Ztracený ráj - strana 100
Však našel jsem řešení, které nikomu neblížilo, (snad jen tomu, koho se to týkalo), nebylo okaté, nápadné, postižitelné (hloupostí přádelny), ale zato velmi účinné. Ne, nestačilo jen vypnout rádio. Jeho drzost byla stejně bezmezná jako bezohledná. Pokud rádio nehrálo, šel a suverénně si ho pustil. Nešlo mu vymluvit, že nehraje, protože chci mít klid. Ticho prostě neuznával. Proto jsem přeladil rádio na stanici, kde hráli převážně klasiku. To byl pro něj trest. Tenhle žánr absolutně nesnášel a pokoušel se rádio přeladit, což jsem mu důrazně nedoporučoval. Zabránilo mu v tom mé nevratné tvrzení, že to poslouchám. Ať už to byla pravda nebo ne. Rádio pro mě byla jen zvuková kulisa. Nikdy mě moc nezajímalo, co se tam hraje, a tím méně jsem pak stál o to, aby to ještě někdo komentoval.
Poslouchal jsem cokoli, ať už to byly skladby nestorů klasické hudby, novověku i těch starší, či opery, hlavně, že mě to zbaví jeho nezvaných návštěv. Dvakrát, třikrát ještě přišel, a pokud uslyšel ony, jeho uchu nelahodící tóny, mezi dveřmi zakroutil hlavou a vypadl. Pak přestal chodil úplně. Vyhrál jsem, ale s klasikou jsem neskončil. Naopak. Přirostla mi k srdci natolik, že jsem ji zahrnul do své, již tak široké škály hudebních žánrů, kdy jsem poslouchal vše od klasiky, opery, přes jazz, alternativní směr a underground, až po rock, metal a jejich nejrůznější odvětví. Tedy všechno kromě dechovky a nového, a nejnovějšího, stále se vyvíjecího směru devadesátých let, hlavně po nástupu nového tisícletí.
S příchodem výpočetní techniky do naší domácnosti, se určité zvyklosti změnily. Ne, nepřestal jsem poslouchat hudbu. Přestal jsem poslouchat rádio. Jsou i jiné zdroje, z nichž lze čerpat neomezený přísun tónů, zvuků, pazvuků, randálu i decibelů. Obklopil jsem se nahrávkami a stal jsem se samozásobitel. Snažil jsem se od lidí odpoutat nadobro. Chtěl jsem žít jen pro rodinu a pro sebe. Přestal jsem komunikovat s okolím, a i doma jsem toho mnoho nenamluvil. Součástí mé rodiny byla žena, jež jako všechny, nebo snad převážná většina, jsou upovídané, a dospívající dcery, jež byla v upovídanosti tím, čím byl kulomet mezi vzduchovkami. Ne, že bych neměl zapotřebí mluvit, ale nebyla mi jaksi dána příležitost, neměl jsem mnoho prostoru k vyjádření. I tohle mi časem vyhovovalo. Měl jsem víc času přemýšlet. Ale mělo to i svá negativa. Jednak jsem měl strach, aby mi nepřirostl jazyk, a pak, začala mi čím dál tím víc scházet slovní zásoba. Především při nenadálém, nečekaném rozhovoru, doma, venku, ale hlavně na úředních místech či jinde. Tak nějak jsem si přivykl na psaní, na ten postupný přísun tichých slov mého vědomí, předávaný mým prstům, (kdy mi nijak nevadily dlouhé pauzy, při přemýšlení, při hledání slov), že jsem pak v okamžiku, kdy jsem to nejvíc potřeboval, kdy jsem se musel vyjadřovat orálně, akusticky, ztrácel nit a nenacházel potřebnou slovní zásobu. Protějšek nedokázal pochopit mé „prostoje“ při hledání slov a svou nechápavostí na mě přenášel svou nedočkavost, vyvolával pocity nervozity, jež měly za následek, že jsem se nejednou ztrapnil, a dostal se do všemožných trpkých situací, (i do svěráku pozdějších výčitek), tím, že jsem rychle řekl, co mě napadlo, aniž bych si uvědomil, že to nesouvisí s vedeným tématem.
Davy mě děsily, a teď tohle. Tím jsem se od lidstva odděloval úplně. Nevěnoval jsem tomu, ze začátku, valnou pozornost a pak najednou bylo pozdě. Byl jsem zaměstnán sám sebou, svými myšlenkami a jejich zápisům natolik, že jsem si neuvědomoval, že je mi to víc ku škodě, než ku prospěchu. Stával se ze mě stárnoucí, zamračený, bručoun samotář, zvlášť, když ze mě potom udělali seřizovače. Ale na druhou stranu to mělo svou výhodu, obzvlášť když někdo trpí takzvanou „vlídnou nemocí“, což je choroba projevující se záchvaty dobrosrdečnosti, kterých pak člověk později lituje.
Pokud jsem byl pod vlivem svého dobrého já, pomáhal jsem, tu a tam prohodil pár zdvořilých frází, obdařil okolí úsměvem, který není určen nikomu a ničemu, takový ten prázdně umíněný. Ale pokud vítězil můj zlý já, nebylo po mé dobrosrdečnosti ani vidu, ani slechu, všem jsem se vyhýbal a obočí mi spadlo přes oči. Proto jsem působil podivným dojmem náladového podivína.
„Dobrák jsem, ale též prudký, popudlivý, vznětlivý a mám samozřejmě i svou hrdost. Však ve zlosti umím být bezohledný.“
Dobro oplácím dobrem a zlo zlem. A věřte, že jsou lidé, pro které se mé pomáhání stalo takovou samozřejmostí a uvykli mu do takové míry, že když jsem jim nepomohl, ač jsem nemusel, byl oheň na střeše, možná, ještě hůř. Pomáhal jsem potřebným, ale ne všem. Nebylo mou povinností pomáhat ani potřebným, ani nikomu. Ale pokud má člověk srdce na pravém místě, (a ne doma na nočním stolku, aby náhodou …), pokud není arogantní pokrytec, nebo ješitný sobec, (jedním slovem Bednář), nedá mu to, aby nepomohl, aby tu a tam, nepřiložil ruku k dílu, ač by mu mohlo být naprosto jedno, zda se někdo s něčím zbytečně moří či nikoli. Kde to šlo, tak jsem pomohl, až jsem na to doplatil.
Nechápal jsem proč bych měl pomáhat někomu, kdo pomoc vyžadoval jen proto, že byl líný. V takových případech můj soucit nefungoval. Rád pomůžu každému, zvlášť potřebnému, ale ne „shnilému“, línému, vychc vyčůranému, až to bije do očí. Začal jsem dělat rozdíl mezi potřebným a líným, a byl jsem naráz ten nejhorší. Pomáhal jsem jen někomu a ne všem, a v tom byl ten zakopaný pes.
Některé spolupracovnice uměly nosit své frňáky nahoru, až předpisově, ukázkově, nenapodobitelně. Procházely provozem, jako by jim to tam všechno patřilo, koutkem oka nezavadily. Buranky, jež neměly ani minimum slušného vychování. Ne, nechtěl jsem, aby zdravily mě. Proč? Protože jsem přece muž a ten by měl zdravit první, aspoň tak se to má generace učila, aspoň tak jsem se to naučil já, ale pokud mi někdo na pozdrav neodpoví, jednou, po druhé, pokud si může vykroutit hlavou, pokud odvrací pohled, sklápí oči, hledí do nikam, nebudu ho zdravit po třetí, ani nikdy. To bych byl ještě větší vůl než oni. Když jsou pro ně zajímavější jejich nohy, jež si se zájmem prohlížely, či prach visící na světlech, než to, že je někdo zdraví, to už hraničí s nevychovaností. To vypovídalo o jejich charakteru. Myslel jsem si o nich …, však víte co.
Práskl jsem dveřmi za slušností, nasadil pomyslné klapky na oči, oněměl a osaměl. Říkal jsem si pro sebe, Jsou tu ony pro mě nebo já pro ně? Samozřejmě, že oni mé služby potřebovaly, zatím co já, ty jejich nikoli. Přestal jsem se tím zaobírat, abych nezblbnul a nestal se jedním z nich, protože nad jejich „nechováním se“, by zůstal stát rozum i smraďochovi, kdyby si to připustil, kdyby mu to jeho přednosti dovolovaly. (Tedy pokud ovšem nějaký rozum měl. Někdy to vypadalo, že má v hlavě magnetofon a jen přehrává, pouští nahrávky, jež se mu podařilo nahrát, ukořistit.)
Nevěděl jsem, jestli jsou mé momentální „spolupracovnice“ tak mdlého rozumu, nebo tak vyčůrané či splachovací, protože jeden den se chovaly jak primadony z předměstí, jež nosem psaly po obloze, že ony jsou přece někdo, a druhý den se div nepřiplazily k mým nohám, tváře rozzářené předstíranými úsměvy, z úst se jim linulo pochlebování a nechybělo mnoho, aby mě začaly objímat. První dny mě takové chování vyráželo dech, ale jeden zvykne všemu. Oblékl jsem si své brnění a bojoval s hlubokou podprůměrností na pracovišti.
Mohlo všechno zůstat tak jak to bylo, kdyby do mého zorného pole nevstoupil člověk, jehož objevení, se mi stalo pohromou pro můj zbytek života. Tohle mi už neodpáře ani ten nejzdatnější krejčí od Versaciho. Popustil jsem otěže tomu hřebci, jehož jsem se po celou dobu snažil krotit, držet zkrátka, bičem i ostruhy ho měl k poslušnosti. Povolil jsem mu, až jsem z něho sletěl, spadl jsem, ale neryl jsem jen držkou v zemi, jako obyčejně. Padl jsem po hubě do takového sajrajtu, jaký umí nakydat jen člověk hodný práce na přádelně. Žuchl jsem do marastu hlouposti, a propadal se níž a hlouběji, a nohy kolemjdoucích, šlapajíce po mých zádech, mi pomáhaly klesnout, zabřednout, pořádně se do toho namočit.