Rok žita - strana 27
Pantáta zanechal Vojtu i Honzu u jejich činnosti a vrátil se ke svým povinnostem a to ne zrovna příjemným. Nato vstoupil s paličkou do koupelny.
„Tak kamaráde. Čas tvůj se naplnil. Teď je řada na tobě. I my se chceme vykoupat.“ a s těmi slovy vytáhl špunt z vany.
S ubývající vodou, se kapr stával divočejší, jako by se snažil využít každé kapky z unikajícího živlu. A to s takovou vervou, že byl mokrý strop koupelny i pantáta.
Byl to divoch a jeho slizké tělo se mrskalo na dně prázdné vany a než se ho pantáta zmocnil, několikrát mu ještě utekl.
„Máš to marny hochu. Ty jsi tady pro nás, tak to neprodlužuj.“ řekl ještě pantáta, když se mu podařilo chytit konečně kapra a zabalil ho do utěrky.
Smrtící úder paličky ukončil kaprův marný boj o holý život a kapří tělo ztuhlo. V kalném rybím zraku už byla smrt v očekávání. Ostřím nože pak zasadil kaprovi smrtelnou ránu a přeťal mu za hlavou míchu. Všechny svaly v kapřím těle se vzepjaly v posledním, mohutném záškubu.
Napolo uřezanou hlavu dořezal a kapří tělo zbavil vnitřností, oškrabal šupiny a odřezal ocas. Ještě pod tekoucí vodou opláchl tuhle mrtvolu kapra a odnesl do kuchyně, kde ho předal Božce. Ta naporcovala tohle torzo z kapra na úzké podkovičky a vše namočila do příštího dne do mléka, aby se maso zbavilo většiny rybího pachu.
Večer usedli ke stolu k poslední všední večeři a kuchyní stále ještě voněl chléb. I celý dům jím byl provoněn.
„Poslouchej Vojto.“ přivedl pantáta hovor na odpolední rozmluvu.
„Jakpak to bude s tebou, zítra? Myslím, tedy jako s večeří? Ne, že bychom s tebou nepočítali, ale ty myslím maso nejíš?“
„Se mnó si neděléte starosti. Na oběd pré bodete mět zelňačku? No. Tak si jo dám e na večeřo.“
„A nebude ti to vadit, že my budeme mít řízky a ty se budeš cpát zelňačkou?“ zeptala se Božka, ale panímáma ji napomenula.
„Proč by musel jíst zelňačku, můžeme mu obalit celerové placky. Ty jsi taky. Proč to neřekneš.“ obrátila se na Vojtu Marta.
„Nechtěl sem, abe kvůlivá mě ...“
„Ale, Marta má pravdu, jestli ti to chutná, proč ne.“ rozhodla panímáma a dodala.
„A trochu bramborovýho salátu si dáš s náma, ne?“
„A to bech konec konců moch’.“ řekl Vojta a bylo rozhodnuto.
„Dobře.“ řekla panímáma, ale nebylo to ještě všechno, na co chtěla ještě Vojty zeptat.
„Prosím tě Vojto, a nezlob se na mě proto, že se tě ještě zeptám, jak to bude ty další svátky. Ten další svátek bude pečené maso, zelí s bramborem a pak jsem hodlala upíct kuřata?“
„Jenom vám předělávám starost. Včil majó bét svátke klido a vy se mosíte se mnó furt zlobit. Máte to zapotřebí? Ale, dež oš se ptáte, tak zétra mě stačí zelí s bramborama a pozétřku, co já vím, třeba co dům dá, kdebe zvostala zelňačka, tak bech jo dojed.“
Po večeři panímáma, Marta i Božka, postupně vystřídali ve vaně kapra, avšak za jiným účelem, a taky s jiným koncem. Pak si ještě Marta s panímámou vzájemně vpletli do vlasů natáčky a šli spát. Božka si s vlasy nedělala starosti. Měla je dlouhé do půl zad a proto je nosila jen tak, svázané.
* * *
Ráno, by každý podle čichu poznal, že svátky prošly dveřmi. Ze sklepa se linula vůně uzeného a mísila se na chodbě s vůní čerstvého chleba. V kuchyni voněla káva a vánočka. Tak se všichni na ten den pořádně posilnili a šli dát i dobytku jeho díl potravy.
Dneska ještě musel pantáta s mlékem, protože zítra a pozítří nepojede a mléko za tři dny by neměli kam dát.
Pantáta se vrátil z města, a jen co vešel do domu, jeho nos mu napověděl, co bude dnes k obědu. Panímáma, tak jako každý rok v tento den, vařila zelňačku, a proto včerejší nádhernou vůni chleba, dnes vystřídal pach kysaného zelí, které na podzim Božka svými nožkami našlapala.
Odpoledne se počalo s přípravami na uvítání štědrého večera. Marta s mámou měli plné ruce práce s přípravami štědrovečerní večeře a Honza s Božkou vytvořili společnými silami ten mnohaletý symbol vánoc, a pantátem dovezený smrček ozdobili nejrůznějšími vánočními ozdobami.
Vojta s nimi tuhle sentimentální náladu nesdílel. Moc si na to nepotrpěl. Dokud byl ve své chaloupce sám, moc parády s vánocemi nenadělal. Na štědrý den si dal do vázy smrkovou větvičku a po svátkách ji vyhodil, a bylo po vánocích.
Proto se teď stranil všech štědrovečerních příprav a zavřel se ve své dílně, pustil se do své obvyklé práce. Možná, aby taky zapomněl, že jsou. Neměl je moc rád. Žil příliš dlouho sám a odvykl si na lidskou společnost a na její zvyklosti. I když mezi lidi musel, když jim opravoval hodiny a budíky, ale to bylo jen na nezbytně nutnou dobu. Neztrácel s nimi moc času. Vyřídil co potřeboval, prohodil pár zdvořilých slov a když se dověděl co potřeboval, zase šel.
Tak i teď seděl raděj sám. Měl co na práci. I o vánocích chtějí mít lidé své hodiny v pořádku. Protože ani v tuto dobu se čas nezastavil. Pořád si jde tím svým tempem a svátky ho nezajímají.
Jen lidem se zdá, že jde čas jednou tak, pak onak. Že jde přesně jinak, než oni potřebují. Ale je to jen to, co dělá člověka člověkem. Absolutní nespokojenost. Nikdy není nic podle jeho představ.
Když někam spěchá, spěchá i čas a minuty jsou jako vteřiny. Když se někam těší a touží tam už být, cesta se nepředstavitelně vleče. Jako by pořád stál na místě. A na druhou stranu, když na něco netrpělivě čeká, nebo když má spoustu času a jen se tak loudá, aby nějak zabyl čas, jsou vteřiny jako hodiny a když se mu někam nechce, nebo jde někam, kde ho nečeká nic dobrého, cesta ubíhá tím rychleji, čím pomaleji jde.
A stejné je to i s počasím. Když je teplo nadává, když prší nadává, když je sucho nadává, když mrzne nadává… Ať mrzne či je parno, ať prší nebo sněží, je člověk neustále nespokojený.
Stejně jako nějaký Bednář. Vojta ho moc dobře znal a několikrát mu už vyčetl tu jeho nespokojenost. A že uměl být nespokojený. Nebylo dne, kdy by neměl připomínky na cokoli. Na jaře mrčel, že je málo vody. V létě, když se teplota vyšplhala na dvacítku, mu začalo být špatně, málem na umření. Na podzim, bylo všude bláto a vadilo mu, i že padá listí. A v zimě? Všechno.
Nebyl o mnoho starší od Vojty. Nesl na svých bedrech sotva čtvrtý křížek, ale vypadal, že se mu blíží šedesátka. Pivo snídal, obědval a místo večeře si raděj dal pivo. I v žilách mu už kolovalo jen pivo. Tak není divu, že při vyšších letních teplotách mu bývalo špatně.
Vojta se s ním nerad vybavoval. Byl vlezlý a úlisný a tahal z každého rozumy a co je kde nového a pak to za rohem dokázal všechno obrátit proti němu. Bylo to takový zářný vzor podvraťáctví.