Rok žita - strana 40
Dny se vlekly a nechávaly Honzu dál se svými myšlenkami. Oves i pšenice byly zasety a kýžená středa ne, a ne přijít. Nejraděj by tam zajel hned a měl by to za sebou.
Vojta v tom zmatku úplně zapomněl, co zjistil ve městě o Pavlovi. Využil volnější chvilky a naznačil Martě, jestli by se nešla projít. Marta odběhla do kuchyně, a promluvila si o tom s mámou. Ta nebyla proti, vždyť se Marta s Vojtem znají už tak dlouho, bydlí spolu pod jednou střechou a přece každý zvlášť a před tolika očima mají tak málo času jen pro sebe. A nebude to dlouho trvat a přijdou se svatbou.
„Jen běž holka, ale ne abyste se někde zapomněli. Jednak ještě není den u konce a máme spoustu práce, a pak …” zvedla panímáma výhružně obočí a zahrozila prstem.
Marta byla překvapená až ke kořínkům vlasů a ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo. Vůbec nepočítala s takovou vstřícností a kdyby u toho byla ještě Bobina, ani pomyslet. Nechala panímámu i své myšlenky v kuchyni a utíkala po schodech, dvorem, přes lávku až na hráz. Tam si teprve uvědomila, že letí jako splašená, že tím na sebe strhává pozornost víc, než kdyby šla pomalu. Vojta však nikde.
,Že by na to zapomněl? Nebo, že by si ze mě udělal Dobrej den? To ne, to by Vojta přece nikdy neudělal?‘ pomyslela si Marta a pokračovala po hrázi a jen po očku sledovala okolí, zda někde neuvidí Vojtu. A teprve, až byla z dohledu a ze statku ji nikdo nemohl vidět, pak spatřila Vojtu sedět na břehu Ztracenky.
„Už jsem se lekla, že ti do toho něco přišlo.” nepřiznala svoje pochybnosti Marta a když se Vojta zvedl, pokračovali dál, ruku v ruce.
„Copak mně be do teho mohlo něco přejit?”
„No, já nevím kdo ví co. Víš, že u nás na statku není o překvapení nouze.“
„Ja ták, te meslíš na te dva rarache, ále nemaloj čerta na stěno. Až to přende, tak to bode. A ož na to nemesli.“
Ukončil Vojta tento nepříjemný rozhovor a dál pokračovali mlčky, každý zabrán do svých myšlenek.
Zvlášť Vojtovi vytanuly na mysl ne zrovna příjemné vzpomínky. Až málem zapomněl na to kde a s kým je. Po zádech mu přeběhl mráz a opět se viděl, jak chodí od výslechu k výslechu, to věčné čekání mezi čtyřmi nehostinnými stěnami cely vyšetřovacího oddělení.
Potom si Marta vzpomněla, proč ji vlastně Vojta pozval a nenápadně zavedla řeč na Pavla.
„Víš Vojto, neumím chodit kolem horké kaše, já vím, ty bys řekl ,Dočké časo jako hosa klaso.‘, ale ať byl Pavel jakej byl, je to přece jen můj bratr, a dělá mi to a vlastně nejen mě, starosti. Všaks ho poznal a víš jakej je a co umí ztropit.“
„Bať, bať.“ odpověděl jen Vojta a dál mlčel svou.
„No tak Vojto nenapínej mě.“
„Co bes chtěla slešet? Jak to je s Pavlem? Tak tos měla řict dřiv. Tak teda, Pavel nebel do žádné práce zrovna hr, ale zpočátko sem tam e něco oďál, ale šlo to s nim z kopca. No a jednoho dňa to pantáta nevedržel, Pavlovi napackoval, no a Pavel otekl z domu.“ začal Vojta, jako by vyprávěl další ze svých příběhů.
„Počkej Vojto, tohle já vím.“
„Ale já ož vic nevim. Snad jen, že hledal práco s obytováním. A tak nastópil tuhle v opravnách.“ řekl Vojta a hlavou ukázal k objektu opraven, jež se rozkládal před nimi za polem na okraji města.
„Takže on teď dělá v opravnách?“ řekla Marta jen tak pro sebe, jako by tomu nevěřila.
„Ale nedělá. A nepřerošoj mě pořád. Tam dělal jen přes zému. A béval na obytovně s očňama. Ale vepadalo to, že tam není jako obytované dělník, ale jako politicko véchovné poradce pro mládež. No a tak se nediv, že si tam nadělal fůru problémů.“
„Aha, a proto tam už nedělá.“ samou radostí, že se něco dověděla o Pavlovi, skákala Marta pořád Vojtovi do vyprávění.
Ten z toho nebyl zrovna nadšený.
„Ale co tě nemá. Kvůlivá temu to nebelo. A netrhé mě furt niť, nebo se nedostanem ke koncu.“
„Tak už se nezlob. Nějak jsem se rozpovídala.“
„Kókám, kókám, že ti to dneska nějak moc mlovi. Jindová, by z tebe slova páčil a dnes…“
„Á, to je samou radostí, že jsem se něco dozvěděla.“
„Ale deť sem ti eště ani nic pořádně neřek’.“
„Jak to? Vždyť jsi říkal, že dělal tady v opravnách. Tak vidíš, i to málo stačí k tomu, abych měla radost. A teď mně tak napadá, vždyť on bydlel na ubytovně a viděl oknem k nám na statek. Víš jak mu asi muselo být. A když potom přišly Vánoce…“
„Počké, počké. Deť ho tam nikdo neposílal. Debe se držel zpátke. Moch’ bét tade s vama.“
„Proč se tak na mě večitavě kókáš. Dobře viš, že je to pravda.“
„No jo, ale zní to tak divně, když to slyšíš od někoho jinýho. Vím, že si za to může sám, ale celou dobu byl s náma a teď je tam najednou bez něj prázdno.“
„Tak já so pro tebe vzduch?“
„Nejsi. Ale můžeš být, jestli mi okamžitě neřekneš, jak to bylo dál s Pavlem.“ spustila Marta bandurskou, ale pak o poznání mírněji pokračovala.
„Víš, vyrůstali jsme jeden vedle druhého, tak se nediv, že když jeden vypadne, těm ostatním tak nějak schází.“