Rok žita - strana 29
Čím víc vode ve vaně obévalo, tím víc bel von a kópelka mokří. A né, že be počkal až bode vaňa prázdná, pořád ho chtěl chetnót a kapr bel stále divočéši. E gdež bela vaňa ož dávno prázdná a belo slešet, jak se kapří tělo mlátí po dně, trvalo to ještě chvilo, než se z kópelke ozval jeho vítězné vékřik.
,Už tě máám! A včil s tebóu zatočím! Honem mě podéjte tu paličku!‘
Gdež sme oslešele jeho radostny volání, seběhle sme se do kópelke. Dež matka oviděla tu spóšť, spráskla roke a nevěděla, jestle se má smát, nebo bečet.
Voda bela všode. Na stropě, na zďách, na zemi kalužine a von, vod hlave až k patě celé mokré, klečel ve vani a voběma rokama držel kapra, keré bel ož napůl leklé, přetlačenyho meze kolenama.
Matka mu podala paličko a von se rozhodl, že si na nim vebije svó zlosť. Hned po prvním ódero, mosel bét ož kapr bez sebe, ale von do ňé bil, jak hloché do vrat. Ten rapl bel tak vzteklé, že tomu kaprovi uplně roztřískal hlavu. A dež se posledním óderem praštil do kolena, zařval a palička mo veletěla z roke a rozbila vokno v kópelně. My s mamó sme okamžitě vepadle z kópelne, aby se nepostil e do nas.
Mama přede mnó marně okryval svůj smich. Mě však do smichu moc nebelo. A navic sme se tenkrát ani kópat nemohle. Jaká tam pak bela zema. Protože von tu ďóru zaďál jenom ňákym popundeklem a meslel si, že to bode stačit. Zkrátka bele to vánoce, na jaky se nezapominá.
Z teho kapra sem tenkrát nesněd ani kósek. Belo mě až špatně, pře pomešlení, jak ho zabil. Zanedlóho potom, sem maso přestal jest uplně. Sténě bech ho neměl čím kósat.“ domluvil Vojta a tak nějak ulehčeně se zasmál.
Pantátovi, jež si vyslechl tento poutavý příběh moc do smíchu nebylo. Při představě, co ten kluk musel všechno prožít. A to jistě nebyl jediný drsný zážitek.
Ten večer poklidili dobytek o něco dřív, aby měli dost času připravit se k večeři. Vojta seděl na posteli a hleděl nepřítomně na jedinou skříň, ve které měl své jediné šaty a znovu se k němu vrátily vzpomínky na děsuplné vánoce u rudě ozdobeného stromku. I teď, po letech mu z toho bylo na nic. Měl sto chutí, se vytratit a vrátit se na chaloupku. Takový strach mu naháněly vánoce. Zpátky ze snění ho vytrhlo až volání straky.
„Kačo! Na Kačo!“
„Na tebe bech málem zapomněl. Nesmíš se na mně zlobit, ale mosím tě zavřít.“ řekl Vojta, chytil straku, zavřel ji do klece a počal s oblékáním.
Kače se v kleci nelíbilo a proto zlostně pokřikovala a klovala zobákem do mřížový klece.
Vojta stál u zrcadla a doopravoval svůj zevnějšek, přičemž přemýšlel, jestli má jít nebo ne. Nakonec došel k závěru, že dobro by se mělo oplácet jen dobrem a tak se vydal po schodech dolů a se staženým hrdlem vstoupil do kuchyně, kde již vládlo štědrovečerní veselí.
Pantáta uviděl příchozího Vojtu, a opět se mu vybavil jejich odpolední rozhovor. Snad jedině on věděl o jeho útrapách a o jeho obavách z vánoc. Snad, aby posílil Vojtovo sebevědomí, dali si spolu, pěkně nalačno, jednu na kuráž.
Vojta švestkovým destilátem nepohrdl. Byl rád, že v té krapce může utopit svoje obavy. Další průběh večera prožil jako ve snách. Nikdy nezažil nic nádhernějšího. Byl tak dojat, že kdyby mohl, plakal by. Nakonec uznal, že jeho obavy byly zbytečné. Všichni pospolu seděli ve světnici u stromečku, každý se radoval z toho co dostal. Největší radost měl asi Honza, neboť dostal od Vojty jedny nádherně propracované hodiny, které Honzovi vyrazily dech. Nikdy neviděl nic působivějšího. A že od té doby, co se k nim přistěhoval Vojta, toho viděl dost. Nevěděl kam s očima. Hned prohlížel to, hned zase ono.
Kromě sněhobílého ciferníku, měl povrch hodin matně kovový lesk. Jako by byly opravdu ukovány, zrovna takovými kováři, jež byly mistrovsky vymodelováni v průčelí hodin, včetně kožených zástěr, kovadliny, perlíků a dokonce v pozadí žhnula výheň i s měchem. Kolem bylo všelijaké kovářské vybavení, které by dokázal vyjmenovat snad jen Honza, kdyby byl schopen slova.
Vojta nevěřil svým očím, jakou radost můžou způsobit pro něho obyčejné hodiny, ač mistrovsky ozdobené, a bylo mu trapně, že pro ostatní nic nemá a ač nerad, musel přijmout dárky, jež byly určené jemu. A když bylo dostatečně posilněno jeho sebevědomí, na chvíli si odskočil, ale nenápadně, aby jej nikdo nepostrádal.
Zanedlouho se navrátil i s podivně tvarovaným velkým kufrem. Položil ho na zem, otevřel a vyndal z něho harmoniku. Kdo by se byl nadál, že něco takového má a ještě víc je udivilo, že by na něco uměl hrát.
Vojta si nasadil harmoniku na ramena natáhl měchy, přejel palcem po bílých klávesách a spustil. Kolem panovalo překvapující ticho, a když se z toho trochu vzpamatovali, jeden po druhém se pomalu přidávali. I pantáta si spokojeně začal pobrukovat. A ještě dlouho do večera, se do mrazivé tmy obléhající statek vpíjela Vojtova harmonika.
Nebylo daleko do půlnoci, když se rozešli spát a Vojta, spokojeně uléhal, a pochopil, že třebaže je všude chleba o dvou kůrkách, přesto může pokaždé chutnat jinak.
* * *
A bylo po svátcích. I když dobytku bylo jedno, který svatý má svátek, svůj podíl potravy musel dostat a ostatní práce kolem se taky musela udělat.