Rok žita - strana 38
Jaro už bylo v plném proudu. Jako mávnutím kouzelným proutkem, v ten ráz, miliony pupenů prasklo v jednom okamžiku. Stromy obalené květy, mnohdy jen zelenými, nevýraznými, provoněly jarní ovzduší.
Keře na zbývajících mezích se stávaly neprůhledné. Za nimi se objevoval a zase se ztrácel v jejich houstnoucím listoví pantáta Drtil jež s Šohajem vláčel jedno ze svých mála polí, které si s vypětím nervů dosud udržel.
Honza s Hnědkou vláčel pole sousední. Ocelové hřeby brán drtily hroudy hlíny vzniklé podzimní orbou a zarovnávaly povrch pole do roviny, aby bylo rovné jako stůl. Tak nějak to říkával pantáta, když se Honza prvně doopravdy začal potýkat s polními pracemi.
Honza vzpomínal na své dětství, když přihlížel, jak se otec snaží Pavla zasvětit do tajů hospodaření. A jaké potom bylo otcovo zklamání. Zprvu za Pavlovu nešikovnost mohl jeho věk. Ale jak Pavel rostl, jeho nešikovnost rostla sním a jeho nadšení, které se ze začátku zdálo být nezměrné, na což byl pantáta nesmírně hrdý, pomalu opadávalo, až nakonec zaniklo pod stále se zvyšujícím řevem pantáty.
Otec si na Pavlovi hrozně zakládal. Byl prvorozený a tak i nositelem otcova jména. Kdykoli si na to pantáta vzpomněl a když potom viděl, jak si Pavel počíná, byl vzteky bez sebe.
Honza se v tom období víc točil kolem svého dědy. Přitahoval ho víc žár rozpálené výhně a zvuk kovadliny. Ale když se zrovna nekovalo snažil se pomáhat kde se dalo. Na co sáh’ to uměl. A tak jednoho dne, když Pavel málem sjel s povozem do Ztracenky, změnil se pantátův náhled na Pavla a začal na něj tenkrát řvát, že už ho nechce u koní ani vidět.
Za pár dní, když se pantáta uklidnil a po rozhovoru se svým otcem, se rozhodl, že to zkusí s Honzem.
Ze začátku nebyl pantáta k Honzovi tak vstřícný jako býval k Pavlovi. Mrzelo ho, že o tři roky mladší Honza dokázal za pár dní víc než Pavel za celou tu dobu, co do něho pantáta vkládal své naděje.
Rok od roku se pantáta přesvědčoval, že prvorozenost není to, nač by měl být hrdý. Ale prvorozenost se stala tak nějak rodinou tradicí všech sedláků.
Honza se moc učit nemusel. Něco měl už odkoukáno, když se o totéž pokoušel Pavel a zbytek mu stačilo jen jednou ukázat.
Práce na poli, pak se postarat o koně a o ostatní dobytek, to vše připadalo Honzovi jako samozřejmá věc. Neviděl v tom nic nepřirozeného. Celé dětství v tom vyrůstal, proto to nepovažoval za učení, ale kovařinu se chtěl naučit. A tak byl někdy od rána do večera v jednom kole.
I dnes byl Honza se svou prací spokojen. Pole se svou rovností co nejvíce podobalo desce stolu, jak mu to vštěpoval do hlavy pantáta. Tudíž obrátil brány hřeby vzhůru a vracel se s Hnědkou za pantátem.
Než Honza naložil brány na žebřiňák, přijel i pantáta s Šohajem. Naložili i zbývající brány a skšírovali Hnědku s Šohajem do páru a zapřáhli je do vozu.
„Jestli nám počasí vydrží, můžeme začít sít.“ řekl cestou na statek Honza.
„Toho setí máme dost. Bylo dlouho mokro a to nás zdrželo. Neměli bysme s tím dlouho otálet.“ odpověděl mu pantáta.
„To je pravda. A vlastně, já už můžu začít zejtra ráno. Až pojedeš do města, budeš si brát jen Hnědku ne? No, a tak já ráno zapřáhnu Šohaje a zasejem řepu na to pole za chalupou. Secí stroj na řepu je stejně jen pro jednoho koně a Šohaj by dopoledne zbytečně zahálel.
Kdybys po zejtří nejel s mlíkem, zajeli by sme sem a zaseli oves a odpoledne pšenku. No a pak bych ještě zasel některej den s Šohajem kukuřici a hotovo. Na brambory je ještě čas. Nemám pravdu?“
„A hrome, ty to máš naplánováno. No, ale máš skoro pravdu. Ale nesmíš zapomínat na koně. Nesmíme je tak z jara honit. A to setí taky tak nekvaltuje.“ odpověděl pantáta, a v duchu se usmíval. U srdce ho hřálo vědomí, že to Honzovi myslí.
* * *
Následující dny pak provedli vše tak, jak si to naplánovali, jen nepočítali s tím, že jim může něco, nebo spíš někdo jejich plány narušit. A tak jednoho dne, malou chvíli před obědem zastavilo na hrázi černé auto.
Osazenstvo automobilu se neodvážilo přejít ani přes mostek nad říčkou, natož, aby se odvážilo vstoupit do dvora. Moc dobře věděli, co nebo spíš kdo tam na ně číhá. Raději přešlapovali kolem auta a čekali až si jich někdo všimne.
Ani nemuseli čekat dlouho. Rita s Bárou uslyšejíc zvuk auta, byly obě ve střehu za vraty a jakmile k nim vítr donesl pach příchozích, spustily dvouhlasý štěkot.
Pantáta uslyšel štěkot a vše mu bylo jasné. Už dlouho zde nikdo nebyl. A tak je očekával každým dnem s čím zase přijedou. Co si zase vymyslí.
Honza vyšel za otcem, odvolal oba psi a pantáta vyšel vraty vstříc nečekaným, nepříjemným hostům.
Pantáta odpověděl na úlyslé pozdravy doplněné otřelými poznámkami o tom, že zde dlouho nebyli a že se dlouho neviděli, a hlavou mu letěly události posledních dní, kdy a kde se mohlo co přihodit. V jedné chvíli už pomyslel na i Pavla.
„Máte syna doma?“
„A kterého máte na mysli?“
„Samozřejmě, že Jana. Že s vámi Pavel nebydlí víme.“ neopomněli připomenout pantátovi jeho nedávný konflikt.