Rok žita - strana 50
Toho rána se krajinou toulaly rozervané cáry mlhy, jež slibovaly slunečné počasí. Ze vrat statku vyjížděl žebřiňák naložený prázdnými, poskládanými pytli a za ním drkotal po dláždění vyorávač brambor. Než se dostanou na brambořiště, vítr rozfouká poslední mlhu a vyžene i tu schovanou v dolinách.
Ale brambořiště bylo pořád ukryto za úzkým proužkem. Ale mlha to nebyla. Byl to dým ze zbytku bramborové natě, který předchozího dne vytrhali a na jedné hromadě spálili. Pravděpodobně ještě nebyla úplně suchá, neboť doutnala ještě dnes a pravděpodobně bude doutnat ještě zítra.
Pantáta vypřáhl Hnědku s Šohajem z žebřiňáku a zapřáhl je do vyorávače. Honza nahrnul neshořelé zbytky natě na hromadu, ať vše důkladně shoří a v myšlenkách se propadl do dětství, kdy se tak těšil na podzim a na pečené brambory. I teď na ně měl chuť a v hlavě se mu zrodila myšlenka, ale co by tomu řekl pantáta?
Ostatní vykládali z vozu prázdné pytle a staré kbelíky, koše a různé jiné nádoby, do kterých se budou brambory sbírat. Nechyběl samozřejmě ani Josef a malou chvilku za ním přišly ještě tři starší sběračky, které se účastní sběru každý rok.
Vyorávač se vnořil do půdy a začal chrlit proud hlíny a brambor. Ostatní si rozebrali koše, kbelíky, pytle a rozestoupili se po celé délce pole. Jedna z těch tří, co přišli pomáhat, jak se objevily první brambory, zula si své gumové holínky a bosá se rozběhla načechranou, voňavou hlínou. Bylo jí kolem osmdesáti a bosá sbírala brambory každý rok, takže se nad tím už ani nikdo nezastavoval. Snad jen ten, kdo by jí viděl poprvé.
Byl čas oběda. I Šohaj s Hnědkou dostali svůj díl a spokojeně stáli každý u své hromádky sena. Ostatní sběrači si taky na chvíli narovnali záda, ulevili nohám a bez mluvení museli přijmout jídlo, které panímáma nachystala. A běda tomu, kdo by odmítl. Vojta to už nejedenou okusil, jaké to je, když odmítne.
Ještě nebyli všichni po jídle, když se Honza nenápadně vytratil a když se vrátil, dostal každý pečenou bramboru. A nejeden obdarovaný byl překvapen, ne že by to nikdy nejedl, ale spíš, že už to dlouho nejedl a ani s tím nepočítal, že by to mohl ještě kdy jíst.
Všichni seděli s popálenými, začerněnými prsty i pusami, ale nikomu to nevadilo, a ani sůl nepotřebovali. I pantáta si liboval.
„Tak, tohle jsem nejedl, už ani nepamatuji. Snad naposled, když byli děcka maly. Ale je to dobry.“ víc už neřekl, protože si spálil jazyk.
Nic netrvá věčně. I siesta jednou musí skončit. Sedět a vykládat mohou zase v zimě, až budou všechny polní práce skončeny a úroda bude pod střechou. I tohle pole musí být do večera na voze. Ale tím otázka brambor nebyla skončena.
I druhý den po obědě, bylo ještě zapotřebí jednou vyjet na prázdné brambořiště. Hnědka s Šohajem zapřažené do brán, vláčeli na první pohled prázdné pole. Božka chodila za nimi a sbírala brambory, které včera unikly sběračům, či se schovaly pod vrstvu načechrané zeminy.
Ostatní se sešli na statku ve sklepě a včera sesbírané brambory třídili. Velké, malé, poškozené. Honza dnes s nimi nebyl. Ještě se nevrátil z práce.
Pole jedno za druhým vydávala svou úrodu, která se shromažďovala na statku. Něco si nechají, něco musí odevzdat a něco prodají. Tak postupně se na statku sešlo žito s ječmenem, pšenicí i ovsem, brambory s řepou i kukuřice. A pole zela prázdnotou.
Za pár dní po tom, co bramborové pole vydalo své plody, už zase po něm šlapou koňská kopyta. Chodí ztěžka a táhnou za sebou pluh, jehož radlice se zarývá do půdy a obrací brázdu za brázdou.
Pantáta šel za pluhem a přemýšlel.
,Už by bylo načase koním trochu ulevit. Je toho na ně moc. Zvlášť teď na podzim. Vlastně už od léta, od žní jsou v jednom kole. Myslím, že vyprázdním záložnu.‘
Večer při večeři, když se objevil Vojta, se rozhovořil o svém úmyslu koupit traktor. Schválně čekal na Vojtu, protože věděl, že má přehled. Že by třeba mohl o nějakém vědět. Na nový nemají dost peněz, ale možná se někde najdou, kde by se rádi zbavili starých strojů za rozumnou cenu, když teď mají všechny nové.
Vojta přislíbil pomoc, ale už dávno věděl z rozhovorů z Honzem, že je to na spadnutí a že k tomu v nejbližší době dojde. Proto se už dříve pozeptal a teď věděl kam jít na jisto. Ale dělal, že se poptá.
Práce na polích však nemůže čekat, až se koupí traktor. Než zavoní dvorem vůně nafty, budou muset svou práci zastat ještě koně. A nebude to práce lehká. Neboť vláčet za sebou pluh, jehož radlice se noří do země, je nepředstavitelná dřina.
Ale dřív je zapotřebí vrátit do půdy, co jí bylo odňato. Nejde pořád do nekonečna vysávat z půdy živiny a nevracet půdě svou sílu.
Vzadu za domem, kde se vyvážel hnůj, stál vůz s Hnědkou a Šohajem v zápřahu. Vojta a pantáta s Božkou nakládali tuhle směs slámy a výkalů hospodářských zvířat.
Pantáta nabral další slepenec z kouřící hromady a vzpomínal, když kdysi bývalo hnojiště uprostřed dvora i s dřevěným domečkem se srdíčkem na dvířkách. Vzpomínal, jak tam bývalo v zimě chladno a jak nerad tam jako dítě chodil.
Nakládal hnůj a přemýšlel jaká bude příští rok úroda, myslel na žito, bál se zimních holomrazů. Vzpomínal na jaro, těšil se na léto, na žně, cítil vůni pečeného chleba.