Rok žita - strana 25
Ocitl se pak najednou uprostřed velikánského soustruhu, který svým obrovským rotujícím sklíčidlem se Honzu pokoušel namotat. Honza začal couvat, couvat, když však už nebylo kam couvnout a on padal a padal do útrob té ohromné, černé truhly.
Jen co dopadl, víko se z bouchnutím za ním zavřelo a když otevřel oči, obklopovala ho tma. Rozhlížel se kolem sebe, nevěda co je sen a co ne. Pak mu to došlo. Seděl na zemi ve svém pokoji vedle postele a než se stačil zvednout, otevřely se dveře a oslepilo ho světlo z kuchyně. Ve dveřích se objevila otcova postava.
„Co tady děláš?“ zeptal se.
„Nic.“ zastyděl se Honza.
„Stalo se něco?“
„Ne nic. Jenom se mi něco zdálo.“
„Tak proč sedíš na zemi?“
„V zápalu boje jsem spadl s postele a teď nevím, jestli je ještě noc nebo už ráno.“ řekl Honza a pomalu se začal zvedat.
„Noc už není, ale ráno taky ne. Něco mezi tím. Dnes jsem vstal dřív, abych roztopil udírnu. Tak ještě spi.“ řekl ještě pantáta a chtěl zavřít dveře.
„S tím stěhováním se mi to vykouřilo z hlavy.“ řekl ještě Honza a vyšel za tátem do kuchyně.
„Myslím, že v tom stěhování to tak úplně nebude? A podle toho, co mi večer povídal Vojta, zapomněl jsi na to kvůli něčemu jinému. A vsadím se, že tvůj sen a to sezení na zemi s tím taky souvisí. Nebo ne?“ řekl pantáta, škrtl zápalkou a plamínek přeskočil na papír v kamnech.
„No, tak nějak to bylo.“ odpověděl Honza a odešel do koupelny, aby se trochu opláchl, zakrývajíc rozpaky, že to na něm otec poznal.
Po návratu z koupelny byl už otec pryč a jen v kamnech to příjemně praskalo a rozehřátá plotna sálala teplem. Odešel do svého pokoje obléknout se a chodbou se ozvaly šoupavé kroky. Byla to panímáma.
„Dobrý ráno.“
„Ahoj Honzíku. Ty jsi tady, myslela jsem, že jsi s otcem? Zaslechla jsem ze sklepa mluvení.“
„To bude určitě Vojta.“ odhadoval Honza a vyšel na dvůr do mrazivého rána.
Nad vchodem do sklepa svítilo světlo, jež svým svitem spoře osvětlovalo jen malou část dvora. Honza zamířil k udírně. Byli tam, táta i Vojta. Napichovali na ocelové háčky, solí a česnekem naložené maso a zavěšovali jej se slzami v očích do rozehřáté udírny.
Honza se pozdravil s Vojtem, se kterým se ještě neviděl. Rita s Bárou zde samozřejmě nesměly chybět. Hned, jak se objevil Honza, už byly u něho. Rita mu opřela přední packy o ramena a nechala se drbat na hřbetě. I Bára se dožadovala pozornosti. Dosáhla sotva Honzovi na břicho, ale aspoň se pokoušela vstrčit čumák mezi něho a Ritu.
Za posledním kouskem masa zavřel pantáta dvířka udírny, prohrábl topeniště a pak mezi rozžhavené uhlíky přihodil dvě buková polínka. Otřel si mastné ruce do hadry a řekl.
„Tak, to by zatím bylo. Teď se půjdeme nasnídat.“
Po snídani poklidili a než pantáta odjel s mlékem, obrátil se ještě k Honzovi.
„Vím, že se teď budeš točit kolem Vojty, ale nezapomeň se občas mrknout na maso a přiložit, ať ti nevyhasne. A taky tam zbytečně neval, ať ti to nechytne. Však víš, tak akorát. Já vím, vím, myslíš si, žes už to dělal, že se nic nestane, ale byli jinačí kabrňáci a maso jim shořelo. Takže opatrně. Jinak máme na svátky chleba se sádlem.“ dořekl pantáta a Hnědka vyjela vraty ze dvora.
Honza zavřel za vozem vrata a spolu s Vojtem odešli překontrolovat udírnu.
„Prés dneská spal na zemi?“ zeptal Vojta.
„Tady se taky nic neutají. A jak tak koukám, budu tady dnes všem jen pro legraci.“ odpověděl Honza a pokračoval.
„Víš Vojto, nemohl jsem dlouho usnout a přemýšlel jsem o tom dlouho do noci. Měl bych pro tebe návrh. Napadlo mě, jak to tam u tebe v dílně vyřešit. Myslel jsem, že by se po celé délce ponku obložila stěna dřevem a na ni by sis mohl pověsit svoje nářadí. Pár háčků, hřebíčků, sem tam nějaká polička a tak.“
„Poslóché Honzo, to néni jen tak. Včil je před svátkama, nemá ceno začít s něčím baslovat.“ pokoušel se Vojta Honzovi rozmluvit jeho nápad, ne že by se mu Honzův nápad nelíbil, ale nebyl do všeho tak hr, nejdřív nechal nápad pěkně uležet. Pár dní o tom napřed přemýšlel, až na to zapomněl. Za pár týdnů, když si na to náhodou vzpomněl, tak pak teprve ten nápad uskutečnil.
Honza byl však opačného mínění. Jakmile si něco usmyslel, šel po tom, dokud to nevykonal. Tak proto i teď naléhal na Vojtu.
„Však svátky jsou až po zejtří a já bych si to nejdřív změřil a nakreslil. Pak bych si nachystal nějaky dřevo, no a po svátkách bych to nalakoval a hodili bychom to na zeď. Co říkáš? No ne?“
Vojta nakonec svolil. Stejně mu nic jiného nezbývalo.
„Ale nezapominé, že se máme starat vo udirno!“
„Neboj.“ řekl Honza, než zmizel ve své dílně. Za chvíli byl zpátky z tužkou a papírem v ruce, s metrem v kapse a pokračoval.
„Nevadilo by ti, kdyby jsme šli k tobě? Já bych si to přeměřil.“