu jsem svou bezohledností, sobectvím, umanutostí a možná i nedůvěrou, ublížil. Komu jsem právě svým ješitným chováním, zaryl do srdce ony ostny nedůvěry a pochybností. Proč nechat po sobě jezdit ocelová kola ocelového oře, proč se nechat vláčet lokomotivou po kolejích, proč být smýkán proudem řeky po jejím dně, proč dovolit, aby mou mrtvou schránku oždibovaly ryby na dně řeky, když mám doma Helenu, jí patřím, jí patří můj život. Mám Helenu, mám rodinu, mám odpovědnost. Nemohl jsem tady nechat Barona. Byl jsem mu pánem a nedokázal bych se přimět k tomu, abych zradil jeho psí oddanost. On by nepochopil, co se stalo, proč jsem odešel, proč se nevrátím. Nejde se podívat do jeho mandlových očí a zemřít.
„Hovnajs. Nakadit. Celé svět mě může vlizt někam!“
Smrt není řešením, i když smrt je pro spořádanou mysl jen dalším dobrodružstvím. Komu bych tím prospěl? Nikomu. Už se chovám jak mistrová. Věřím v čerta, kterého jsem si sám namaloval. Jsem hlupák. Má smrt by především ublížila těm, kteří mě mají rádi, a kterým jsem, díky své slabomyslnosti a aroganci nedůvěřoval. Byl jsem příliš zahleděn do sebe. Svou nezměrnou sobeckostí jsem uvěřil, že jen já jsem ten, co nejvíc trpí, komu nejvíc ubližují, kdo je nejvíc nešťastný. To, co jsem u druhých odsuzoval, u mě propuklo nespoutanou silou. Kázal jsem vodu a pil víno.
Pevná vůle lásky, dokáže, i na zbořeništi, ze sutin, nechat povstat nový život. Pevnější, odolnější, na bytelných základech, využívající ruiny předchozího. Musel jsem nechat rozbít ten dosavadní život, abych měl dostatek materiálu ke stavbě. Musel jsem si sáhnout až na dno svých sil, abych vyburcoval, zalarmoval, všechny zbývající síly, abych jich nashromáždil sdostatek ke stavbě nového, nastávajícího.
Na velkém ciferníku věčna, tiše se sune rafie času. Ten je prý nejlepší lékař, ten prý zahojí rány. Pche. Bláboly. Jak vlny osením, hrají mé vzpomínky. Jedna za druhou, a jedna horší než druhá. Mé vzpomínky, na setkání s lidskou hloupostí, mají paměť jako slonové. Vítr ani vzpomínky nespoutáš. Lidé jsou lidmi a musí po lidsku žít, i myslet. Každý balí do drsných výrazů svůj bol, svou tesknotu, svůj hněv. Raději se stanou šašky, komiky, komedianty, jen aby přehlušili komplex méněcennosti, ale neuvědomí si, že jsou jen hříčkou času, že tu nejsou napořád.
Potřeboval jsem oddělit své bolestné myšlenky od těch, jež mi je způsobily, jež mi je neustále připomínají, a někteří naschvál. Zastřít je, utopit v nastávající budoucnosti. Postavit mezi sebe a lidi neprostupnou hráz. V práci to nešlo. Tam to na mě křičelo ze všech stran, padalo ze stěn, posmívalo ze všech koutů. A odejít jsem nemohl. Helena byla bez práce a já se cítil být zodpovědný za svou rodinu. Pořídil jsem si ji, založil a je na mě, abych je živil. Ale věřte, kdybych mohl, utíkal bych tam odtud, třeba po kolenou. Plazil bych se po břiše, jen, abych byl mimo, abych unikl přívalu vzpomínek a největší koncentraci hlouposti pod sluncem.
Však, nemohl jsem si dovolit odejít, ani, když se Heleně poštěstilo a našla si práci. Leželo na moc velké břemene odpovědnosti. Ale našel jsem si způsob, (a vlastně ne jeden), jak zmírnit to napětí, jak uniknout tomu tlaku, nebýt tím blbečkem, nestávat se terčem posměchu.
Rodina se stala mými záchytným bodem, mezi nimiž jsem proplouval, abych nezblbl. Byla mým světlým místem v temnotě všeobjímající hlouposti, dělající člověka člověkem, centrálně soustředěné na jednom místě, ve Hvězdě. Má rodina byla majákem, jež mi ukazoval směr a dávala tušit, že jsou na světě lidé, kteří stojí za to, aby se od nich neodvracel.