Ztracený ráj - strana 08
A přitom je to všechno činěno jen z čirého zoufalství, ze skryté závisti. Stejně jako každý nešťastný zoufalec, jenž nemohl dosáhnout kýžené slávy či požadované výše ve své kariéře, a nebo přízně u vytoužené osoby, může nakonec podlehnout nátlaku okolí, a na truc provede něco, co by se nestalo, kdyby nikdy nepřičichl k falešnému pozlátku slávy, kdyby neochutnal prchlivého medu kariéry, kdyby nepotkal onu vytouženou, nedostupnou.
Hledá, tápe, dle vzoru, ale nikdy nenalezne, po čem jeho srdce touží. Nakonec propadne nevšední obecnosti, zmaří postup všem kolem sebe, (když ne on tak nikdo), vybere si tu nejneatraktivnější, nejnevzhlednější, a pravděpodobně i tu nejhloupější a nejhorší semetriku, neforemnou, naivní, poslední pannu ze třídy, samičku, která ho uchvátí, která ho uloví, zavře doma a ovine pavučinou dostatku, časovanou, nevybuchlou pumu, jež dokáže jednomu ze života udělat neskutečné peklo, z jediným východiskem. Krutý konec jedné takové obyčejné ješitnosti.
Ke katastrofám z ješitnosti, dochází i při koupi domů, bytů, zahrad, chat a samozřejmě i aut. Když nedostanete to, co se vám líbí, nebo když vás předběhne soused, raděj si pak koupíte ruinu, zříceninu, barabiznu, jen aby jste si něco dokázali, sami sebe přesvědčíte, že se vám to líbí, že jste to právě tak chtěli, a pak si ji spálíte nad hlavou. O autě nemluvě.
A co teprve ti, jež by chtěli za každou cenu dosáhnout nedosažitelného? Protože to poctivě nešlo, začnou nepoctivě. Nasednou do toho vlaku z něhož už nejde vystoupit, a slepě ujíždějí vstříc falešnému štěstí, v ústrety tomu pokušení, sáhnout si za každou cenu na nedosažitelné. Propadnou tomu a než se stačí vzpamatovat, už je pozdě začít s vystupováním. A kdyby se snad přece jen chtěli o to pokusit a vystoupit, mohlo by se stát, že jim náhodou vybouchne hlava, nebo že se jejich tělo, zavřené v barelu, rozpustí v louhu na dně, některé z našich nádrží. Proto jim strach nedovolí už nikdy vystoupit. Proto musí dál pokračovat v jízdě, v tom nepoctivém vlaku. A to tak dlouho, až se ucho utrhne, až skončí v nápravném zařízení.
No a když to přežijí, a opustí nehostinnou betonovou šeď, vrátí se ke svému předchozímu počínání, ze kterého vedou jen dvě cesty, na hřbitov nebo zpátky za katr. Pokračují opět v tom vlaku, provozují dál svoji nekalou činnosti, naváží tam kde skončili, jako by byli jen na dovolené, aniž by si vůbec uvědomovali, jak s tím tenkrát začali, jestli vůbec dosáhli toho, čeho chtěli dosáhnout, proč?
Nejsme tím pádem oběťmi svých přání, svých tužeb? Rozmyslete si to, než si odpovíte. Někteří z nás střílí dřív, než míří. Ano. Samozřejmě já také.
Každá touha však vyžaduje oběti. Když jsem se tehdy postavil na vlastní nohy, když jsem se pustil šprušlí své klece a rozešel se váhavými kroky po místnosti, nemohl jsem tušit, že nedělám dobře, že bych toho mohl jednou snad i litovat. Byl jsem naplněn touhou po poznání a ta vedla moje kroky. Toužil jsem poznat svět. Chtěl jsem znát, co je tam venku. Ty zdi mi bránily v rozhledu i v rozletu. Svazovaly mi má křídla. Nedovolovaly a věznily mě. A kočárek, (či jízda v něm), nebyly zrovna příhodné k poznávání světa. Potřeboval jsem si všechno důkladně prohlédnout, ohmatat, ochutnat. To při jízdě nešlo.
Takže jsem udělal první krok. Byl to malý, neobratný, vrávoravý krůček pro mě, ale velká smůla pro všechny.
Tahle slova, podobná a ještě i jiná, se mnou rostly, provázely mě na každém kroku mého dětství, mého života, stejně jako jsem já, podle svého okolí, rostl pro kriminál. Ale než tam dorostu, nechte mě ještě chvilku si hrát, myslel bych si, kdybych měl to myšlení, co mám teď. Jenže jsem ho neměl, ale přesto jsem si hrál.
Bylo krásné a hlavně bezpečné, chodit, běhat a hrát si na hliněném povrchu cesty před naším domem, kde nečíhala žádná motorová nebezpečí, kterou nehyzdila jediná kapka oleje. Neboť jediná čtyři kola, co tudy jezdila, byl Adámek s krávami, jež jezdil do objektu nedalekých opraven pro trávu. Ano, jsou to ty opravny, do nichž musel Honza, z Drtilovic statku, nastoupit, za podivných okolností. Nebyl mi ještě ani rok, když se z Honzy stal „galejník“ a pak, když jsem se pokoušel o své první nesmělé krůčky, se on vypracoval až na zámečníka.
Ptáte se, jestli mám nějaké jméno? Pravda, že mám. Já jsem vám to ještě neřekl? Tak to se omlouvám.
Je zajímavé, že člověk v dětském věku, může být tak nespokojen se svým jménem. I já jsem byl. Samozřejmě. Jako děti si svá jména nevybíráme. A je to nespravedlivé. Aspoň bychom potom mohli dávat vinu sami sobě. Takhle se zbytečně rozčilujeme a nadáváme svým rodičům, (samozřejmě potichu, uvnitř v sobě), protože nahlas, to bychom si nikdy nedovolil, ale kdyby výběr jména, byla jen naše volba, pak bychom si za to nesli odpovědnost sami, (i když nás to za pár let stejně přejde a všechno je v pořádku). Zvykneme si na své jméno, ono s tím stejně nejde nic dělat. Leda se nechat přejmenovat. Ale se změnou jména se nezmění naše identita, ta zůstane nezměněná, i když se budeme jmenovat jinak. Ale v dětství se na to díváme úplně jinak. A navíc, většina z nás, aniž by se proti tomu mohla vzepřít, dostanou a to prosím dobrovolně-povinně, bez jejich souhlasu, své jméno při jednom podivném rituálu či spíše obřadu, o kterém se zde nebudu zmiňovat. Proč? A proč se ptáte?
Ale ono na tom ani tak nezáleží. Když vám jako dítěti polijí hlavu studenou vodou a pronesou, co já vím, asi zaklínadlo, je vám to, v tom okamžiku úplně fuk. Hlavně pak záleží, jak se k tomu postavíte v dospělosti. Buďto na to …, nad tím mávnete rukou a zapomenete, že jste něco takového zakusili na vlastní kůži, a nebudete se k tomu vyjadřovat, zkrátka obrátíte se k tomu zády, nebo tomu propadnete, a nebo budete mezi jedním a druhým pendlovat, převlékat kabát, jak bude zapotřebí.
Ale, aby si někdo nemyslel, že něco zamlouvám, vrátím se tam kde jsem odbočil. Každý hned po narození obdrží jméno a jak už jsem řekl, málokdo, tedy většina, možná všichni, jsme byli v dětství se svým jménem nespokojeni, ba přímo jsme ho nenáviděli, a možná, že spolu s ním i ty, jež nám ho přisoudili. A posléze i to jak.
Původně jsem se měl jmenovat jako jeden ne neznámý činitel a vůdce těch časů, ale nakonec jsem se Vladimírem nestal. Neznamená, že když dnes vypadám jako on, že musím mít i stejné jméno. Však nakonec si to mí drazí rodiče zavčasu rozmysleli a tak jsem se stal Jiřím. Příjmení na mě sestoupilo automaticky z mých rodičů. Věřím, že rodiče mých rodičů, se proti mému novému jménu, jež mi nakonec bylo vybráno, jistě ohrazovali. Jako bych je slyšel.
,Nebude to znět moc tvrdě Jiří Tesař? A co když bude mět problémy s „ř“? Víte, co to pro ňé bude, kdyby se měl představovat Jiží Tesaž?
Však mí rodiče se nedali zviklat a zůstali u Jiřího. A já, jsem dělal co jsem mohl, abych problémy s „ř“ neměl. I když, se jménem, jsem jako dítě spokojen dvakrát nebyl. Vždyť je taková spousta jiných jmen, ale dnes jsem rád, za to, že to nedopadlo hůř. Vždyť je taková spousta jiných jmen. A všechny se zdají být lepší, než to co jsem dostal. Ale co? Vždyť, až budu z větší části rozhodovat sám za sebe, i když pochybuji, že k tomu kdy dojde, mohu se přece nechat přejmenovat, ne? Ale o změně příjmení, jsem začal uvažovat až o hodně později. A z jiných důvodů. Ale teď jsem v době, kdy jsem rád, že jsem se postavil a prožíval euforii nad svými prvními krůčky.
