Rok žita - strana 28
Čas měřící…
..hodinové strojky, přestože lidem odměřují čas, sami nemají ponětí o čase a o vánočních svátcích vůbec. Jakmile, se opotřebuje cokoliv uvnitř hodinového mechanismu, chod hodin se počne zpomalovat, až se kyvadlo, či nepokoj docela zastaví. Pak nezbývá, než vyhledat šikovné ruce hodinářovy.
Vojta seděl nad rozdělaným budíkem a nebyl schopen se nijak soustředit na práci. Chvíli jen tak seděl a pak sundal z oka optiku, oblékl se a vyšel nalokat se čerstvého vzduchu. Na dvoře se setkal s pantátem, který to měl namířené na hráz. Rita s Bárou, mu byly v patách.
Když, ale obě zaslechly cvaknutí dveří a kroky na schodech, zastavily se, zpozorněly a jen co zjistily, že je to Vojta a že jde ven, radostným štěkotem upozornily pantáty na Vojtu a běžely mu v ústrety.
Pantáta se ohlédl a počkal, až ho Vojta dojde a promluvil k příchozímu.
„Jak tak koukám, taky nemáš stání, co?“ a pak spolu pokračovaly po lávce, kolem stavidla až na hráz. Po ní se vydali směrem, kterým dříve Vojta chodíval, než se přestěhoval na statek, a jen tak šli. Rita s Bárou pobíhaly kolem. Chvíli před nimi, chvíli za nimi.
„Tak nějak mě te vánoce děsijó.“ navázal po chvíli Vojta rozhovor a nenuceně pokračoval.
„Na vánoce z dětství si nějak valně nepamatojo, a pak navíc bela válka, tatíka nám vodtáhle, nic sme neměle, a vono sténě nic nebelo, takže to spíš bele symbolicky svátke, deť vy si to mosíte take pamatovat, né?“
Pantáta souhlasně pokyvoval hlavou a myšlenkami byl snad zpátky v době, o které Vojta právě mluvil a pak po chvilce ticha Vojta opět pokračoval, neboť cítil, že to musí z něho ven, že to v sobě nemůže dál držet.
„A na vánoce potom, kdy mě bel dáván za příklad sovětské lid, na ty tuplem nerad vzpominám. E gdež, vobčas sem se e sem tam nasmál. Včil si tak vzpomínám, jak jednó chtěl ten náš nové otec zabit kapra.
No, bel to rapl první tříde a všechno svojo čennosť decke komentoval. Dež přešil do kópelke, málem se tomo kaprovi představil. Pak místo teho, abe vetách’ špunt a vepostil vodo, vekasal si rokáve a jal se teho kapra chetat, jen tak holéma rokama.
Jenomže kapr bel jinyho názoro a navic bel ve vodě doma, a tak ten rapl bel za chvílu vod pasu navrch celé durch mokré. A bel be schopné za tym kaprem do té vaně vlizt, debe se nevobjevela matka, kerá mo poradila, abe vepostil vodo.
Jenomže, to belo něco na ňé. Zase začal s těma svéma proslovama.
,Copak si myslíš, že néjsem chlap? Že nedokážu ulovit tu hloupou rybu?‘
Máma pochopila, že se dotkla jeho ješetnosti a rač vodešla. Von, nemoch’ přepostit, abe mo ňáká ženská radila, měl svyho rozomo dosť. A asi, že něměl ke komo mlovit, jal se hovořit ke kaprovi. ,Ty hloupá rybo! Jak si to představuješ, takhle se stavět vůči mně a mýmu snaženi se. Copak se to smí? Musíš pochopit, že ty jako ryba, sloužíš nám lidem k večeři. No tak buď rozumná a vzdéj se. A víš ty co? Když seš taková, já ti vypustím vodu.‘ a stěma slovama vetáhl špunt. Asi mosel nějak zamaskovat, že na to nepřešil sám.