Rok žita - strana 43
„Přestaň s tím vtipkováním Honzo. To není žádná legrace. Okamžitě nám řekni, jak to dopadlo na výboře!“ přerušila Marta Honzovo vypravování, ale s takovou razancí, že to překvapilo i jí samotnou. Všichni kolemstojící na ni překvapeně hleděli, jak zasypávala Honzu přívalem slov. Pak se ale zastyděla a Honzovi se omluvila za svou unáhlenost.
„Promiň. Ale já jsem tak nedočkavá. Ani nevím co se to se mnou děje.“
„Tak já to vezmu zkrátka. Jsme jim trnem v oku, a tak jim šlo hlavně o to, že prý jsou tady jedny ruce nezaneprázdněny. A tak prý mám nastoupit do práce.“
„Tak měl Vojta pravdu. Že Martěny ruce zahálí to jim nevadí?“ řekl pantáta, ale na jeho otázku nedostal odpověď. Nebyl kdo by mu odpověděl.
„Ale to jste měli vidět, jak jsem je překvapil. Přišel jsem na výbor, sotva začali úřadovat. V kanceláři krásně voněla čerstvá káva, na vařiči bublala voda. A vzpomněl jsem si na bábi, jak vždycky říkávala.
,Stavte na kafe, hosti jdou.‘
Jenomže chyba lávky. Hosti přišli, ale pro ně to kafe nebylo. Na stolech rozházené, umaštěné papíry od svačin. A měli jste vidět, jak se ty dvě snažily tvářit důležitě. Opuchlé nevyspalé obličeje. Náramně jsem se bavil.
Když jsem na ně vybalil, proč jsem jako přišel a podal jim to předvolání, nevěděly která bije a když jim to došlo, pak zase nemohly najít nějakou moji složku s mým případem, jak tomu říkaly. Pobíhaly po kanceláři, občas některá vyběhla ven. A asi za deset minut měly všechny podklady na stole a chvíli pročítaly papíry v té mojí složce. Pak mi stroze sdělily, že musím nastoupit do zaměstnání.
Trochu se mi ulevilo, že má tady Vojta pravdu, a že jsem se nestal obětí nějakého omylu, a tak jsem se zeptal, jestli už mi něco vybraly, nebo jestli si můžu vybrat sám. No a tak jsem se dověděl, že mám nastoupit do opraven.“ přerušil svoje vypravování Honza a Marta, Božka a panímáma na sebe udiveně pohlédly.
Všechny tři si vzpomněly na Pavla a doufaly, že Honza dopadne lépe. Vždyť je to koneckonců skoro jeho řemeslo, když je vyučený zámečník.
„A kdy tam máš nastoupit?“ zeptal se pantáta.
„Řekli mi, že do týdne se mám hlásit na osobním. A já jsem si řek’, co budu čekat, když už jsem ve městě. Tak jsem tam hned zašel. Tam o mě už věděli a šlo to tam o poznání rychlej. Taky bylo už po desáté a tak se stačili už i probudit.
Vyběhal jsem si papíry, no od pondělka mám zařezávat.“ zakončil Honza a na stůl položil smlouvu, aby předešel vyptávání kolik bude vydělávat.
Honza se šel převléknout, aby ještě něco udělali. Do pondělí je jen pár dnů a práce až nad hlavu. Když se vrátil zpátky do kuchyně, všichni ještě besedovali nad jeho smlouvou.
„Á, mechanik vod Forda.“ vstoupil Vojta do kuchyně.
„Tobě taky nic neujde. Odkud to víš?“
„Nebuď zvědavé, bodeš brzo staré, podivé se na mně.“
„Nechodíš do těch hospod nějak moc často?“ vyletělo Martě z úst, aniž si to opět uvědomila a všichni na ni upřeli své udivené zraky.
Ale Vojta se nedal.
„Proč bech tam měl furt chodit? Mě tam stačí zajit jenom jednó a vim všecko. A tohle vim ož celé tédeň.“
„A proč jsi nic neřek’.“
„Deť sem vám to ož povidal. Vadi jim, že tade jedne roke zahálijó. A pak, jak sem moch’ vědět, jestle si to na posledni chvilo nerozmeslijó, a nedajó ho třeba zametat olice. Ale gdež sem tě oviděl vecházet z vopravnen, belo mě hned jasny, že je to tak, jak sem se dověděl. Takže v pondělí deš na to?“
„A jak ses tohle dověděl?“
„No jak? Tes vodešil a já sem se šil voptat vrátnyho, cos tam jako pohledával. No a von mě to všecko veslepičil.“
* * *
Byla neděle večer a Honza se poprvé připravoval na pondělní ráno do práce.
Oblečení na cestu srovnané v pokoji na židli, pracovní oděv a ručník v tašce. Svačinu nachystá ráno, teď ještě zajít za Martou a vzít si od ní budík. Teď bude jemu svým tikáním zpříjemňovat noci a rána svým zvoněním.
Přišlo ráno. Zastavil nepříjemné zvonění umyl se, oblékl a šel do kuchyně. Panímáma už tam byla. Chystala mu jídlo.
„Proč ještě nespíš?“ zeptal se Honza.
„Copak mohu? A stejně bych za chvilku musela vstávat."
A už tam byla i Marta.
„To ses nějak spletla? Do práce jdu přece já, ne ty.“
„Nic jsem si nespletla. Nemohu spát. Víš, že jsem nervóznější, víc než vy všichni dohromady.“
Pak Honzu vyprovodily ke dveřím, kde ho na ztemnělém dvoře přivítaly Rita s Bárou. Vzal kolo, odemkl vrata a vyjel tmou do města za svou novou prací.