Ztracený ráj - strana 102
Prvotřídního „vošousta“, který „přefikne“ vše, co před ním neuteče na strom, starého fotra, který si chtěl užít s mladou holkou. Vyrostl jsem v očích spolupracovníků (i spoluobčanů), v nevázaného chlípníka, co běhá se ztopořeným penisem po chodbách, a ukájí své nespoutané choutky s matkou dvou malých dětí. Roznesli za brány fabriky různé další, jiné pikantnosti, nemravnosti, ohavnosti, úchylnosti.
„Někdy to vypadá, že na světě už nejde o nic jiného než si trochu užít.“
Tohle by převálcovalo i otrlého playboye, zvyklého na obscénní situace, dychtícího po sexuálním zviditelněním, placeného za prasárny. Ale co já? Obyčejný, tichý, citlivý, usedlý člověk? Se mnou to, pěkně zacloumalo. Ptal jsem se proč já, proč právě já? Marně. Zbytečně. Nebylo koho. Jako vždy. A pak, že si pořád něco namlouvám. Nic si nenamlouvám. Je to tak. Nikdo mě neposlouchá. Nikoho nezajímala pravda, nikdo se po ní nepídil. Proč, takhle to bylo přece pohodlnější. Nikomu jsem neublížil, nikoho si nevšímal a přece se stal terčem pozornosti. Aniž bych o to stál. Jenže, kdo ví, jak to bylo doopravdy. Zda to nemělo hlubší podtext, zda v tom nebylo víc pomsty, než se zdálo, než se mělo zdát. Kdo ví, kdo všechno v tom měl, (nejen), prsty. Samozřejmě, mohu se jen dohadovat, ale ten fakt, že Helena byla opět bez práce, to nezmění.
Zápis z deníku ze dne 16.03.03
Když se zpětně ohlédnu, nemůžu se zbavit dojmu, že jsem něco přehlédl, že jsem nezaregistroval ten nezanedbatelný náznak varování, jež se mi v samém závěru stal osudným. Když mi můj mistr V. K., který patří s naší novou mistrovou J. E. k mým přímím nadřízeným na mém pracovišti, když mi říkal, že na tomhle smetišti je ON kohoutem, nechápal jsem co tím myslí a civěl jsem na něho jako tele na nová vrata. Proč ve mně vidí svého soka? Copak já mu lezu do zelí? To jsem si myslel tehdy. Dnes vím víc. Dnes chápu, cítím, vidím dál. Dnes mi dochází, proč to dovolil, proč usiloval o přijetí J. E. za mistrovou do našeho kolektivu, když kde komu vstávaly vlasy hrůzou na hlavě a starý vedoucí, (toho času již v důchodě), z toho měl pálení žáhy, městnání krve, záchvaty a jiné drobné zdravotní příhody. Zprvu to vypadalo, že se jí snaží pošpinit, pohanit, ponížit, potupit. Ale po tom všem, mi nemůže nebýt nejasné, že si na ni dělal nároky, že si ji chtěl přivlastnit, mít ji pro jen sebe, pro svoje potěšení a kdo ví, co ještě, vždyť jsme ve Hvězdě. A jelikož počítal s něčím …, (kdo ví s čím?), jelikož z ní chtěl mít …, (kdo ví co?), nepřikládal mnoho vážnosti, důležitosti tomu, aby se obtěžoval s praktickým zaučováním J. E. na jejím novém postu mistrové. Vlastně ani nemohl. Vždyť on sám tomu prakticky nerozuměl, tak jak to mohl někoho jiného naučit? Byl to starý teoretik a mluvil, jako by snědl příručku.
Ω
Opět se ukázala lidská zloba v plné síle. Opět mi všudypřítomný lidský hyenismus ukázal, že nikdy nespí. Stal jsem se otrokem své vlastní dobroty. Doplatil jsem na to. Nikdy bych tomu nevěřil, že si pod sebou podřezávám větev, na níž sedím, ani kdyby mi to někdo před tím pádem říkal. Těžko se o tom píše někomu, kdo to prožil na vlastní kůži. Nelehko se na to rozpomíná. Daleko snadněji bych na to zapomněl. Jenže chyba lávky. Čím víc se snažím zapomenout, tím víc se vzpomínky vynořují. Vzpomínky, co bodají, pálí, bolí, trápí, ubližují. Už, už si myslíte, že je všechno za vámi, že je všechno dobré, že je po všem, když v tom, kde se vezme, tu se vezme, objeví se vjem, osoba, která vám, skoro zapomenuté chvíle, oživí přímo nelidsky hnusně. A lítáte v tom zase.
Kde vzít morální podporu, jež mi chyběla, jež jsem v těchto okamžicích tolik potřeboval? Helena se tvářila nad věcí, ale uvnitř, co cítila uvnitř, ví jen ona. Nedala na sobě nic znát, ale nikdo mi nebude vykládat, že její chladná logika, byla až tak chladná.
„Na každém šprochu, je pravdy trochu.“
U Heleny jsem se morální podporu bál hledat. Věřím, že by mi ji poskytla, ale nevěděl jsem kolik by v tom bylo upřímnosti a kolik předstírání. Ne, nekřivdím jí. Jen jsem na dně víc, než si myslela, než se zdálo všem. I uprostřed strach-nahánějícího brnění, se může ukrývat křehké, zlomené srdce plné bolesti, hledající podporu, ten pevný bod. Protože jste mě nikdo, nikdy neposlouchali, proto nikdy nepochopíte, co se ve mně odehrávalo, jak mi bylo, jak mi je, co cítím, čím jsem prošel a zůstal sám. Je pochopitelné, že v tomhle okamžiku se najdou i takový, co si neopomenou rýpnout, omlátit mi o hlavu, mé připomínky ohledně samoty, o tom jak na ni nedám dopustit a tak. Jenže vy si pletete pojem z průjmem.
Pokud bych zůstal sám, na pustém ostrově, bez lidí, nepotřeboval bych lidskou oporu. Poněvadž, pokud by nebylo lidí, kteří by mi ublížili, nebylo by tím pádem zapotřebí ani nikoho, koho bych toužil poprosit o pomocnou ruku. Samota je zlá, pokud je člověk v nouzi, ponechaný na holičkách, napospas všude-přítomnému lidskému hyenismu, uprostřed lidí. Jinak je snesitelná, v mnoha případech i žádoucí. (Pro mě.) Jenže člověk, jemuž ublížil lidských faktor, je nucen hledat oporu zase u člověka, u lidí, jimž věřil. A pokud nenajde u nikoho pochopení, pokud se k němu všichni otočí zády, pak teprve pozná, co je to být sám. Ale tohle není samotářství, ale samota. Ovšem. Tvrzení, proti tvrzení. Lépe řečeno moje tvrzení, proti vašemu. Ano, je v tom rozdíl. Jenže vy, jež ten rozdíl způsobujete, ho nevidíte.
Napětí kolem mě houstlo, jak krupičná kaše. Ale já nepotřeboval poslouchat něčí útěchu, ty debilní, slabomyslné žvásty o tom, že si z toho nemám nic dělat, že tím prošel kde kdo, že se to stalo kde komu. Co je mi do toho!? Tady šlo o mě, o mou pověst, a ne o někoho, kdo je mi v tuto chvíli úplně fuk, naprosto volný. Nejsem kde kdo. Možná bych se cítil o něco spokojenější, kdyby nebylo těch, co mi stále předhazují, co jsem udělal špatně.
Nejvíc mě mrzí, že ten, jež by mi mohl nejvíc pomoci, se ke mně otočil zády. Tolik jsem jí věřil a ona utekla, jak malá holka. Utekla, jako by jí hořela koudel u zadku. Utekla a nechala mě samotného uprostřed těch zdí, jež na mě padaly. Utekla a dala tím všem najevo, jak blízko jsou možná pravdě. Utekla a poukázala na svůj charakter. Používala silné řeči, jen když jí nehrozilo bezprostřední nebezpečí, oháněla se siláckými výrazy, jen když nemusela dokazovat jejich sílu. Když došlo na lámání chleba, utekla. Utekla, i přesto, že jsem ji prosil o pomoc. Hodila mě přes palubu, aby se náhodou neutopila sama. Jako by to rázem nebyla ani ona. Kde byla ta slavná, neohrožená mistrová, jež se nebála ničeho, žádného problému se nelekla, do všeho šla s vervou? Ale asi jen teoreticky.
Zápis z deníku ze dne 21.6.03
Potřeboval jsem oporu někoho, kdo by mě dokázal pochopit, kdo je na to stejně, koho se problémy bezprostředně dotýkaly, ale ona utekla. Utekla jak zbabělý pes. Utekla, zanevřela na mě, odvrhla mě jak kurva děcko, vyčetla mi i co nebyla pravda. Takový byl konec jednoho přátelství. A pak někomu věřte.
Ω