Rok žita - strana 39
„Honza je doma. Kde jinde by měl být? A co mu chcete? Pokud vím, mimo to, že dělal se mnou na poli, se z domu nehnul ani na krok.“
„Rádi bychom s ním mluvili o samotě. Jestli dovolíte.“
Pantátovi se zatmělo před očima. Zatnul zuby a sešel po mostku ke statku.
Honza stál hned za vraty a už, už se chtěl příchozího otce zeptat, co se tentokrát přihodilo, ale pantáta jej předběhl.
„Pořádně si promysli, cos kdy provedl. Dneska přijeli kvůli tobě. Alespoň myslím. Protože chtějí dnes mluvit s tebou.“
Honza jako ve snu vyšel ze vrat a přes mostek rovnou k těm dvěma.
„Dobrý den. Co byste rádi?“
„Vy jste Jan Drtil?“ zeptal se jeden.
„Ano. To souhlasí.“ přisvědčil Honza.
„A vyučil jste se jako zámečník?“ přispěchal z další otázkou zase pro změnu ten druhý.
Honza jen přikývl a cítil jak se mu podlamují kolena.
„Dobře. Tak se dostavíte příští týden na výbor.“ s nadřazeností sobě vlastní spustil zase ten první.
„Kdy, kam a v kolik hodin?“ zeptal se Honza, ale druhý z mužů mu už podával předvolání.
Honza nevěřícně hleděl na ten kousek papíru, a ani si nevšiml, že auto i s oběma muži odjelo. Až za malou chvíli, když už auto ujíždělo k městu se Honza trochu vzpamatoval a odešel do dvora.
Tam teprve začalo vyptávání. Společně vešli do kuchyně a zasedli kolem stolu. Vyptávání nemělo konce. Honza neznal na odpovědi otázky a proto jen záporně kroutil hlavou.
Byli tak zabráni do rozhovoru, že úplně zapomněli na setí, které si předchozího dne tak naplánovali.
Nezvyklý hovor z kuchyně přilákal i Vojtu, který se k večeru vracel z města a udivilo ho, že je na dvoře klid a z kuchyně se ozývá hovor jako kdyby zde byla mimořádná návštěva.
„Dobré večir.“ pozdravil Vojta a už, už chtěl poznamenat něco vtipného na adresu přítomných, ale když zpozoroval neklidné a rozrušené tváře, humoru pro dnešek zanechal. Z útržků vět se dověděl, oč jde a vše mu bylo jasné.
„Jak tak slešim, tak ož se to k vám doneslo. Já sem bel dneská ve městě a take sem si zašil do hospode, abech se dověděl, co je novyho.“
Ale pravý důvod, proč šel do hospody, znala jen Marta.
„A jak tak sedim, slešim, že se o vedléšiho stola mlovi o vas. Našpicoval sem oše a dověděl sem se, že se na vyboře zajimajó o Honzu. Poslóchám dál, a je to tak. Vadí jim, že dvě zdravy roke tade zahálijó.“
„A tak je to.“ vybuchl pantáta a všem, ale hlavně Honzovi se ulevilo.
„Tak na jedné straně propustili Martu, a konec konců i tady Vojtu a teď jim bude vadit, že Honza nikde nedělá. Tak já už ničemu nerozumím. No jo. Ale v tom případě, zůstanu na hospodářství sám.“
„No a té ten hlavní duvod, proč mosí jít Honza do práce.“
„Aha. Teď už mě to dochází. Takže to je další klacek pod moje nohy. Tak teď už je mě to jasny.“
Honza se konečně vzpamatoval, řeč se mu vrátila a dokázal rozumně uvažovat.
„Já bych to tak černě neviděl. Vždyť do práce bych chodil jen dopoledne a až do večera bych pak mohl dělat doma a na poli. A kdyby něco, tak tadyhle Božka to s koňmi dovede líp, jak leckterý chlap. No a konec konců, vydělám nějaké peníze a ty budeme mít navíc. Nezapomeň, žes uvažoval o koupi traktoru. Takže každá koruna dobrá. No nemám pravdu?“
„Něco pravdy na tom bude. Ale nepočítej s tím, že dostaneš hned místo ředitele. A i když si zámečník, k zámečnické si ani nečichneš.
No a ty Božka, budeš muset sem tam vyjet s koňma do polí. Ale nejhorší to bude, až začnou sena a pak zně.“
„Ještě so tade já.“ vmísil se do hovoru Vojta.
„Ale Vojto, tebe se to přece netýká.“
„Počkéte. Jak netéká. Deť tade s vama bévám pod jednó střechó. Tak proč bech nemoch pomoct.“
A zase se kuchyní ozýval hovor, tentokrát na trochu odlišné i když neméně závažné téma. Nebýt večerního poklidu, byli by tam seděli až do svítání.
* * *
Ráno odjel pantáta jako každý den do města a Honza chystal setí. Nasypal plný zásobník secího stroje kukuřicí, jeden pytel naložil nahoru a zapřáhl do secího stroje Šohaje. Při vyjíždění ze vrat musel zahnat Báru s Ritou do dvora.
„Ne, ne. Se mnou nemůžete. Pěkně zůstaňte tady. Musíte hlídat.“ řekl Honza a zavřel před nimi vrata.
Rita s Bárou zůstaly stát ve dvoře a smutně koukaly jak se před nimi zavírají vrata, která vedla ven, do volné přírody.
Honza jezdil po poli a sel kukuřici, ale myšlenkami byl úplně jinde. Od včerejška mu hučelo v hlavě a nejraděj by to měl už za sebou.