Ztracený ráj - strana 06
Kdo do toho pletete otázku cti, je na velkém omylu. Chtěl jsem nastínit všem, kterých se mé výtky, napadání, urážky netýkají, jak se někteří lidé, umí chovat, přetvařovat i ubližovat. Nechtěl jsem urazit nikoho, koho se to netýká. Uvědomte si, že mé pohrdání se především týká těch, kterých se to týkat má, nevztahujete si to vy ostatní na sebe. Nebuďte horší než já. Jen trefená husa zakejhá. Pochopte, že jen něco, se týká někoho. Ne všechno všech! Takže, pokud nemáte zrovna potřebu zakejhat, nemusíte mít strach, že se mé výtky týkají přímo vás, a můžete s klidem číst dál. Nebo také ne.
Já vím, že ti, kterých by se mé narážky mohly týkat, to až sem nikdy nedočtou, a kdo ví, zda se k nim má slova vůbec dostanou. Vím také, že by někoho mohlo napadnou, zda to není, tím pádem, zbytečné plýtvání slovy, urážkami, pohrdáním, zda tímto svým plkáním neotravuji ty ostatní? Ale na svou obranu musím říci, že jeden nikdy neví. Nepřítel se nemá podceňovat. Zvlášť proto, že někteří, ti co používají dvě tváře, (aby, když po jedné z nich dostanou, mohli ukázat i tu druhou, třetí a mnohdy i čtvrtou), budou chtít nastavit mým narážkám, svoji další neohroženou tvář, (aby snad mě i sobě cosi dokázali), tak aby i oni si přišli na své. I když pro mě budou vždy jen bezpáteřní loutky, korouhve otáčející se ve větru směrem, kterým zrovna fouká. Proto se o nich zmiňuji, kdyby to náhodou někoho z nich napadlo číst dál.
„Malost se vždycky snaží pokazit radost.“
Snažím se žít podle toho, co mi dává život. Co jiného mi zbývá? Však nikdy nebudu žít podle představ společnosti, podle cizího scénáře. Ano, jsem „Enfant terrible“, jsem člověk jednající bez ohledu na společenské zvyklosti a často proti nim. Musím jím být. Společnost si to tak přeje. Společenstvo lidí mě stvořilo jako monstrum, jako svůj protiklad, abych byl příkladem jejich zla, opakem jejich dobra. Ale dobro ani zlo neexistují. Je pouze moc a ti, kdo jsou příliš slabí, aby o ni usilovali.
Překonávám překážky, přeskakuji klacky házené pod nohy, padám, jsem srážen, nejen osudem, do prachu cest, ryji držkou v zemi, vstávám, přeskakuji, padám, vstávám, … To je můj život. Tudíž nemohu být ničím jiným, než čím jsem. Jsem jaký jsem a nestydím se za to. Ale nemohu být, co nejsem.
„Každý by měl tančit jen podle vlastní melodie.“
Uvědomuji si, chci chápat, vidím život jinak, než jako stupidní, barbarské, barvitě líčené pozlátko z televizních obrazovek, absurdní senzace, politicko-výchovné činnosti novin, …, Vnímám život jiný, obyčejný, prostý všech okatých výhod, opravdovější, než ten bulvární, o jakém povšechně tlacháte po všemožných čekárnách, u lékaře, u holiče, o němž slýcháte v obchodě či před ním.
Je jednodušší zabřednout do pivní debaty v hosp pardon, v restauraci, na sezení, na shromáždění, či v jiné …, veřejně prospěšné instituci, jež způsobuje zběh lidu, než popřemýšlet o životě jako takovém, nepředstíraném, přiznat sám před sebou, že život není nejnaivnější telenovela, nejabsurdnější seriál, či nejblbější triumf romantického filmu, kde všechno končí šťastně, shledáním, uzdravením, svatbou, potrestáním či zabitím darebáka.
Nejsem americký multimiliardář, abych si mohl dovolit kupovat štěstí, nový ksicht, přízeň davu. Můj život není film. A pokud ano, tak scénář k němu psal šílenec.
„Proč je život pohádkou, jen když jsme zamilovaní?“
Má cesta začala uprostřed léta, dvacet let po skončení druhé světové války. Dvacet let, dva měsíce a patnáct dní. Proč ty podrobnosti? To je kvůli puntičkářům, aby si i oni přišli na své. Přišel jsem na svět dvacet let po válce, dva roky po svém bratrovi, ale také tři roky a dvacet devět dní před příjezdem tanků.
Těch samých tanků, které nás nejprve osvobodily od německých utlačovatelů, aby nás po třiadvaceti letech mohly sami okupovat. Těch samých tanků, na jejichž pancíři Josef Hromádka, (však coby Hans Bergman), uháněl co nejdál od svých potencionálních pronásledovatelů, od svých problémů, od svého milovaného domova, od své rodiny, směrem ku Praze.
Byl jsem sotva tři měsíce na světě, jen jako křičící uzlíček, produkující biomasu, když pantáta Drtil postával na hrázi bývalého rybníka a pozoroval své pole pod sebou, pole zelenající se rašícím žitem. Stál tam ve své velikosti a za tím jeho polem stál kdosi jiný. Byl to onen černý muž, který v onu dobu, byl jen pan nikdo, vlastně jen šerif.
Vřeštěl jsem ve své kleci, určené pro děti, a dožadoval se pozornosti. Testoval jsem své hlasové orgány, ty ostatní mě zatím pramálo zajímaly. Bylo mi fuk, jaké je roční období a že Drtilům na poli právě počalo vzcházet žito, že na jejich poli započal růst jejich chleba. Já potřeboval jen svou mámu, její pečlivost a ochranu, a snad i trochu pozornosti.
Sotva jsem rozeznával svět kolem sebe. Strop a čtyři stěny kolem. To byl svět, který mi byl momentálně nejbližší a nějaký pan Drtil, se svou věrnou psí přítelkyní Ritou, mě celkem vzato, nezajímali. Nezajímali mě ani Drtilovi, ani Rita, ani žitné pole, ani šerif, ani Josef Hromádka, který byl de facto šerifovým otcem, i když z důvodů, známých jen jemu a lidem znající jeho příběh, se stal Hansem Bergmanem a odíral si, tou dobou, své ruce při sběru a zpracovávání surové bavlny, kdesi daleko za mořem. Sám, opuštěný, v daleké cizině. Vyhoštěný svou či cizí vinou, odsouzený k samotě náhodou či nedopatřením? Ocitl se na ostrově svobody, ať už vlastním přičiněním nebo ne. Byl tam a nešlo s tím už nic dělat. Napřed nemohl a pak už nechtěl, zejména, když se k němu doneslo, co se tady u nás děje. Pracoval v odboji, bojoval v řadách partyzánů bránit domov, svou vlast, nastavoval svoji kůži k ochraně cizí, aby to někdo, kdo se celou válku schovával, hodil za hlavu, prodal nás do otroctví, zavinil, kam jsme se dostali, a co potom následovalo.
Co zajímalo mě, bylo jen jídlo, spánek a také, abych byl zbaven svých výměšků. Což je mimochodem děsně nepohodlné a nepříjemné mít v kalhotách. Nebo jak pro koho? Ale i jindy, například, když jsem nabýval pocitu, že jsem opomíjen a přehlížen, věděl jsem, jak se své pozornosti dožádat.
Jsou však období v životě člověka, tedy člověka, človíčka, vlastně i člověka, kdy si ze svého pobytu na tomto světě nic nepamatuje. V raném dětství je to způsobeno minimální činností mozku, nedostatečnými informacemi o sobě, o světě kolem, v pubertě a v dospělosti pak alkoholem a ve stáří většinou sklerózou.
Já byl ve věku, kdy jsem se svůj mozek teprve začínal učit používat. S hlavou holou jako koleno jsem jen jedl, spal a vyměšoval. Postupem času jsem získal svůj první zub, pak i druhý, třetí a posléze i ty ostatní. Objevil jsem tajemství řeči a vyslovil své první slovo. Už přesně nevím jaké to bylo, ale jak se znám, jistě se jednalo o jídlo. Takže asi „Ham“, nebo „Papu“.
Postupně jsem rozšiřoval svoji slovní zásobu o další, a s přibývajícími měsíci, i trochu srozumitelnější slova. A než přišlo další léto, po mém příchodu sem mezi vás, pochopil jsem nač mám nohy. Že mám ruce, jsem zjistil už dřív, ale pokud se týče toho, k čemu je mám, musím se přiznat, že to nevím tak úplně přesně ještě dnes. Ale na druhou stranu musím přiznat, že se jedná o všestranný nástroj.
