Rok žita - strana 33
* * *
Všichni trávili tento čas čekání na jaro podle potřeb a dle vlastního uvážení, ale nikdo se nenudil. Nejvíc se jim však asi líbili ty večery s Vojtovou harmonikou. Ale Honza dával přednost hlavně Vojtovu vyprávění.
Dokázal hovořit tak procítěně, že ač se třeba jednalo jen o pohádku, byl Honza natolik unesen, že mu vůbec nevadil ten Vojtův přízvuk a ani to, že mu třeba kolikrát ani nerozumí. Snad nejraděj měl tu o Černém kozlu, kterou slyšel už snad třikrát. Tak dlouho vždy do Vojty hučel, až se Vojta ustrnul a začal s vyprávěním.
„Tenkrát, gdež miho pradědka pradědek bel ještě malé kluk, se u nas v dolech za dědinó kutala měď. Dílo belo prachmizerny, ale jest se moselo. A tak kutaři lezle deň co deň po kolenách, a kósek po kósku se prokósávale tvrdó skaló a vetlókale z kameňů měděnó rodo.
A jak se rodná žíla tečila, kutáků obévalo a nakonec se dole na Barboře zavřele. Vosiřele sloje, halde hlošene. Cestičke vešlapávany po desítkách let, začle zarustat krušinó, bezem a jinym chabaštim.
Nikdo tam tuďma už nechodil. Jen sem tam si někdo někdo krs Barboru krátil cesto. A za pár let be to tam nikdo z těch, co tam prv kutale, ani nepoznal.
A tak nebelo divu, že jednoho dňa přeletěla stará Straková, celá odéchaná, vorvaná a špinavá, a hned letěla k starostovi, abe s tim něco oďál, že na ňo na Barboře veletěl čert.
Všeci se ji vesmále a starosta jo oklidňoval, že pré si to mosela s něči splist. Jenomže vona za dva dne přeletěla znova. Bledá jak stěna gecla o staroste na židlu a povídala, že se vocaď nehne, dokavaď s tim něco neodělají.
Seděla tam až do večera, než se starostové podařilo ju přemlovit, že dneska stím ož nic neodělajó, ať se zavře v chalopě na petlico a nikam ož nechodí a nikomo nevotvírá.
I starosta si meslel, že se za pár dní stará Straková oklední, ale óuha, cheba lávke. V nedělo, gdež se žencky, ze sósední dědine vracele z kostela, dom nedošle a všecky přeletěle zpátke do kostela a hned na faráře, že na Barboře litá divoké staré černé kozel.
Cely procesi ženckéch v čele s panáčkem šli rovnou ke starostovi a tam vepověděle co a jak. A starostovi to hodně dlóho trvalo, než pochopil, co po nim chcó. Všecke chtěle mět hlavní slovo a všecke měle hube proříznuty jak šlajfíř. Ani velebné pán na ně nestačel. Kdebe je starostová nepolila vodó, asi be se pokósale.
Tak tam stále doslova jak zmokly slipke a starostovi s farářem dávali dohromade, co z nich kdo zaslech’ a co z teho pochopile. A pak si starostová vzpomněla na staró Strakovó a tak pro ňu poslale.
A ta kdepak vystrčit hlavu z chalupe. A z poza zavřenéch dveří říkala, že starostová řekla, že nemá nikam chodit, nikomu otvírat a tak nikam nende.
No nic naplat, moseli poslat pro policajta, ale ani ten nic nezmohl, až pro ňo moseli starostová i s panem velebnym. Pak si teprvá dala řict a šla s nima.
Ale jakmile o starostovéch oviděla ty mokry nešťastnice, pochopila, co se asi děje a hned na ně začala ječet.
,Vy ste ho take potkale? Řeknite tade starorostovi, že to bel čert.‘
A to neměla dělat. Ty přespolní žensky opět sputile a k temu ještě stará Straková, kerá má hlásnó, že be mohla z fleku dělat ponocnyho a ani tróbu be nepotřebovala, a začle se všecke hádat. Ale jak starostová klepla putynkó, v níž měla nachystanó vodo, naráz belo ticho.
Nakonec mosele veslechnót jedno po drohé, o samotě, abe zvěděle, co se tam stalo a došle k závěro, že někomo mosela otyct koza, protože kozlů tade v okolí moc nebelo, takže o těch se vědělo a navíc, žádné z nich nebel černé.
Napoledne přeletěli chlapi z vedléši dědine, kde pré só jejich stary, že pré ož je dávno po kostele, že majó chestat voběd a co se stalo. Málem be je starostová take polila vodó, ale starosta zakročil.
A pak jim všecko veložil, že to není samo sebó, a že to není jediné případ a tak belo rozhodnuty. Žensky poslale po cestě dom a chlapi to vzali krs Barboru, abe se přesvěčile o pravdě. Starosta šil s nima a cestó se k nim předale e další.
Tak vzale Barboru útokem a cely to tam vobšancovale. Prohledale každé kótek a nic. Nigde nebel ani bobek, natož celá koza. Nakonec se rozešle k pozdnímu vobědu.
A tak bel pár dní kled. Veptávale se po vokolí, jestle někomo neotekla koza, ale šeroko daleko nikomo koza ba ani kozel necheběl.
A tak jak stará Straková zvěděla, že to bela jen koza, za pár dní jo vomrzelo a tak zase hajdy krs Barboru. A v tom ,Méééééé!‘ Z křáku na ňo veletěla koza. Co koza, kozel, ale jak harmara. Straková z teho měla málem smrt.
Stačila doběhnót k starostovém a o dveří se poróčela k zemi a moseli zavolat dochtora. Ten tu chuderu probral z mrákot až na druhé deň a vypadalo to špatně. A tak až asi za tře dně, z ní dostali, co se vlastně stalo, ale belo pozdě kozla honit.