Ztracený ráj - strana 05
Prvním, naprosto nejdůležitějším krokem v životě člověka, je jeho zrození. Odehrává se dnes a denně. Každou minutu, každou vteřinu přichází na svět, (tedy v celosvětovém měřítku), několik lidských bytostí. Chtěných, nechtěných, zbytečných i nelidských. Naučili jsme se brát některé skutečnosti s absolutně bezprostřední samozřejmostí, s naprosto vrozenou přirozeností, až nám uniklo, že právě ono zrození, může být ten nejúžasnější okamžik v lidském životě, neskutečný zázrak, jaký nám příroda může nabídnout. Neuvěřitelné, leč vysvětlitelné. Když si uvědomíte, co tomu předcházelo. Ne, ne, ne. Počkejte, počkejte. Nemyslím ten způsob, ty okamžiky, to jediné, co někteří z nás v životě už jen mají, za co stojí žít i umřít. Nešlo mi doslova o tu činnost, kdy penis, lesknoucí se nektarem, jak kolibřík vstupující do tajemného orchideového květu, otvírajícího své hnědé lístky, vonícího jako nic, vábivého, až jsme z toho celý pryč, žadonícího o poskvrnění. Ony chvíle, kdy nám v žilách bují hormony, buší naběhlými tepnami, způsobují závratě, podlamují kolena, rozechvívají těla, zrychlí dech, končetiny umdlévají, nepřekonatelný okamžik, kdy se začnou mrskat ocásky spermií tryskajících z penisů, vnikajících do rozpálených pochev, kdy se snaží dostříknout až do děloh, a ještě dál do vaječníků, kde uhnízděná vajíčka čekají, (nebo také ne), na tu jednu jedinou spermii, tady nejde o způsob či okolnosti, za jakých dojde k samotnému oplodnění. To je docela jiná literatura. Možná jindy. Kdo ví? Pokud jsem myslel, co předcházelo našemu narození, měl jsem na mysli ten zázrak sám, jež se odehrává právě po proniknutí té jedné jediné vyvolené do vajíčka. Nešlo mi o sex jako o smyslový reflex splývající s okolím, splývající s vůní trávy v době senoseče, s jakoukoli vůní v okamžiku spojení, s tou nezapomenutelnou vůní, která se tak často vracívá, odemyká vzpomínky, uvolňuje pocit štěstí.
„Nos plnící se vůněmi, je startér vzpomínek, je buldozer pocitů.“
Je po všem. Jste půl hodiny těhotné, ještě se celé chvějete, ale pouhým okem není vůbec nic vidět, však na buněčné bázi, se odehrává ten nejpůsobivější moment, ten největší zázrak, tolik důležitý pro každého z nás, pro ty jež očekávají příchod potomka i pro potomka samotného. Přes sedmdesát procent lidského těla tvoří voda a sám počátek je z vody a ve vodě. A vy pořád ještě věříte tomu mýtu, co vám natloukli do hlavy vaši předkové, a vašim předkům, jejich předkové. Hlásáte bludy a předáváte novým pokolením nepravdu o tom, že jsme povstali z prachu. Pokud jde o mě, já tam prach nemám. Tohle pomýlené heslo už dávno neplatí. I když většina z nás, se ho drží zuby nehty, ale už jen ze setrvačnosti a jen z úcty a „co kdyby“. Že? Nebo je to lež? Co by tomu řekli ti, jež některé z vás drží na obojcích, jež některým vyzpěvují do kroku, podle jejichž melodie tančíte? Nemám pravdu? Bojíte mýtů, legend i strašidel vonících kadidlem a sírou.
„Žena byla stvořena jako myslící bytost, ne chovný dobytek. Proto má mozek a ústa k vyslovení myšlenek. Jinak by jí stačil jen líbivý obličej, pohlavní orgány a břicha k rození, a prsa, aby měly čím krmit.“
Ale zpět k životu na začátku života. Nebo to ještě není život? Ale ano, určitě je. Je to zatím jen pouhé dělení buněk, ale život to je. Nebo mi to snad chce někdo vyvrátit, chce se snad se mnou někdo hádat, že život začíná až, … až, … až, …, co já vím kdy? Nejsem oni, nejsem někdo, tak jak mám vědět, kdy podle někoho začíná život? Ať jdou někam, rádoby-filosofové života.
Ne, nevadí mi, že mi skáčou do slov. Naopak. Je to přece konfrontace mezi nimi a mnou. Mají právo na přerušení toku mých myšlenek, mých slov, ale měli by si uvědomit, že také musí mít pro svá tvrzení dostatek pádných argumentů, nezvratných faktů, přímých důkazů. Ale jejich, ne žádné cizí výmysly z dob církevního strachu, který trvá. Že ty argumenty, fakta a důkazy nemám ani já? Ale mám. Mými argumenty jsou lidé kolem mě. Za mými fakty stojí chování těch, jež se občas snažím pranýřovat. Mé důkazy pramení ze setkání z lidmi, jež neuznávají nic, co není podle nich, co neposlouchají, aby neslyšeli cizí pravdu, ale co se naopak snaží všem vnutit tu svoji.
„Nesporná jsou jen fakta, která nikomu nevadí.“
Takže, jde jsem skončil. Aha. Počátek života. Podle mého, když lidské buňky začnou umírat, to je počátek smrti, a se zánikem poslední buňky i smrt samotná, ale tady hovoříme o dělení buněk, a to je život, to už je život. Nejdůležitější okamžik začátku života. Ne, člověk to ještě není, jestli máte tohle na mysli. Člověk ještě ne, ale život to je. Počátek života v každém ohledu.
Raději toho nechám. Někdo by v tom mohl něco vidět, rozšťárat to, a ještě mě nařknout z nějakého …ismu. A to já nemám zapotřebí. Lidé by neměli překračovat rámec svého myšlení. Jenže …, lidi jsou lidi. Někteří mají právě tu vlastnost, že svou neschopnost, svou podprůměrnost, veškeré své nedostatky, shazují na ostatní, rozhazují je po okolí jak popel zesnulých, vrhají je na oběti jako smrtonosná kopí, útočí jimi na slabší jedince kolem sebe, kteří se neumějí, nechtějí bránit, činí vše proto, jen aby od sebe odvrhli možné podezření z něčeho, co jim není vhod. Neboť podle hlupáka, jsou blbci všichni ostatní, podle zloděje, krade kde kdo, jen oni ne. Obsahem mnoha duchaplností je prázdno. Ale už dost.
„Příroda nemá nikdy naspěch, proto stvořila trpělivost.“
Stojíme na samém počátku počátků, na startu života, i když mnozí z nás, si většinou svého života začnou vážit, až když je pozdě, až když stojí před branami smrti. Život na samém začátku, při zrození, je takový nijaký, prázdný, nový. Svět, kolem narozeného dítěte je nepojmenovaný. Jeho mysl toť „Tabula rasa“. Ano, stejně čistá a nepopsaná, jako ona příslovečná hliněná destička s uhlazeným, voskovým povrchem, mysl, do které život ryje jeho příběh. A nejen život, ale především osud a konec konců, i lidé samotní.
„Na cestě k poznání je místo pro každého, kdo po ní chce jít.“
Jednoho dne jsem se narodil i já. Narodil jsem se a jsem. A někdo by mohl říci, že už to, je až dost, a že by to mohlo stačit. Ten ať si tedy nalistuje poslední stránku a knížku zavře. Ale na světě existují i jiní lidé, kteří nejsou někdo. Uvědomte si, že já jsem také jen já. A tohle je můj příběh. Nikdo nemá právo soudit mě jen podle nějakých slabomyslných kritérií, jenom proto, že jedna paní povídala. A jestli se vám to nelíbí, tak jděte od toho. Jděte! Nemá smysl, aby jste tohle vůbec četli. Nechci, aby mě někdo posléze obviňoval, že někomu vnucuji svůj názor. Já vás vážně nenutím tohle číst. Běžte raději někam do …, třeba, a bavte se. Mluvte, žvaňte, žertujte, flirtujte, …, buďte středem pozornosti, holedbejte se, chvalte a vychvalujte sebe, rozprostřete svou náruč a zahrňte do ní všechny rádoby-dobré lidi. Proč jsem tak zaujatý? Protože mě …, lezou krkem. Nenávidím ty psychoanalytiky z kdovíjakých pochybných přednášek, plných theosofie.
A nejraděj mám ty, jež se nechají pozvat na oběd, všechno zbaští, vylížou talíře a pak řeknou, že to smrdělo.
Možná jsem trošičku víc kritičtější, než se sluší, to přiznávám, ale co je moc, toho je příliš, a pak …, má to své důvody. Nutí mě k tomu jisté okolnosti. Zkrátka chovám se k lidem tak, jak oni se chovají ke mně. Zlo se má oplácet zlem, jestliže se má dobrem oplácet dobro. Aby bylo vidět ten rozdíl, aby bylo poznat, kde je zlo a kde dobro, pokud ovšem existuje. Jestliže na mě vypláznete jazyk, nemůžete čekat, že já to neudělám, naopak, vypláznu ho a vystrčím na vás zadek. Ano, musím mít vždy navrch, mám to v povaze. Bylo mi to předpovězeno, tak se chovám podle toho.
