Ztracený ráj - strana 04
*Ačkoli vím, že někteří z vás, by si přáli, abych umlkl a nejlépe navěky, přestal překážet ve jejich cestě za pokrytectvím, za slávou, kariérismem, šplhajících po schodech moci. Nemohu si pomoci, ale tuhle radost jim nedopřeji. Raději se budu držet slov ponocného a svůj život dožiji, nechám ho dožít neb an si to zasluhuje.
Tedy, jak jsem ještě nenapsal, tohle je příběh mého života, má zpověď. Tudíž mám právo, tu svou pravdu tak trochu překroutit, ukázat ji ze svého pohledu. Někteří z vás to děláte také tak a houby se děje. Přestože, nic z toho, co bude následovat, by ani nemusela být pravda, však záleží na úhlu pohledu, na jeho čistotě, na přesvědčení, na smyslu pro pravdu, pro otevřenost pravdy. Vždyť pravda je jen slovo, a každý z nás se na pravdu díváme jinak. Tisíce lidí znamená tisíce pravd. Jedna jediná tudíž nemůže existuje. Jsou jich stovky, tisíce, miliony, tak jako lidí, lidských rozmarů a povah.
„Na pravdu musí být dva. Jeden, kdo svou pravdu řekne a druhý, který bude ochoten to poslouchat.“
Občas to možná bude vypadat, že jsem vůči někomu zaujatý, zatrpklý, vysazený. Ano, proč ne? Proč bych neměl být? Můj životní příběh, tahle má zpověď, je konfrontace mezi některými z vás a mnou, mezi mojí pravdou a jejich, avšak také jen pouhé tvrzení proti tvrzení. Samozřejmě. Třeba mám zapotřebí některé z vás srovnávat se sebou, třeba musím být stejně bezohledný jako někteří z vás, možná se chci odhalit před těmi, jež mě neznají, abych stoupl v očích těch, co by mě mohli litovat. Rád bych upozornil na některé prvky společnosti, na lidské jedince, jež u ostatních budí zdání důvěryhodnosti, zdání docela jiné, opačné, zavádějící. Rád bych otevřel některým oči, probudil je. Chci ukázat, jak se někteří umí chovat, když se nikdo nedívá. Jak se oni chovají ke mně, já se můžu chovat k nim.
Třebaže mnozí jen těžko kdy pochopí, nikdy nebudou ochotni si připustit, že svým neupřímným jednáním, svým sebe-humánním chováním, všemi svými lidskými přednostmi, mnohokrát ublížili, že byli nejednou příčinou cizího neštěstí, (kdo ví, zda nezavinili i smrt), způsobili těžko se hojící rány, možná vůbec se nehojící zranění. Ne, nejde o viditelnou, fyzickou újmu, ale o újmu, kterou na první pohled nespatříte, kterou neuvidíte a přesto bolí jako deset čertů. Měl jsem na mysli újmu psychickou, mentální, a pokud jde o lásku, tak i srdeční.
Po tom, jak se ke mně zachovaly některé lidské existence, mi bude úplně fuk nějaká taktnost, ohleduplnost, úcta. Jděte do háje se zdvořilostí. Ostatně, tak jako některým z vás, nebude ani mě záležet na tom, jestli se mnou bude souhlasit, nebo ne, či zda se vás to dotkne. Pochopitelně, můžete také zůstat naprosto nezúčastnění, což je ostatně ten nejlepší způsob, (a i nejčastější), jak se, co možná nejlépe, nejdovedněji, vyhnout jakémukoli rozhodování, jak uniknout odpovědnosti, problémům. Že ano? Můžete se tvářit, jestli chcete, že se vás to jako netýká, že vy máte přece vyšší cíle, … Ale o vás mám možná to nejhorší mínění.
„Člověk nepotřebuje k životu jen vznešené cíle.“
Snažil jsem se napsat jen to, co mě tížilo, co se zrodilo v mé hlavě, vylíhlo se v mých myšlenkách. Pokus hodit na papír své myšlenky, zveřejnit svoji klikatou pouť mým slzavým údolím, (pokud slzavé bylo), přiblížit těm, co mě neznají, okamžiky, které mě ovlivnily, které mě změnily, které se mi nesmazatelně zapsaly, vryly do paměti. A konečně kdo chce, ať si to přečte, jiný ať nechá být. Kdo si to bude chtít přečíst, najde si způsob.
„Jen jedna síla stvořila oblohu a zemi, hory a údolí, světlo a tmu, ženy a muže, lidi a nelidi. Tuto sílu nevidíš, tuto sílu neslyšíš, tuto sílu nezměříš ničím jiným než myslí, která je částí té síly. Každý z nás je jako jediný hlas v obrovském chóru světa, hlas jako žádný jiný. Každý z nás zpívá v onom chóru mnoho let, potom se odmlčí a jeho místo zaujme hlas nový. Každý hlas je svým způsobem jedinečný a žádný není krásnější. Nikdo však nemůže zpívat cizí píseň, cizí melodii. Není nic horšího, než pokoušet se zpívat part někoho jiného.“
„Táži se, zda ta zem je vskutku mojí zemí?
Či jenom obrazem ukrytým za mřížemi
řeči a vzpomínek, jež zvolna odcházejí.
Táži se, zda ta vlast je vskutku mojí vlastí?
I zde přec vzlétá z brázd skřivan
a nad propastí rozkvétá barvínek, tymián se šalvějí.
Táž hudba ve vzduchu jenž plný exhalací
mrzákům na duchu vždy totéž pro legraci
a vždy kus za kus. Tíž hlupáci hloupost chválí
I zem je skoro táž nad níž se nebe klene
snad jednou rozmotáš to klubko zauzlené
nebo ho upustíš, někam se zakutálí.
Románská gotika a barok s renesancí i zde se dotýká
i zde se samozvanci vloupali do vinic
a v černém chodí vdovy.
I tady nad hroby bdí kříže polámané
jež nikdo nezdobí a stejný vítr vane
v čase, jenž není nic a přec je osudový.
Na sloupech bez hranic, dvojoblouk píše trojku
můj pas, ach, sotva víc než známka na obojku
a láskou měřeno pak jistě ještě méně.
Však plakat, naříkat, když vím
že život mocných už stejně měří kat?
Ne. Asyl malomocných má pro mě zavřeno. Dvacet let v karanténě.
Jenom, když na sever od jihu táhnou husy
jsem znova v čase her. Na otce vzpomenu si
na bratra, na sestru a taky na maminku a vším, co od ní mám
snem, veršem, písní, řečí, tím vším jí objímám.
Co s tím, když povaleči z ďáblova orchestru plivají na vzpomínku
hnůj slovních polucí a servilitu zvratků vše pro revoluci?
Když vrhli na oplatku kladivo s provazem a v chrámu cvika mastí?
Zní koncert od Brahmse pět minut před popravou.
Jsem Lot a neptám se. Jdu s odvrácenou hlavou
usvědčen, že ta zem je vskutku mojí vlastí.“
(Karel Kryl)
