Rok žita - strana 35
Tak ty dlouhé noci…
…a krátké dny plynuly na statku tím svým jednotvárným tempem, a den ode dne se přibližovalo jaro a s ním, poznenáhlu a zcela nenápadně, se prodlužoval den.
I když to po prvním jarním dnu na jaro moc nevypadalo, přesto kapání ze střech naznačovalo, že teplé dny už jsou za humny. I led na Ztracence začínal povolovat, což byla známka, že je zima v koncích, a nebude to dlouho trvat a zmizí i poslední špinavé hromádky sněhu a vypukne jaro a s ním i veškeré polní práce.
Takže, než nastane to pravé jaro, bude třeba překontrolovat veškerou techniku, potřebnou k práci na poli. Naostřit čepel radlice pluhu, která v tomto kamenitém kraji nejvíc trpěla. Namazat všechny převody a hybné součásti. Zkontrolovat obutí koním. A různé menší opravy.
Po obědě jednoho náramně teplého dne stáli otec se synem na lávce u stavidla a pozorovali stále se zvyšující hladinu říčky.
„Zítra nebo v nejbližších dnech musím Šohaje i Hnědku překovat. Už to potřebují jak sůl. Hlavně Hnědka.“ řekl Honza a pantáta jen souhlasně pokyvoval hlavou, a pak povídá.
„Tak, tak. Ale nejdřív, bychom měli ulehčit stavidlu. Na horách už taky začalo tát a tak bude Ztracenka stoupat a stoupat, tak ať ji nemáme večer na dvoře. Skoč pro kliku, propláchneme náhon.“
Honza přinesl kliku a vzal rovnou i olejničku, i mechanismus stavidla bylo třeba promazat. Nasadil kliku a pomalu pouštěl vodu do náhonu. Počkal, až první voda vyžene slepice, jež se procházely náhonem, jako by jim patřil a potom kousek po kousku otvíral stavidlem cestu kalné vodě.
„Jdu pustit kolo, ať se zbytečně nenamáhá.“ řekl pantáta a sešel z lávky do dvora.
Honza tedy ještě chvíli čekal a pak otevřel stavidlo skoro až do poloviny.
Hladina kalné vody v náhoně rychle stoupala, až dosáhla lopatek kola a pomalu s ním začala otáčet. Honza postával opřený o rám stavidla a nepřítomně hleděl na valící se vodu. V mysli, a před očima se mu odehrával opět ten smutný obraz zimní příhody s jalovicí.
Znovu uviděl na dně náhonu ležet žalostně mručící odrostlé tele, jež si pádem z výšky přerazilo obě přední nohy. Pak Vojtu, jak sedí obkročmo na ležící jalůvce a zvednutím hlavy obnažil hrdlo, a pak ten nůž ve své ruce, jímž přeťal hlavní tepnu na krku dobytčete. Potom ta krev všude. Na něm, na Vojtovi, na stěnách náhonu.
Třepáním hlavy jako by chtěl zaplašil tu nepříjemnou vzpomínku a sešel z lávky do dvora za otcem prohlédnout mechanismus kola otáčejícího se v náhoně.
* * *
Jarní déšť a jarní slunce zlikvidovaly už i ty poslední špinavé hromádky sněhu, i ty, jež se ukrývaly na severních svazích. Hluboko promrzlá zem povolila a vsákla vodu, dosud stojící na jejím povrchu.
I když jaro už vybízelo k započetí polních prací, rozmoklá půda ještě nedovolovala vjetí na její rozbředlý povrch. Ale žito se již začalo vzpamatovávat z chladných dnů a pocítivší mírnou, přesto znatelnou změnu teploty půdy, vzepjalo se a nastavilo svou nadzemní část nesmělým paprskům jarního slunce.
Než slunce a vítr vysuší povrch polí a luk, aby se do nich dalo vyjet, budou přípravy k jarním pracem v plném proudu.
Pantáta jel po hrázi směrem k městu, jak činíval skoro každý den a kdyby se byl toho dne ohlédlo, spatřil by, že komín kovárny vypustil první obláčky kouře. Než dojede do mlékáren, bude se jistě z kovárny už ozývat zvonění kovadliny.
Ten zvonivý zvuk kladiva dopadajícího na rozžhavený kus železa na kovadlině, vylákal ze svého úkrytu i Vojtu. Celou zimu, den co den seděl u svého ponku a proto byl teď vděčný za každé příjemné vyrušení.
Sundal z oka okulár, svlékl jelenicovou zástěru, zhasl lampičku a vyšel ven na dvůr. Zamířil si to rovnou za Honzem do kovárny, který zrovna zahrabával do rozžhavených uhlíků ve výhni, napůl hotovou podkovu.
Vojta na nic nečekal a rád, že může pomoci, oblékl si druhou koženou zástěru, jež visela na vnitřní straně dveří kovárny, a která byla mnohem hrubší, než ta jeho hodinářská. Na nic nečekal, stoupl si ke koženému měchu u výhně a šlapáním na něj vháněl proud vzduchu mezi pohasínající uhlíky, které vzplanuly namodralými plamínky, rozsvítily se, a komínem vyletělo hejno jisker.
Než se pantáta vrátil z města, stál už Šohaj na svém místě ve stáji na nových podkovách. Hned po obědě přijde na řadu Hnědka. Terra stála ve své kóji bez podkov. Hned jak ji nechali zapustit a Šohaj převzal její povinnosti, podkovy jí sundali. Před zimou jí kopyta jen zastříhli a začistily.
Kdo ví, jestli Hnědka věděla co se s ní bude to odpoledne dít. Ale tak či tak, nijak neprotestovala, když ji Vojta znovu vyváděl z maštale a přivedl ji před kovárnu. Tam měl Honza všechno připravené.
Napřed bylo třeba opatrně vytáhnou hřebíky a strhnout starou podkovu. Hned potom velkými nůžkami ostříhal okraj kopyta, včetně otvorů zejících po hřebících a začistit kopyta kolem střelky, což byla nejcitlivější část uprostřed kopyta.
Tam Honza pracoval pomalu a s rozvahou. Věděl, že stačí jeden chybný pohyb, a mohl by Hnědku zranit. A možná i zmrzačit. Jak kůň lehne, jen těžko se potom postaví na nohy.
Na takto nahrubo připravené kopyto Honza přiložil položhavou podkovu. Kopyto se počalo škvařit a syčet, a stoupal z něho nepříjemný zápach. Vojta, držící Hnědce nohu, odvrátil hlavu, neboť to byl nehorázný puch.
Než Hnědka stačila zaregistrovat pálení, nažhavená podkova už vypálila svůj otisk. Honza polil kopyto i s podkovou studenou vodou a podkovu sundal. Zbytky seškvařeného kopyta ostříhal a zabrousil rašplí. Když na takto začištěné kopyto přiložila již studená podkova, musela sednout. Zbývalo ji jen přibít hřebíky a pustit se do další.
Posledním podkovákem byla přibita poslední podkova a Vojta provedl Hnědku dvorem. Honza si prohlížel svou práci, snaže se zjistit, zda-li Hnědka nekulhá.
Nové podkovy zvonivě klapaly dvorem, na kterém se objevil i pantáta. Podkovy seděly a pantáta nešetřil slovy, když chválil Honzovu práci. Byl spokojen, neboť kůň dosud patřil mezi jejich jediné hybné prostředky. A dobře okovaný kůň, se tak stával zárukou dobře fungujícího hospodářství. Pochvalně poplácal Hnědku po plecích a odvedl do stáje.
Teď bylo všechno v nejlepším pořádku. Oba koně stáli nově okutí ve stáji, postroje byly vyspraveny, vyčištěny a namazány. Stroje určené pro práci na poli, stály připraveny k okamžitému použití a čekaly, až je zapřáhnou a vyjedou s nimi do polí. Jako by se už ani dočkat nemohly.