Rok žita - strana 46
Honza se ani nestačil nadechnout, natož, aby mohl cokoli říct. Byl zabrán do svých myšlenek, že ani neslyšel Vojtu přijít. A nechápal, ani co se děje, když mu Vojta vzal z ramene kosu. Stál tam jako by se zrovna probudil.
„A včil bodo kosit já. No a gdež se ti chce tak brzo ráno vstávat, možeš zas zétra ráno začit a až pudeš po rachote, tak tě vestřidám. A včil ož otiké, panimáma chestá snidaňo.“
Honza neměl ani čas protestovat. Odevzdal dobrovolně Vojtovi kosu i plechové pouzdro s brouskem, a na odchodu ho vyprovázelo jen svištění kosy.
Vojta dokosil zbytek hráze na straně u říčky až ke státní silnici, kde hráz končila, když mezitím projel kolem Honza na kole do práce, otřel kosu a šel si na statek vyslechnout další připomínky, jež doprovázely každou jeho neočekávanou výpomoc.
Vstoupil do kuchyně a už, už si chystal slova k obraně, a nic. Ticho po pěšině. A to seděli všichni krom Honzy u stolu.
„Dobry ráno a dobró choť.“ k uším mu však dolehla jen odpověď a zase nic. To snad bylo ještě horší, než kdyby mu spílali. Pantáta mu jen pokynul, aby se posadil a nasnídal se.
Usedl, ale uvnitř se cítil jako malý školák, jež něco provedl, očekávajíc za to příslušný trest. Nalil si kávu, zakrojil chleba, namazal máslo. Už, už se chtěl zakousnout, když se všichni rozesmáli. Teď mu to došlo.
Dál se rozhovor u stolu točil kolem každodenních starostí. Jen Vojta mlčel. Musel myslet na to, jak ho vypekli. Bylo by mu milejší, kdyby na něho zhurta spustili. Ale tím, že mlčeli, ho vytrestali víc. I když mluvit o trestu je trochu silné.
Dosnídali, poklidili a podojili. Pantáta odvážel s Šohajem mléko a Vojta šel ještě chvíli kosit. Panímáma s Martou šly s ním. Každá hrábě přes rameno, aby rozestřely nakosenou trávu. Vojta se pustil do druhé strany hráze od silnice směrem ke statku, ale slunce vysušující rosu donutilo jej ukončit kosení. Pověsil kosu na strom, vzal si od panímámy hrábě a zaujal její místo. Beztak bylo třeba, aby šel někdo začít vařit oběd. A navíc mohl zůstat s Martou o samotě a mohli si tak spolu nerušeně a beze slov popovídat.
Božka zapřáhla Hnědku do žacího stroje a vyjela na, s pantátem, dohodnutou louku. Na oběd se jí nevyplatilo vracet. Ten jí pantáta dovezl, když za ní přijel, aby rozházel nasekanou trávu.
Božka s Hnědkou ve stínu stromu v klidu pojedly a když dožínaly poslední řadu dosud stojící trávy, pantáta jim byl málem v patách. Na statek se vrátili společně.
Večer, když Božka ulehla bolelo jí celé tělo. Pantáta měl pravdu. Byla sice zvyklá na práci, ale tohle byl trochu jiný pohyb. Stejně přemýšlel i Honza a byl rád, že je na statku Vojta.
Domluvili se, že ráno nemusí tak brzo vstávat. Vojta hráz dokosí za něj, ale on, že odpoledne půjde vystřídat Božku, která toho jistě má také plné zuby.
Pantáta přemýšlel zcela jinak. Tomu šlo hlavě o počasí. A kromě jednoho dne, kdy zapršelo, bylo docela slušné počasí, aby seno řádně proschlo a dostalo se včas do seníku.
Se senem přišel na statek i veterinář. Šlo o Terru. Nastal její čas. A nebylo to zvlášť jednoduché. I když se jednalo jen o dobu nezbytně nutnou. Nikdo nechtěl, aby byly Rita s Bárou po celou tu dobu zavřené.
Bylo nutné něco vymyslet. A stačilo jen, aby psi neslyšely motocykl a neviděly bílý plášť a bylo to. Motorku ten kousek po hrázi, jak se dávno před tím domluvili, přistrkal a nechal stát před vraty a bílý plášť nosil jen ve stáji. Ale i tak se neodvažoval chodit po dvoře sám. Neměl jistotu, zda psi něco nepoznali. Ti sice cítili podezřelý pach, ale neslyšeli hluk motocyklu, ani nikde neviděli bílý plášť, tak se, přestože ve střehu, zabývali dál svými psími starostmi.
Veterinář byl zde sotva druhý den, když se hříbě přihlásilo. A přestože to nebylo první hříbě, kterému pantáta pomáhal na svět byl nakonec rád, že má veterináře po ruce. Vypadalo to na těžkosti, ale obešlo se to bez větších komplikací a hlavně beze ztrát na životech.
„Tak máte klisničku. Už máte pro ni jméno?“ když ta slova od veterináře uslyšel, asi by ho nejraděj políbil. Byl by šťastný i za hřebečka, ale protože to bylo Terryno poslední hříbě, hodila by se jim klisnička. A teď ji měli. Hodlali si ji ponechat.
„Jo. Lucka.“
Terra už hříbata mít nebude. Její místo zaujme Hnědka a i když Terra ještě zastane práci při hospodářství, není už v tak produktivním věku jak bývala. Má už svůj věk. A riziko bylo příliš vysoké.
A tak než se její poslední hříbě postaví vedle Šohaje do zápřahu, uplyne ještě mnoho vody ve Ztracence. Po tu dobu bude muset zastat ještě hodně práce. Ne, že by Hnědka byla od práce osvobozena. Stejně, tak jako před tím Terra i ona pokud nebude v očekávání, bude se stále používat k tahu.
Veterinář se pomalu chystal k odchodu. Sbalil si svých pár švestek a před odchodem šel obhlédnout, jak se daří Lucii. Ta se na svých hubených nožkách pokoušela o první krůčky. Teď se mohl s klidným svědomím rozloučit. Vše se vyvíjelo, jak mělo.
„Kdyby něco, víte, kam se máte obrátit.“
Než se pantáta rozloučil z veterinářem, domluvil si s ním ještě Hnědčino zapuštění. Aby příští rok v létě přišel na svět Hnědčin první potomek.