Rok žita - strana 32
„Už o tom přemýšlím delší dobu, ale nevěděl jsem jak vám to říct. A teď, když už jste o tom sami začali, mohu s pravdou ven. Viděl bych to asi takhle. Ty stěny na schodišti a na odpočívadle vedle dveří do Vojtovi rezidence jsou přece prázdné? Tak ať je Vojta zaplní.“
„O tom by se dalo uvažovat.“ řekla panímáma.
„To by šlo.“ zakončil pantáta a Honza by nejraděj popadl sáně a dovezl tu truhlu ještě toho dne.
„No, uděláme to tak.“ zamyslel se ještě pantáta. „Pozejtřku povezu pár věcí k Prokešům, tak můžeš jet se mnou, vezmeme to dokola a zajedeme na chalupu.“
„Tak dobrá.“ souhlasil Vojta a tajně se těšil, že se opět podívá na chaloupku.
Jak se domluvili, tak udělali. A nakonec toho bylo víc, než jen truhla. Pantáta nedal jinak a Vojta musel chtě nechtě naložit všechno. A když to přivezli, všichni se seběhli a panímáma spráskla ruce.
„Je to možny? To snad ani není pravda?“
„To je, jako byste vykradli muzeum.“ podotkla Božka.
Jen co vyložili, Honza už byl celý nedočkavý, kdy začnou s Vojtem rozvěšovat hodiny po zdech. Pak náhle na vše zapomněl. To když Vojta vybalil z truhly jedny obzvláště parádní kukačky. Honzovo nadšení neznalo mezí. Stejně, jako když na vánoce dostal ty hodiny s kovářským motivem.
Ty hodiny, co Honza spatřil teď byly nejen nádherné, ale především obrovské. A navíc, neměly, jak bývá zvykem, tvar krychle či hranolu, ale jako by byly vyřezány z napůl rozštíplého polena, včetně kůry, s doškovou střechou. Vyletující kukačka byla velká jako vrabec. A toho rámusu, co musela nadělat. Tyhle hodiny musely visely snad jen u některého hajného v hájovně, někde uprostřed lesa, protože, když ty dva měchy rozezvučí píšťaly kukaččího volání, a ozvou se údery obou zvonců, to musel být kravál. Především ve dvanáct.
Škoda, že tyhle hodiny nemůžou dát na chodbu, kde by se nádherně vyjímaly, a byly všem na očích. Už jenom to tikání by je budilo. Což teprve, kdyby začaly odbíjet a kukat. To by se jim plašil dobytek ve stájích.
Honza se od nich nemohl odtrhnout. Studoval dopodrobna jejich dřevořezbu. Bylo to v pravdě mistrovské dílo. Určitě musely patřit nějakému hajnému, to bylo znát z mysliveckého motivu na plášti hodin. Byl tam na něm dopodrobna vymodelován celý les. Dokonale i se všemi detaily.
Nad ciferníkem velkým jak talíř byl perfektně plasticky vymodelován krmelec plný sena i s truhlíkem naplněným kaštany, včetně lizu se solí a kolem krmelce, z jehož seníku vyletovala ta obrovská kukačka, byla zvěř, sice uměle rozestavěna, jako když se holky a kluci ve školách fotografují, ale umělecké ztvárnění předčilo tuhle umělou nedokonalost.
Dlouho to trvalo, než se Honzovi podařilo odtrhnout se a věnovat se činnosti, na kterou se před tím tolik těšil.
Mezitím, co se Honza kochal tím uměleckým výtvorem, Vojta zatím vybíral, které z hodin by mohli pověsit na zeď. Nebylo to lehké. Všechny byly uchvacující, ale Vojta vybíral jen ty, jež nebily. Dokázal si na rozdíl od Honzy představit, co by to bylo za rámus, kdyby všechny začaly odbíjet. Třeba o půlnoci, kdy by do ticha zaburácelo několikatero odbíjení.
Honza hleděl jen na estetickou stránku věci, ale nakonec musel dát Vojtovi za pravdu a tak do večera visela na zdi schodiště a na odpočívadle, z něhož se šlo na půdu, celá sbírka uměleckých děl. Opravdu jako v muzeu.
Protože Vojta na pantátovo naléhání musel naložit vše, co jeho bývalý příbytek obsahoval, nezbývalo mu nic jiného, než naložit i ty hodiny, jež byly ve stádiu rozpadu, či jinak poškozeny a krčily v rohu se na dně truhly.
„A těmhle uděláme novou fasádu.“ řekl Honza a měl na mysli právě ty, jež byly pro svoje vzezření téměř nepoužitelné, přesto funkční. A už se viděl, jak vyrábí z nového dřeva nové pláště ke starým hodinám ve starém stylu tak, aby byl dodržen jejich sloh. A také se s tím svěřil Vojtovi, který byl ale jiného názoru.
„Nechtěl bech ti kazit tvó radosť, ale proč si meslíš, že se ledi těch hodin zbavojó? To není kvůlivá temo, že be bele pokaženy, ale protože ož só nemoderni. Včil je v oblibě plast a sklo. Kamaráde, zaspals dobo. Já oceňojo s jakó vervó se póštiš do těch oprav, ale podivé se venko na chodbě a na schodech, takovéch hodin tam najdeš fůru. A podle miho, be belo rozomny se jich spíš zbavovat.“
„Ty myslíš jako je třeba vyhodit?“ zeptal se s hrůzou Honza.
„Tak sem to zase nemeslel. Proč hned meslet na néhorši. Spíš sem měl na mysli ňákó to moderno. Co řikáš?“
„Ahá. Tak to jo. Teď jim dokážeme, že se dají dělat moderní věci i ze dřeva.“ rozzářil se Honza, ale pak si uvědomil, že vůbec neví jak taková moderna vypadá a tak si nechal od Vojty všechno vypovědět, aby se podle toho mohl zařídit.
Honza se pro novou práci nadchl natolik, že z jeho dílny počaly vycházet nejroztodivnější výtvory, nad kterými pantáta kroutil hlavou a o kterých se jen nelibě vyjadřoval. Zato Vojta, když spatřil budík zabudovaný do lampičky, nebo váleček na nudle s hodinami, jehož součástí byla i polička, na kterou bylo možno zavěsit cokoli, třeba i hrnky, byl však jiného názoru.
„No teda, to je něco. Teda Honzo te se překonáváš. Viš co, já to zkosim sem tam někomo nebídnót, třebá vo to někdo bode mět zájem a gdež né z místnich, tak až v litě přejedó lufťáci, tak ti určitě.“