Rok žita - strana 24
„Vojto, jestli budeš potřebovat, tak ti pomůžu.“ nabídl se Honza, plný nedočkavosti.
„No, bodo rád, deš mě s tim haraburdím pomožeš, ale bel bech nerad, kde be tě to mělo vobtěžovat, nebo debes měl něco duležitějšiho na práco? Třá be ses chtěl jit sáňkovat? Tak jak vonehdá.“ říkal Vojta nad prázdným talířem a pozoroval Honzu, jak se z toho vykroutí.
Kolem stolu bylo ticho a nikdo kromě Honzy, nevěděl o čem je řeč. Honza se s rozpaky rozhlížel kolem sebe a viděl jen čtvero párů očí očekávajíc vysvětlení.
Nikdy by ho nenapadlo, že by ho tenkrát někdo mohl vidět, a už vůbec nepočítal s tím, že by se to mohli dovědět doma.
Chvíli se pokoušel zakrýt své rozpaky, ale pak mu došlo, že vlastně nic špatného neudělal, zač by se měl stydět. Vždyť vlastně o nic nešlo a proto šel s pravdou ven. Čekajícím kolem stolu pověděl, jak tenkrát využil situace.
Jen mu nešlo na rozum, jak ho mohl Vojta zpozorovat. Už, už se ho na to chtěl zeptat, když mu to došlo.
V myšlenkách se vrátil zpátky k té sanici a k dnešnímu stěhování a pochopil, že Vojtova chalupa stojí na dohled od kopce, z kterého před časem sjel na saních. Jenomže, tenkrát ho vůbec nenapadlo, že by tam mohl někdo, natož Vojta, bydlet. Už na to úplně zapomněl a ani si to neuvědomil, když dnes kolem toho místa projeli.
Hned na Honzovo vyprávění navázal Vojta to svoje a konečně vyšlo najevo, jak to tenkrát bylo a že to s polohou Vojtovi chalupy a svahu má pramálo společného.
„Tenkrát sem šil přes les, ze sósední dědine a nesl sem si práco. Scházel sem akorát lesem dule, dež sem zahlidl tak napul stin. Jen se tak mihl. Šil sem blíž a oviděl sem tade Honze, jak si to šine na sanich z kopca dule. Ož sem na tebe chtěl zavolat, ale pak sem si ovědomil, že bes nebel zrovna nadčené, debes věděl, že sem tě viděl. A včil sem to na tebe sténě řek’.
Tak vidiš, jaké so. Ale esle nemáš vopravdu nic duležityho na práco, možem jít.“ dodal Vojta a pohledem přeletěl z Honzy na pantáty.
„A děkojo za jidlo.“
Tak se Honza s Vojtem zvedli a odešli.
Pokoj, který měl sloužit jako obytná místnost a ložnice, byl zařízen hned. Postel, stůl s židlí a nízká skříňka na těch pár věcí co měl, na skříňku klec s Kačou a pokoj byl hotov. Víc se tím nezdržovali.
Teď bylo načase vrhnout se na dílnu, pro kterou byla vybrána sousední místnost. Nejprve umístnili pod okno ten dlouhý pracovní stůl a na protější stranu tu černou truhlu, jejíž obsah zůstával Honzovi zatím utajen, zatím ho zaujal malý z bronzu ulitý svěráček, který Vojta připevnil dvěma šroubky na ponk, z kterého ho před stěhováním odšroubil. Pak se ohlásila Kača, jež netrpělivě přeskakovala z bidélka na bidélko.
„Málem bech na tebe zapomněl. Nebode ti Honzo vadit, dež jo postím. Vona be nám nadala pokoj.“
Honza neměl nic proti tomu, tak otevřel Vojta dvířka klece. Kača chvíli kroutila hlavou, jako by nechtěla věřit, že může zase ven a vyletěla. Obletěla místnost a usedla na pracovní desku stolu, jak bylo asi jejím zvykem a s mlaskáním pozorovala Honzu s Vojtem, jak nosí do dílny krabice, jejichž obsah byl určen do zatím prázdných šuplíků, po obou stranách pracovního ponku. Potom Vojta položil na stůl starý odřený kufr a otevřel ho. Honza zůstal stát jako opařený. Viděl už nejrůznější nástroje a byl zvyklí na své kovářské náčiní, ale tohle to ještě neviděl.
Opatrně, jako by to bylo ze skla, vyndával Honza neohrabaně různé dřevěné krabičky a kožená pouzdra plná kleštiček, pinzet, šroubováčků všech možných tvarů a velikostí, dál pak všelijaké nástavce, svorky, držáčky a další a další zajímavé nástroje, které ani nedokázal pojmenovat, natož aby věděl jak je používat.
Vojta byl pyšný na svoje nářadí, které zdědil po dědovi, a těšilo ho, že to Honzu zaujalo natolik, že nebyl schopen ani slova a jen si prohlížel nářadí rozložené na ponku.
Poslední krabice byly plné dřevité vaty, v níž bylo zahrabáno plno starých budíků a hodin. Byly mezi nimi i dvoje nádherné, vyřezávané kukačky. Na nich si Vojta nejvíc zakládal. Byly to právě ty, na kterých tenkrát složil mistrovskou zkoušku. Jedny tenkrát měly úmyslnou závadu a ty druhé, byly rozebrány do posledního šroubku, do posledního kolečka. Nakonec mu spolu s nářadím po dědovi zůstaly.
Honza rozuměl nejen kovařině, ale při práci se dřevem si počínal možná ještě obratněji a teď nešetřil chválou nad nádhernou dřevořezbou, a když už si myslel, že už ho nic nepřekvapí, otevřel Vojta tu velkou černou truhlu.
Obsahovala plno zajímavých věcí, které by Honzu uvedly do úžasu, kdyby Vojta nevytáhl pečlivě zabalený hodinářský soustruh. Honzovi se až podlomily kolena.
Jako vyučený zámečník už pár soustruhů viděl, ale tohle byla jejich miniaturní napodobenina. To byla pastva pro jeho oči. Teď ho Vojta dostal. To nejlepší si schovával na konec.
Pak dlouho do noci nemohl Honza usnout a pořád dokola o všem přemýšlel. Za chvíli už ani nevěděl, jestli spí či bdí, když v tom se objevily obrovské kukačkové hodiny a vyletující kukačka svým ocelovým zobákem na něho dorážela. Honza popadl jeden ze šroubováků, který byl najednou tak velký, skoro jako on a pustil se do boje s ní. Boj ještě nebyl u konce, když se pojednou otevřel ciferník a vyvalila se na něj lavina ozubených koleček. Chtěl před nimi utéci, ale ať dělal co dělal, nešlo to.