Rok žita - strana 41
„No. Že be Honzovi nějak scházel, bech ani neřek’.“ zkoušel Vojta Martě oponovat.
„Jen nech bejt. Je to chlap a dívá se na to trochu jinak, než my a i když to na sobě nedá znát, stejně uvnitř cítí tu prázdnotu.“
„No dobrá, jak mesliš. Tak já se ho na to zeptám.“
„To můžeš, ale nic se nedozvíš. Je to chlap, a jako každej chlap je ješitnej, až hrůza.“
„Já take?“
„Jo. Ty take. Všichni jste ješitní, i když každej trochu jinak. Někdo víc, někdo míň. Někdo si to přizná, jinej si to neuvědomuje, no a ti nejhorší si samou nadutostí ani onu ješitnost nepřiznají. A ještě se tváří, že jim všichni křivdí.“
„No, něco na tym bode. Ale včil sem uplně zapomněl, co sem ti chtěl.“ jako správný ješitný chlap, zakončil Vojta rozhovor, který se netýkal toho, o čem chtěl hovořit on.
Tak zabráni do hovoru, došli až ke stavidlům starého zavlažovacího systému. Dál nešli. Sedli si na hráz bývalého rybníku a hleděli přes pole na budovy opravárenského podniku. A pak si Marta vzpomněla kde Vojta skončil.
„Když Pavel kvůli nepokojům na ubytovně neodešel, tak kvůli čemu?“
„Á, to je to, co sem ti chtěl řict.“ začal Vojta opět svou řeč, aby dal najevo, že je rád, že ho pustila ke slovu. Marta pochopila a po zbytek Vojtova vyprávění už ani nehlesla.
„Nepokoje na obytovně nebele hlavním duvodem Pavlova odchodu z podniku. Kvůlivá temu be ho nikdo ani nevehodil. Hlavní přéčinou bel von sám. Teda jeho přístup k práci. Viš, vono se tam musí makat a né jen chodit s rukama v kapsách a šmárat po provozech a kde koho řečma zdržovat pře práci.
Dež ho chtěle přeřadit na jiny pracoviště, nebelo kam. Za těch pár tédňů ho tam všeci znale a nikde ho nechtěle. Tak mosel zvostat tam kde bel a jenom mo mistr mosel domlovit. No, ale to neměl dělat.
A to šel na ňé mistr vopatrně. Deť ho znal ož z té aféry na obytovně. A tak mu povídá.
,Koukej se Pavle vzpamatovat. Tvoje myšlení jde správnym směrem, ale když děláš, mysli na práci. Jenom si tím škodíš.‘
A bel voheň na střeše. Pavel se všim práskl a bel pryč. Do tédňa bel k radosti všech obytovanéch vodstěhované i z obytovně.“
,A dál?‘ už, už se dralo Martě z úst, ale na poslední chvíli si to uvědomila a byla zticha. Vojta ještě nebyl u konce s vypravováním a hrozilo, že by přestal mluvit.
„Ale řekno ti, že ten kluk má vic štěstí jak rozomo. Po vodchodu z vopraven ho hned vzale do drožstva.“
Marta na něho udiveně vyvalila oči.
„Né, ke kravám ani k prasatum ho nedali.“ vyčetl Vojta otázku, s užaslého pohledu Marty.
„S tim be si moc nepolepšele, ani voni a ni Pavel. Dělá hlidača na váze. A řek’ bech, že se mo to zamlóvá.“
Pak Vojta utichl a bylo ticho. Marta poznala, že Vojta už skončil a tak teď zase může mluvit ona.
„Už jsem se chtěla leknout, že by Pavel šel k dobytku. Doma se takové práce stranil. Když vyrostl z dětských plínek, a bylo načase, aby se začal činit kolem hospodářství, v té chvíli mu došlo, že se vlastně dobytka bojí.“ říkala Marta, ponořená do vzpomínek.
„No jo.“ uvědomila si Marta Vojtu přítomnost.
„A teď mě řekni, jak si na to všechno přišel?“
„Jak ož sem řek’, stačelo zajit do puteke, a tam se doviš všecko.“
„Takže, tys obešel všechny hospody ve městě? No tos musel vypadat. Ale, že jsem si ničeho nevšimla?“
„Seš na vomylo, má milá. Debech šil do puteke ve městě, nic bech se nedověděl.“
„Jak to?“
„No, protože, v měsckéch putekách mně všeci znajó, a vijó, že tade bévám o vas, tam se nic neotaji, takže be vo Pavlovi ani nebékli.“
„No a teď tomu nerozumím vůbec. Napřed říkáš, že stačilo zajít do hospody, a teď zase že né. V tom, aby se prase vyznalo.“ vyletělo Martě z úst, aniž by si to uvědomovala.
„Tak, a včil vidíš, jako to dopadá, gdež mě furt skáčeš do řeče a nenecháš mě domlovit. To mosim chodit do knajpe ve městě? Bel sem támhle.“ ukázal Vojta hlavou směrem, kde odpolední slunce klonící se pomalu k západu, osvětlovalo úpatí nedalekého kopce, kde se mezi poli a skupinkami stromů, krčilo několik chalup.
„Tam? Ale vždyť je tam jen pár chaloupek, hospůdka a kaple? Kolikpak lidí tam asi může bydlet?“
„No právě. Jen pár chalópek a v nich bévá jen pár ledí. No a ti přece mosijó někde dělat. Kolekpak si z nich, asi má ještě hospodářství?“
„Asi nikdo.“ odpověděla Marta zamyšleně, jako by si snažila vzpomenout.
„Tak vidíš. A z něčeho přece mosijó bét ževi. A tak mosijó chodit do práce. Do města.
A bela to vlastně náhoda. Šil sem tam v sobotu večir z opravenéma hodinama, no a zašil sem si na pivko. Stréci se tam začli scházet na těch svéch pár piv a ňákó tu tvrdó.
Seděl sem tam sám. Puteka to bela tak malá, že tam za chvilo belo plno. Jako be tam měl každé svy mistěčko, a gdež se tam vobjevi někdo cizí, zhližijó na ňé, jak debe tam přešil krást. Všode ož belo vobsazeny a tak si ke mě přesedli dvá a pak e třeti.