Rok žita - strana 49
Tomu však po Honzových slovem zamrzl úsměv na tváři a zhurta na něj vyjel:
„Mluvíš jak rádio. Takovej už tady jeden byl a víš jak dopad’.“
V zápětí si pak uvědomil, že to málem přehnal a když viděl vyděšený Honzův pohled, položil mu ruku na rameno a přímo se mu podíval do očí.
„Je vidět, že ti už hospodářství přirostlo k srdci a že máš tím pádem o Lucku obavy. Ale všechno je jinak. Neměl jsem tušení, že tě to tak veme. Jinak bych ti o všem řekl už dřív.
Kromě mě a panímámy o tom nevěděl nikdo. Když jsme si tenkrát nechávali Šohaje, tak jsme si ho prostě nechali a basta. Nikdo neřekl ani popel. Jenomže od té doby se časy podstatně změnily, dodávky se taky zpřísnily a o nějakou tu pětinu zvýšily. Nechtěl jsem něco prošvihnout a tak jsem si ji od sebe koupil.
Vím, zní to hloupě, ale byla to jediná možnost jak získat legálně koně. Mám na to doklad a tu část peněz, jež jsem získal koupí, jsem řádně odvedl a tak na mě nikdo nemůže. Proto jsem klidný a teď by jsme měli už vyjet, nebo bude tma.“
Vyjeli. Honza se šel rychle převléknout a než přijede první fůra, připravit mlácení. Vždyť tady budou co by dup, jsou jen za hrází u statku. A už běžel s klikou ke stavidlu. Na dvoře se přivítal s Pepem. Ztracenku napájejí horské prameny, a tak i v těch největších letních vedrech v ní bylo vždy plno vody. Tím pádem nemuseli šetřit každou kapkou jako jinde.
Voda zadržovaná stavidlem, jakoby se nemohla dočkat, až se dostane do náhonu, se tlačila ze všech sil i tou malou skulinkou, jež se vytvořila pod stavidlem při jeho zvedání. A vody přibývalo, plnila náhon a bouřlivě narážela do lopatek mlýnského kola, jež dosud zajištěno stálo vodě v cestě.
Honza odjistil kolo, jež se po dlouhé době zase vesele rozběhlo a pantáta s první fůrou sjížděl po mostě. Na dvoře už bylo vše připraveno. První fůra složena, Honza zapnul pohon náhonu, řemen zapleskal a roztočil mlátičku, jež se celá rozechvěla a s příšerným rachotem se rozběhla a vyhnala ze svých útrob všechny pavouky. Božka už stála na ní a podávané první snopy zbavovala provázků a strkala je do nenasytné a věčně prázdné tlamy mlátičky.
Honza spustil motor fukaru a padající sláma s mlátičky byla vtahována do fukaru a foukána potrubím do stodoly, ze které hned při spuštění fukaru vyběhala Rita s Bárou a s kňučením chvíli pobíhaly po dvoře plném rámusu, aby posléze nalezly úkryt v šeru své boudy pod schody. Ale ani zde nebyly ušetřeni rachotu z mlátičky, ale pořád to bylo lepší, než ve stodole, kam padala čerstvě foukaná sláma ze které bylo mlátičkou odděleno žitné zrno, jež se sypalo do nachystaných pytlů.
Do večerního poklízení bylo sice žito svezené, ale ještě ani z daleka vymláceno. Pepa se nabídl, že dnes zůstane déle a pomůže žito domlátit. A tak s večerním soumrakem spolkla mlátička poslední snop, vyplivla poslední vymlácenou slámu a naplnila poslední pytel. Pepa se rozloučil s tím, že se zítra sejdou přímo na poli, aby nemusel chodit sem na samotu a pak se zase vracet půl cesty zpátky na to ječné pole, kolem kterého stejně chodí cestou sem.
Tak zmizelo další pole pod žací lištou samovazu a objevilo se další smutné strniště, ze kterého tak rádo fouká, což znamená, že se přibližuje podzim. Ale než nastane mají na samotě spoustu práce. Ječmen a žito už mají pod střechou a tím mají první část žní za sebou a po kratším oddechu je čeká druhá část. Pšenice a oves.
Pantáta byl po celou dobu žní jako na trní, jestli vyjde počasí. Není nic horšího, když do žní začne pršet. Letos jim zmokla jen pšenice a to ještě v panácích. Ale i ta nakonec byla zdárně svezena, vymlácena a v pytlích uskladněna.
Mlátička byla zavezena zpět na své místo pod střechu stodoly a voda byla opět uvězněna za stavidlem. Ne však na dlouho. Vody bylo zapotřebí neustále.
Lucině bylo už dva měsíce, když se na statku objevil další zvířecí ,kojenec‘ a za čtrnáct dnů další. Naproti ve chlévě, přišla na svět dvě telata a voda opět vytryskla z pod stavidla, aby se opřela do lopatek a svou silou roztočila opět mlýnské kolo.
Na sýpce se muselo uvolnit místo na novou dávku žita a tudíž těch pár posledních pytlů se muselo semlít. Tak se ocitlo všechno loňské žito na zásypu nad mlýnicí a očekával své vysypání. Bokem zůstaly jen ty pytle z loňské úrody, které byly určeny podzim k setí.
Kdyby mělo žito rozum, ještě že ho nemá, žaslo by nad tím nesmyslem, kdy se dostalo do půdy, kde vypustilo první klíček, pak první kořínek a do podzimní nepohody nechalo vyrůst první zelené lístky, přečkalo zimu, aby na jaře dorostlo až do květu. A když uzraje useknou, co po celou tu dobu vytvářelo, aby z něj nakonec vymlátili zrno, které potom mlýnské kameny rozdrtí na mouku.
Nic netušící žitné zrno prošlo loupačkou, hrubou stolicí a když vyšlo z pod hladké stolice, bylo k nepoznání. ,V prach se obrátilo.‘
Pantáta stál u pytlů s čerstvě umletou moukou, jež proséval skrze prsty a spokojeně pokyvoval hlavou. Byl spokojen. Snad cítil už vůni chleba, jež si tak rád lámal do kafe.
Léto končilo. Teplých dnů ubývalo a příslovečný vítr ze strnišť nenechal nikoho na pochybách, že podzim je za dveřmi. Ale než zaklepe a vstoupí přijde ještě babí léto. A na samotě u Drtilů ještě nebyli se všemi polními pracemi hotovi.