Rok žita - strana 44
Celé dopoledne se nekonečně táhlo nejen na statku, ale i Honzovi v práci. Ne a ne přijít odpoledne. Ani Vojta dnes nikam nešel.
Zase to byly Rita s Bárou, které hlásily přijíždějícího Honzu. Všichni byli v kuchyni, celý nedočkavý. A nejvíc samozřejmě Marta.
Honza vesele vstoupil do kuchyně. První den měl za sebou a nedopadlo to tak hrozně, jak to líčila jeho obrazotvornost.
Aby to nevypadalo, že Marta je nejzvědavější, začala se zpovědí pro změnu Božka.
„Tak spusť. A nenapínej nás.“
„Vy tu sedíte jak na hodech a já si dělám starosti, jestli všechno stihnem.“
„Že zrovínka ty si děláš starosti s tím, jak to zvládnem. Já myslel, že už to máš jako vždy naplánovany?“ pokusil se pantáta zažertovat, ale nevypadalo to jako žert, spíš, že to myslí vážně.
„Ta chvilka nás nepoloží, tak mluv.“ pokračoval pantáta.
„Takže od začátku, nebo to mám vzít stručně?“ řekl Honza a vzpomněl si na nedávný rozhovor s Martou a podíval se po ní.
„Samozřejmě stručně.“ odpověděla mu Božka, aby vyvedla Martu z rozpaků.
„No tak tedy stručně. Dělám v opravnách. To je všechno.“
Ozval se Vojtův smích.
„Ten ti to včil dal, co? Ale chtělas to stročně, tak ti to řek’ stročně.“ a s doznívajícím smíchem pokračoval.
„Možu hádat, kde děláš?“
„Můžeš? A neříkej, že ses tam na mě byl podívat?“
„Ne celé dopoledne byl tady.“ zastal se Vojty pantáta.
„Nemosim se chodit nikam ptat. Každé, kdo tam přende nové, voctne se na ,galejich‘. Nemám pravdu?“
„Pro umučenou hodinu, co to je?“ konečně promluvila Marta.
„Tak se říká části, kde se demontují auta.“
„Takže ty děláš mechanika a demontuješ auta?“ zeptala se zase Marta.
„No, tak to zas není. Na galejích nedělají jenom mechanici. Je tam třeba někoho, kdo by sem tam něco odvezl, nebo přivezl. Zkrátka takovej ,Honzo přivez to, a tam to odvez’.“
„Takže ty tam děláš poskoka?“ nechápala Božka. „Vždyť jsi vyučenej zámečník?“
„No právě. Tím mi dávají najevo svou nadřazenost. Snaží se mě tak ponížit. A štve je, že si s té ponížené práce nic nedělám. Taková práce je pro mě jako každá jiná. Co z toho, že vozím šrot, nebo špony na skládku?
Proto jsem dostal takovou práci. Myslí si, že se jim pak vzepřu a oni mne pak budou moci o to víc ponižovat a srazit tak na kolena. O to jim jde.
A navíc, nemusím bejt pořád zavřenej na dílně. Nikdo mně nehoní, tak si v klidu zajedu s vozíkem do šrotu a tam je pane věcí, co by se mi hodily.“
„Jenom dělej tak, aby tě chytli jak kradeš.“ strachovala se panímáma.
„Já nechci nic krást. Snad se to dá nějak koupit, třeba jako šrot ne? No uvidím. Musím se pozdějc někoho na to zeptat.“ řekl Honza, vlastně už jen pro sebe.
„A hlad nemáš?“ zeptala se zase panímáma.
„Ne, byl jsem na obědě.“
Tím byl ukončen rozhovor na téma ,Honzova práce‘ a všichni se mohli rozejít po svém.
Od toho dne zase každé ráno, skoro vždy ve stejnou hodinu ranní, vyjíždělo kolo ku městu. A Honza den co den jezdil kolem žitného pole do práce a zpátky, aniž by si všimnul proměn žita, jež si rostlo nerušně dál, aby včas splnilo své poslání a pramálo se zajímalo o problémy na statku. Hnalo dál svoje zelené snítky vzhůru vstříc slunečním paprskům, aby až přijde čas, nasadilo na květ.
Slunce už dávno překročilo polovinu své cesty k obratníku raka a nechalo tak za sebou nejen jarní rovnodennost, ale i každoroční svátky jara, při kterých mužská část obyvatelstva pod rouškou vítání jara, se vnutí do domů, a mnohdy jen s proutkem v ruce, nemilosrdně zešvihají kdejakou sukni, kterou by jen koutkem oka zahlédli, neboť jen v tento den mohou bez následků ztrestat své drahé polovičky.
Po té vypijí a sní vše, na co přijdou a jdou zase o dům dál, aby dopřáli trestu i dalším obyvatelkám, vydrancovali další ze spíží a vyprázdnili obsah všechny dalších láhví, neboť tak se má oslavovat příchod jara. Tak tomu bylo vždy, a z těch, kterých se to bezprostředně týká, nebyl ani jediný, který by to hodlal změnit. Spíš naopak. Čím více, tím lépe. I když to mnohý z nich nakonec v sobě neudrží, a někde v koutě vyklopí obsah svého dopoledního snažení.
Takovýmto jarním radovánkám, byli obyvatelé na statku u Drtilů ušetřeni. Vždyť, kdo by se z těch rádobybijců, rádobypitců a rádobyžroutů, štrachal takový kus cesty za město, až na samotu, a klepal na zamčená vrata, za kterými je stejně nic dobrého nečekalo.
Nakonec si na statku ulehčeně oddechli, když skončil ten den, kdy se houfy ,žebráků‘ toulají dům od domu. Byli rádi, že žádný z nich nezabloudil k nim. Neměli nic proti Velikonocům, byly to konec konců svátky jara, ale vadilo jim právě to žebrání.
* * *