Ztracený ráj - strana 09
S přibývajícím věkem se mé kroky stávaly jistější a jednoho dne jsem se rozběhl. Rozběhl se a utíkal vstříc světu, jež mě lákal svou tajemností a širokým spektrem možností. Zbývalo mi toho objevit ještě fůru a času se mi nedostávalo. Zanedlouho mě mělo uchvátit předškolní zařízení, taková dětská přednápravně-výchovná polepšovna, která mě měla náležitě připravit na nadcházející pobyt v káznici, nazývané škola.
Našel jsem velice zajímavý objekt pro své pozorování. Koleje. Nekonečné koleje. Bez začátku, bez konce. Když na nich stojíte a díváte se na jednu nebo druhou stranu, zdají se být nekonečné. Aniž jsem po nich musel zvlášť nějak pátrat, našel jsem je velice snadno. Byly mi totiž neustále připomínány, tím, že mi byly ustavičně zakazovány. A pak, přehlédnout něco takového, co na sebe upozorňuje, zvlášť když po nich kolem projel vlak, to prostě nešlo. Ale zakazovány musely být zřejmě asi jen mě, protože ostatní by nikdy nenapadlo, aby si na kolejích hráli. Byly mi vlastně vnuceny, když mi je zakázaly. Pak už stačilo se jen vymanit z dohledu svých „nadřízených“ a vypátrat k čemu koleje slouží. Že po nich jezdí vlak, nebylo žádným velkým problémem zjistit. Na ten jsem si měl totiž dávat veliký pozor, ale že mě bude tolik fascinovat, jsem netušil.
Uchvátil mě pohled na supící parní lokomotivu, dštící kolem sebe páru, a dým valící se z komínu, zamořoval oblast mého výskytu. Ta ohromnost, ohlušující řev, syčení páry, dunění kol po kolejnicích a uši rvoucí hvízdání, mě vždy přikovalo na místě. Nedokázal jsem se ani pohnout. Kdybych se v tu chvíli nacházel na kolejích, neudělal bych ani krok, nedokázal bych uskočit ani na poslední chvíli, a jistě bych zmizel pod koly toho černého draka železnic.
Za časů pána z Brníčka, se to zde hemžilo rybníky, po nichž, pak v době mého dětství, zůstalo už jen spousta hrází. Převážně se využívaly k budování cest, a po jedné, jež se stala objektem mých objevů, každou chvíli uháněly vagóny tažené, pro mé dětské oči, nádhernou, sametově černou, parní lokomotivou.
Stával jsem pod náspem bývalé hráze a ohromen, pozoroval majestátnost té důstojné, černé dámy, jejíž velikost se znásobovala výškou náspu. Oči jsem nedokázal odtrhnout a se zaujetím jsem se nechával uchvátit tím přízrakem, jež na mě syčel a pouštěl páru. Rád jsem čichal vůni spáleného uhlí, která se po odjezdu vlaku válela v ulicích a halila domy i s lidmi.
Dunění kol, syčení páry a supění pístů, ustalo, dým se rozplynul, a já konečně mohl porušit zákaz vstupu na koleje, a překročit kolejiště. Jinak se totiž na druhou stranu nedalo dostat. Ano, sice z dob rybnikaření, zde zbyly staré, zděné propustně, kterými by se dalo pod kolejemi projít, ale ty byly pro mě ještě plné černého tajemství, skrytých přízraků a číhajícího nebezpečí. Daleko jistější bylo riskovat výprask, při nedovoleném vstupu na koleje.
Těžko šlo dospělým vysvětlit, že to byla jediná možnost se dostat na druhou stranu. Podle nich jsem tam, za kolejemi, neměl co dělat.
„Musíš si hrát zrovna tam?“ říkali mi.
Má nedostatečná, dětská, slovní zásoba nestačila k tomu, abych jim to vysvětlil. Tak dál jsem ten zákaz překračoval, jinak to nešlo, a za to jsem, když ne denně, tak aspoň obden, dostával.
Tam za kolejemi, byl objekt opraven, kde bylo tolik věcí k vidění. Za nimi byly už jen pole a uprostřed nich Drtilovic samota. Ale mezi opravnami a náspem s kolejemi se táhl neširoký pás větrolamů. A ten prostor byl hlavním důvodem mých neustálých porušování zákazů vstupu na koleje.
Tento topolový háječek, který krotil východní větry, před vstupem do města, byl rozdělen na dvě nestejné půlky cestou, po níž vjížděla nákladní auta do objektu opraven. S mírným stoupáním překonala násep, zkřížila cestu kolejím a svahovitě se vrátila na úroveň, ze které, na druhé straně kolejí musela začít své stoupání, aby násep překonala.
Okolnosti kolem nakloněné roviny, ve vztahu k přitažlivosti země, mi mohly být celkem vzato ukradeny. Důležité bylo, že to z kopečka dobře jezdilo na čemkoli, co má kolečka a bylo pro mě dostupné. A prvním takovým prostředkem byla tříkolka. Pracně vyšlapat nahoru, otočit se, překonat hranici svahu a pak už jen zvednout nohy a nechat se opíjet první velkou rychlostí.
Za časů mého dětství se v opravnách dělalo, pro nynější, i nastupující pokolení nezvyklým způsobem. Volná sobota byla jen jednou za čtrnáct dní. Takže každá druhá sobota byla pracovní. Že je to nemožné? Proč? Vždyť dlouho před tím, než jsem se narodil, se dělalo každou sobotu. Volná byla jen neděle.
Využíval jsem toho, že je volná sobota a testoval jsem své závodnické schopnosti na svahu k vjezdní bráně do objektu opraven. Asi jsem se toho dne hodně najedl, neboť mé tříkolové vozidlo dosáhlo závratné rychlosti a řítilo se vstříc zavřené bráně. Nebyl čas brzdit. Ani to nešlo. Nebylo čím, Tříkolky nemají brzdy. Zkuste chytit kmitající šlapky a zpomalit, ne-li zastavit?
Nebyl čas ani přemýšlet. Toho dne zavřená brána se přibližovala s rychlostí průjmu. Protože ten je rychlejší, i než myšlenka. Než na něj stačíte pomyslet, je pozdě. Stejně pozdě bylo i pro mě. Žádné skřípění brzd, žádné kvílení pneumatik, žádné plameny, výbuchy a poletující kousky karoserie, k nebi stoupající hustý, černý dým, jako v součastném americkém filmu. Nic z toho. Jen jsem narazil do zavřené brány a zlomil jsem si klíční kost. Odvezli mě na malém, dětském žebřiňáčku k lékaři, jež mě ošetřil, a bylo to. Bylo po všem. Domů jsem se vrátil v sádrovém krunýři, s rukou, jíž patřila zlomená klíční kost, pevně připoutanou k tělu.
Nikdo z toho nic nedělal. Žádné televizní noviny z toho nedělaly vědu, žádný publicistický pořad nelynčoval mé rodiče a vedení závodu, za to, že jsem to napálil do brány, jak je tomu v dnešní době, kdy si někdo třeba jen uprdne, až to zazní málem jako akord, a televize Nova je hned u toho. A nejhorší na tom je, že z toho udělá pořad na dvě hodiny a otravuje život některým lidem.
„Kdyby nebyla volná sobota, tak by se mi to nestalo.“ vysvětloval jsem nejen lékaři, ale všem ve svém okolí, všem jež mě potkali, nebo přišli litovat.
Tak tiše a bez humbuku skončily mé první pokusy o překonání rychlosti zvuku, tak neslavně skončilo mé setkání s bránou závodu na opravu nákladních automobilů.
Ale stejně tak, to mohlo být ve skutečnosti úplně jinak. Tou dobu se totiž na naši zem snášel rudý přízrak a svět, no spíše lidé se chovali divně. Každý se bál mluvit, kdo mohl utekl. Takže klidně jsem si tu zlomeninu mohl způsobit na protest proti příchodu sovětských okupantů, nebo se mi do cesty, místo brány, mohl připlést jeden z právě přijíždějících tanků, který zrovna tou dobou ničil naši přírodu, cesty i lidskou svobodu. Však z oněch důvodů, proč právě a že přicházeli, naši staro-nový „zachránci“, se o tom nesmělo mluvit a tak se to svedlo na bránu. Teď už se pravdu asi nedovím. A tak to tak nechám. Nemám zájem se stát hrdinou česko-sovětských sporů. Co by se tím změnilo? Nic. Ale jestli je mezi vámi nějaký šťoural, (a takových je hodně), tak ať si to laskavě zjistí sám, na vlastní triko. Ale mě ať z toho vynechá. To jde mimo mě.