Rok žita - strana 31
Takto vzniklou kapalinou, se pak po zbytek roku posilňovali. Hlavně při zabíjačce.
Potom všechno uklidil a připravil na večer, kdy hodlal pokračovat, odešel nahoru a stačil ještě zatopit v kuchyni v kamnech, když se šouravými kroky dostavila panímáma.
„Půjdeš si ještě lehnout?“ zeptala se panímáma.
„Ne. To nemá cenu. Stejně bych musel za chvíli vstát a jet s mlékem.“ odpověděl pantáta a těžce dosedl na židli u stolu.
„Ale vždyť mohl jet Honza?“
„To je fuk. Včera jsem prospal cely odpoledne a dnes si taky po obědě zdřímnu.“ zakončil pantáta rozhovor ohledně jeho odpočinku.
Toho večera se opět pantáta zavřel ve sklepě a do rána zkapalnil i druhý sud kvasu.
* * *
Za pár dní potom se rozloučili se starým rokem a společně oslavili příchod toho nového. A pak, pak vyčkávali už jen příchodu jara. Přesto však nikdo nezahálel. Každý dělal co bylo třeba. Panímáma pletla koše, Marta s Božkou splétaly proutěné ošatky, pantáta vyráběl březová košťata a Honza v dřevodílně vyřezával z jasanových hranolků topora na sekery.
Hotové výrobky pak pantáta odvezl panu Prokešovi do konzumu, který od něj vzal vždycky všechno, co přivezl. Nejen proto, že byli spolužáci, ale hlavně proto, že jejich výrobky šli na odbyt. Velké podniky se zapojovaly do modernizací a tak pleteným košům a ošatkám se už nehodlal nikdo zabývat, leda nějaké to družstvo, ale to zas nemělo lidi.
A topora se vyráběla buková a lakovaná, aby pěkně vypadala a aby dlouho nevydržela. Tím pádem se jich potom prodávalo víc. A košťata, škoda slov.
Tím pádem byl mezi lidmi zájem o starou dobrou ruční práci. To pan Prokeš věděl a snad i proto pokaždé odebral vše, co pantáta přivezl. Nebylo toho nikdy moc, jen pár kousků, které nijak neohrozí fungování továren, vyrábějící některé z těch výrobků, ani konzum pana Prokeše. I když určité riziko zde bylo, ale tak nějak mu to trpěli.
Prokešům ten krám vždycky patřil, už odnepaměti, ale stávající obchodník Prokeš, to byl už jen dožívající legenda. Teď mu už konzum nepatřil. Ale polepšil si. Stal se vedoucím prodejny smíšeného zboží.
Vždycky před zimou sepsal se spolkem Drtil smlouvu o odkoupení hospodářského zboží, aby byl krytý a potom s klidným svědomím odebral od pantáty vše, co dovezl. K tomu dostal jako závdavek láhev slivovice. Tu ale nikde neuváděl. Ta byla výhradně jen pro jeho účely.
V tom zimním období čekání na jaro nezahálel ani Vojta. Každý týden odcházel ze statku s batohem na zádech a odnášel opravené a přinášel na opravu.
Bylo toho však stále míň. Neboť i lidé se začali modernizovat a všichni jako na povel si počali vybavovat domácnosti moderními a leckdy i nepotřebnými kýči, místo aby si dali opravit ty staré, které stačilo jen oprášit, vyčistit a natáhnout.
Ale na druhou stranu se lidé těch starých velmi rádi zbavovali. To byla zase příležitost pro Vojtu, který okamžitě využil situace a všechen ten, pro lidi nepotřebný brak odnášel.
Někteří mu za to ještě děkovali, neboť jim to doma jen překáželo a nakonec by to stejně vyhodili. A mnozí tak raděj učinili, než aby to někomu dali. Bylo i pár takových, kteří si za to nechali zaplatit. Ale těch bylo jen pomálu.
Kolikrát mu ani batoh nestačil, co toho bylo, ale na statek to nosit nechtěl. Hlavním důvodem bylo, že mu to připadalo nezdvořilé, aby se tam s těmi krámy nějak roztahoval a potom, se mu naskytovala velmi lákavá příležitost navštívit tu svou bývalou chaloupku.
Občas nějaký ten lepší kousek donesl, a to potom i pantáta žasl nad tím, čeho všeho se lidé chtějí zbavit.
Potom donesl jedny obzvláště krásné hodiny a to mu pantáta povídá.
„To mě řekni Vojto, kde na tak pěkný kousky chodíš, vždyť to je hotová umělecká práce?“
„Ále, takovéch mám na chalópce tocte. Debeste věděl, čeho só ledi schopni se zbavit.“ když viděl Vojta úžas v pantátových očích, zapomněl, že si to chtěl nechat pro sebe a prozradil se.
„Tak proč si je nepřineseš?“ vmísila se do hovoru panímáma.
„Jenom be to tade překáželo. Deť je tam teho plná jedna velká trohla.“
„A dalo by se z toho něco použít?“ zeptal se pantáta.
„Věčinó. Dalo be se řict, že všechno.“
„Tak proč neřekneš? Když jsme tě stěhovali, mohli jsme se otočit dvakrát.“
„Vite, možná to bode znět hlópě, a nechtěl bech bét nezdvořelé, ale tade bech to vopravdo neměl kam dat.“
„Promiň Vojto.“ omlouval se pantáta.
„Mě to nedošlo. Ono by to mohlo z tvojí strany vypadat, že nám vyčítáš, že tady máš málo místa. Tak se omlouvám a beru to zpět. Ale bylo by škoda to tam nechat myším napospas. Mělo by se s tím něco udělat.
„A já už vím co.“ vmísil se do toho Honza.