Rok žita - strana 36
* * *
Příroda jako by čekala na povel. Všude ticho. Napětí houstlo. Očekávání rostlo. Jen ptáci poskakující ve větvích prázdných stromů si nesměle pohvizdovali a kroutili svými drobnými hlavičkami, proč to ještě nevypuklo, když už je to na spadnutí. Pupence stromů se nalévaly jen prasknout.
Už pár dní nepršelo, a jen ranní rosa byla jedinou závlahou žitného pole, na kterém ulpěl svým zrakem pantáta, stojící na hrázi bývalého rybníka.
Už to vlastně ani jako pole nevypadalo, žito se za posledních pár dní řádně vytáhlo a počalo se tvářit jako obrovský zelený koberec. Jen vítr prohánějící se nad ním znal pravdu.
Na hrázi se objevil Honza.
„Žito pěkně poskočilo. A jestli počasí vydrží, nebude to dlouho trvat a vyjedeme do polí.“ řekl a velebil větru.
„Se setím není třeba spěchat. A když zasejeme později, až bude půda prohřátá, zrní rychleji vzejde.
Kdybychom ho vseli do té mokré studené půdy, leželo by dlouho v mokru, než by se půda prohřála a nakonec by vylezla by jen polovina. Zbytek by byl sežraný nebo by zplesnivěl.
Ale na luka by se už dalo vyjet. Bude třeba vyhrabat starou trávu. Pojď, zapřáhneme a vyzkoušíme, jak drží podkovy.“ dodal pantáta a sešel z hráze na mostek přes Ztracenku a novou brankou, kterou museli udělat po nešťastné příhodě s jalovicí, vstoupil na dvůr.
Zapřáhli Hnědku s Šohajem do žebřiňáku, na nějž naložili brány hustě posetými hřeby. Vyjeli ze dvora. Honza zavřel vrata, dohonil pantáty a naskočil na vůz.
Napřed jeli po hrázi, aby z ní pak sjeli na polní cestu vedoucí kolem jednoho z mnoha ramen zavlažovacího systému, jež se táhla všemi směry, vzájemně se křížila a vytvářela tak velké obdélníky polí. Ale bylo jich tolik, že se je družstvu nevyplatilo zavážet, a ne že by to nezkusili, raději obdělávali tyhle ostrůvky polí, i když to pro ně bylo nehospodárné, aby vyjížděli na tak malá políčka.
Některé z těch polních ostrůvků patřily dosud těm malým zemědělcům, jakým byli i Drtilovi, a byly právě tak velké, aby zavlažování splnilo svůj účel.
Mnohé z nich byli porostlé skupinkami stromů, leckde i osamělými velikány, a tudíž se vesměs požívali jako louky. Na jedné z nich se ocitli i pantáta s Honzem. Každý si vzal jednoho koně, zapřáhli jej do brán, které zatížili kameny a projížděli loukou křížem krážem, až do večera.
Ani na statku nikdo nezahálel. Panímáma obstarávala kuchyň a Božka s Martou vyšli s hráběmi do sadu. Bára s Ritou tam ovšem nesměly chybět. Jen co Božka chytla na kliku a otevřela branku, už Bára vyrazila čumákem Božce z ruky branku, která se prudce otevřela a Bára vběhla do sadu, jen aby tam byla první. Rita jí byla okamžitě v patách.
Božka jen poznamenala.
„No. No.“
Víc nestačila povědět. Psi by jí stejně neslyšeli. Byli pryč. Božka s Martou se jen zasmály a vstoupily za nimi do sadu a počaly s vyhrabáváním posledních zbytků suché trávy. Stejně jako o kus dál v lukách pantáta s Honzem.
Marta si při hrabání vzpomněla na Pavla.
,Tohle byla vždy jeho práce. A jak ji nerad dělal, věděli všichni. Kdyby tenkrát mlčel, byl by tu teď s námi. Kdyby měl tolik rozumu, jak o sobě vždycky tvrdil, nemuselo to takhle skončit. Jenomže je to palice dubová. Koneckonců, on otec není jiný. Už proto se měl Pavel držet zpátky.
Otec si na něm, jako na prvorozeném zakládal. Sice jen do té doby, než poznal, že je v hospodářství k ničemu. Ale i tak ho toleroval. No, hodně mu pomohla máma. Copak asi teď dělá?‘ víc nedomyslela. Z myšlenek ji vytrhla Božka.
„Co je? Tys usnula, nebo co? Ještě chvíli a hrabě by ti zakořenily.“
„Ále, vzpomněla jsem si na Pavla.“
„Já vím, tohle byla vždy jeho práce.“ pokyvovala hlavou Božka.
„Tady si nemohl ublížit a nenadělal moc škody.“ pokračovala dál Božka s úsměvem.
„Neměla by ses smát jeho neštěstí, i když si za něho mohl sám. Nevíš jak se má, co dělá?“
„To teda nevím. Ale zeptej se táty.“ se smíchem zakončila Božka rozhovor a obě pokračovaly v práci.
Chvíli pracovaly bez hovoru, až Božka ustala v práci a zkoumavě pohlížela na Martu. Znala ji a dokázala se vcítit do jejich pocitů.
,Hrom do toho. Copak si myslí, že jsem Pavla neměla ráda? I mě mrzelo, že to Pavel nezvládl a začal hájit své zájmy. I když na nesprávném místě a v nesprávnou dobu, za což byl potrestán. Ale utíkat kvůli tomu nemusel. Pro pár facek, ještě nikdo neumřel.‘ pomyslela si Božka, ale nahlas řekla.
„Zanechej smutku. Já to tak nemyslela. I když je to pravda, jenom jsem ji neměla říkat nahlas. To se nikdy nevyplácí. Ale co naplat. Vyslovené věty, ani párem koní nevrátíš. A víš co? Pokus se promluvit si z Vojtem.
Občas zajde do města, třeba se tam něco dověděl a nikomu nic neřekl jenom proto, protože se ho na to ještě nikdo nezeptal. A jestli nic neví, tak ho popros ať se pozeptá. Uvidíš, že s prázdnou nepřijde.“
„Jenom, aby něco neřekl před otcem?“ konečně se Martě vrátila řeč.
„Vidíš, už zase si děláš zbytečné starosti.“