Rok žita - strana 23
Přemítal o své poslední snídani, ale z myšlenek jej vytrhlo klepání. Když se mu podařilo vyprostit se z myšlenek a navrátit se zpět do skutečna, všiml si, že před ním na stole sedí Kača a kroutíc hlavou, si ho zvědavě prohlížela, jako by ho ani nepoznávala. Proto několikrát zaklapala zobákem do desky stolu, aby na sebe upozornila.
„Kačo! Na!“ zavolal Vojta na straku a podával jí kousek chleba. Kača jen zaskřehotala, přihopsala k jeho ruce a tak jako každé ráno posnídala kousek nabízené střídy chleba.
Po snídani, ji zavřel Vojta do klece a Kača spustila, až Vojtovi zaléhalo v uších. Ten ji skoro nikdy nezavíral, dalo by říci, že vůbec a proto se strace v kleci nelíbilo a vzteky bušila zobákem do klece, ve snaze osvobodit se. Leč marně.
Vojta vynesl Kaču ven na zápraží s tím, že by se mohla uklidnit, což se minulo účinkem, ale na druhé straně to bylo snesitelnější, než mezi čtyřmi stěnami a ještě prázdnými. Pak netrpělivě vyhlížel povoz. Bránu otevřenou dokořán.
Honza byl rád, že může jet s otcem, neboť konečně uzří místo, kde Vojta přebývá. A tak se nakonec všichni dočkali. Hnědka s Šohajem vtáhli vůz k Vojtovi do dvora, tam jej pantáta otočil a zastavil u zápraží, kde byly narovnány krabice nejrůznějších velikostí a s nejrůznějším obsahem.
Hned jak se ve spolek pozdravili, počali s nakládáním. První naložili velkou černou truhlu, která ještě stála v sednici a s kterou měli všichni tři co dělat, aby ji naložili.
Pak naložili pracovní stůl, jež patřil k té velké černé truhle, poté těch několik kousků skromného nábytku, pak ostatní krabice a nahoru postavil Vojta klec s Kačou, a aby nezpůsobovali povyk, přehodil přes klec deku. Kača se tak ve tmě zklidnila.
Vojta ještě prošel všechny místnosti, prohlédl, zda něco nezapomněl, pozavíral okenice a nakonec se slzou v oku zamkl dveře, pak i vrata a bez ohlédnutí vykročil za odjíždějícím vozem, vstříc novému životu.
Cesta ubíhala v tichosti, jen Kača si v dřevěném vězení občas zasteskla, snažíc se získat si trochu pozornosti. Pantáta s opratěmi v ruce, kráčel vedle vozu a Honza spolu s Vojtem, za vozem. Honza si plně uvědomoval Vojtův smutek, a proto ho nijak do hovoru nenutil.
Avšak ticho netrvalo dlouho. Kača se znovu přihlásila o pozornost a z temnoty klece se zpod deky se ozvalo.
„Kačo! Kačo! Na!“
Do Vojty, jako když střelí.
„Slešele ste to?“ řekl Vojta celý rozjařený a sejmul deku ze stračí klece. Kača radostně přeskočila z bidýlka na bidélko a zopakovala.
„Kačo! Kačo! Na!“
Vojta nechtěl věřit vlastním uším.
„Kačo, te potvoro, tes to dokázala.“ a celý rozesmátý se otočil k Honzovi.
„Celó dobo, co jo mám, sem jo to očel a nic. Až včil.“
V tu ránu nebylo po smutku ani památky a zbytek cesty na statek, proti proudu Ztracenky, již ubíhal ve veselejší náladě. I Kača se už uklidnila a proto mohla zůstat odkrytá. Seděla na bidélku a kymácení vozu po hrbolaté polní cestě narušovalo její stabilitu. Občas pro vyrovnání zaplácala křídly a sem tam zamlaskala, jinak už byl klid, už nepromluvila.
Pak se přiblížili ke statku, a když Rita s Bárou spatřily přijíždějící, spustily radostný štěkot a Kača začala opět s křikem. Vojta ji už nezakrýval, tady by to už nikomu vadit nemělo. A když Kača spustila svou, vyšla ze stavení i panímáma, ale to už povoz vjížděl otevřenými vraty do dvora. Rita s Bárou radostně vítali Vojtu, stejně jako Marta, Božka i panímáma.
Zanedlouho byla korba vozu prázdná a Vojta stál uprostřed cizího pokoje obklopen krabicemi a znovu ho naplňovalo něco mezi zmatkem a smutkem, nevěda, kde začít. A nakonec byl rád, když ho vyrušila panímáma.
„Doufám, že se vám, teda, myslím tobě a Kače, tady bude líbit. Není to nic moc. A teď všechno nechej, tak jak to je a pojď se posilnit.“
„Ale panímámo. Nedělejte si se mnó škodo. Nerad bech bel na vobtíž. Já... .“
„Ale Vojto, dost řečí, tady musím poslouchat i já.“ objevil se mezi dveřmi s úsměvem pantáta.
Vojta neměl moc na vybranou a za chvíli všichni seděli v kuchyni kolem stolu.