Rok žita - strana 37
„Já asi už jiná nebudu.“ odpověděla ještě Marta a pak se dali obě do smíchu.
Zahrada byla vyhrabaná, v nejzašším rohu sadu, na břehu Ztracenky, byla navršena vyhrabaná suchá tráva se zbytkem loňského listí, které tam na podzim nevyhrabal Pavel. Pomalu se začínalo smrákat. Pantáta s Honzem nikde. Nebylo sice ještě tak pozdě, ale zdálo se, že jsou pryč už moc dlouho. Všichni sice věděli, že hrabou luka, a že je to kousek dál, ale přesto se o ně pokoušely pochybnosti.
S přicházejícím večerem vjel pantáta s povozem do dvora. Nové podkovy zaklapaly na dláždění dvora a panímáma vyšla ze dveří.
„No to je dost. Vždyť už je skoro tma.“
Pantáta po očku pokukoval po panímámě, tváře se provinile, odpověděl.
„Chtěli jsme to dodělat, ať tam nemusíme zítra nanovo. Ale napřed jsme museli odtahat polámané stromy po zimě. Ještě, že jsem vzal sekeru, pro strýčka příhodu. Jenom mě mrzí, že jsme to tam museli nechat. Byly to sice vrby, ale bylo to dřevo. Ale těch nepříjemností už bylo dost. Tak nač si přidělávat další starosti.“
Ukončil svou řeč pantáta a zajel s žebřiňákem za roh chalupy. Honza zavřel vrata a měl toho za dnešek dost. Byl to vlastně první nápor pro zimou zhýčkané tělo. Honza sice nebyl žádný pecivál, ale celé odpoledne na čerstvém vzduchu, po dnech strávených doma, v dílně, nebo v kovárně, to dá tělu pořádně zabrat. Nejraděj by si šel hned na kutě, ale nešlo to. Bylo ještě zapotřebí poklidit dobytek. Tomu je to jedno, jak je člověk unaven. Dobytek si žádá své.
Teď teprve Honza pochopil, jak se tenkrát cítil Pavel, když se mu nechtělo a musel. S úsměvem zaplašit tyhle rebelantské myšlenky, sundal si kabát a pustil se do další práce, neboť dvorem zaklapaly podkovy a před maštalí se objevila Hnědka.
Přišla sama, cestu zná a už se taky těšila na odpočinek a na kus toho žvance, i když si to možná ani neuvědomovala. Ale je to síla zvyku. Po práci jídlo a odpočinek. Alespoň to jim nikdo nevezme. Zatím.
I Vojta se objevil na dvoře. Vítal tuhle změnu. Po celodenním sezení v dílničce si docela rád protáhl kostru při poklidu.
Pantáta přiváděl dvorem Šohaje a Vojta scházel po schodech na dvůr.
„Dobré večír, hospodářo. Depak ste se nám cely vodpoledne tólal?“
„Pozdrav tě Vojto. Měl jsi jet s námi. Byli jsme na lepším.“
„No to sem možná měl. Málem mě židla přerostla k zadku. Ož sem meslel, že mě na ňo bode moset Honza předělat kolečka, abech se moch’ aspoň projet, debech zapomněl chodit.“ odpověděl ještě Vojta a vylezl po žebříku na patro, aby sházel seno.
Po večeři si Marta našla chvilku, a zašla za Vojtem na kus řeči, aby jen tak mezi řečí vytáhla z Vojty něco o Pavlovi.
„…a prosím tě, Vojto. Nevíš náhodou, jak se daří našemu Pavlovi?“
Vojta mlčel a dělal si svou práci.
Marta vyčkávala a na tváři se jí mihotala prasátka odražená od chromově lesklého budíku, který dával Vojta do hromady.
Konečně se Marta dočkala. Vojta odložil opravený budík na pracovní desku ponku, sundal z oka optiku a promluvil.
„Abech pravdu řek, na mó dušu nevim. Ani ve snách be mě nenapadlo, že bes chtěla vědět, kam se poděl. Tos měla ož řict spiš. Možná bech ož něco věděl.“
„A nemohl bys...“
„No moch¢, moch¢… Možu ti jenom slibit, že se pokusim zjistit, co se zjistit dá. Ale má to jeden háček.“
„Jakej by v tom mohl být háček? Neříkej, že nevíš kam zajít pro informace?“
„Ale vim, kam zajit. Ale v tym je právě ten háček. Je tu určity riziko.“
„No, no. Copak je Pavel ve vězení, že mluvíš o riziku?“ lekla se Marta.
„No to snad né.“ málem se zděsil Vojta a koukal po Martě, jak to myslela.
„Ale bodo moset zajit do hospode a v tym je to riziko. Nikde jinde se totiž nic nedovim. A víš jak to može dopadnót?“ dokončil Vojta svou myšlenku.
Marta si ulehčeně vydechla a pleskla Vojtu po ruce, aby si z ní pořád neutahoval.
„Ale prosím tě. Ať už se něco dovíš nebo ne, neříkej nic před otcem a raděj ani před mámou ne. Ať si zbytečně neděláš zle. Co je s Pavlem, chceme vědět jen já a Božka.“
„To mně mohlo napadnót hned, že je to jenom meze vama. Že sestřečke majó starost o brášku.“ pokoušel se zažertovat Vojta, ale hned pokračoval.
„No ovidime, co se s tim dá dělat, a řekno to jenom tobě.“
* * *