Rok žita - strana 22
Celó noc sem blódil meze snem a blózněním. Zpátke do košolárne sem se ož nevrátil. Drohé deň sem z fabrike dostal vépověď a belo to. Bel sem furt v šoko, takže mě to nějak nevadilo, ale s postupem časo mě to začlo všechno docházet a dež mě došle e peníze, mosel sem se zpamatovat a začit něco dělat.
Vobčas se našla pro mě práca v lese a tak sem sázel stromke, vežinal paseke, lópal kláde a v zémě sem pálel haloze. Ale to belo jen sem tam. Vobčas sem take vopravoval leďom hodine a chodil na brigáde do družstva. A tak to šlo až do včil.“ skončil Vojta svou řeč a pozoroval vůkol sebe žasnoucí zraky, nad jeho pohnutou historií.
Nikomu se nechtělo promluvit, vždyť ani nebylo co dodat, a tak když už to trvalo nepříjemně dlouho, ujal se slova opět Vojta.
„No, ož je to za mnó. A včil, jak to tak vepadá, mě začíná nové ževot. Tak k čemu ten smotek.“
Pak si připili na tykání, o které Vojta sám požádal a pantáta se ujal slova:
„Tak se podívej, Vojto. Myslím, že můžu hovořit za všechny.“ řekl a ostatní němě souhlasili, aniž by věděli s čím. Rádi, že se k tomu nemusí sami vyjadřovat, a tak pantáta pokračoval.
„Když to vezmu z které strany chci, nevidím to jinak, než že se k nám přestěhuješ.
Život, jak jsem slyšel se s tebou napáral a tak teď je na čase, aby ses usadil. Viděl bych to asi tak. Ty si půjdeš zabalit saky paky a my s Honzem přijedeme s vozem a odvezeme tě sem. Jak dlouho myslíš, že ti zabalení potrvá?“
„Počkéte hospodářo. To nebode tak jednodochy. Nabídka je to lákavá, a já vám za ňo děkojo, ale na chlópce nebévám sám?“
„Tak počkej! Vidím, žes nám o sobě neřekl úplně všechno?“ pozvedl pantáta hlas, vědom si toho, že na jednu stranu přijde žádat o ruku a na druhou, kdo ví s kým udržuje známost.
Vojta je ještě malou chvíli nechal v nevědomosti, neboť všichni, kromě Marty užasle vyčkávali vysvětlení a pak vše osvětli.
„No, to je tak. Jednó, dež sem vežínal paseko, přešil za mnó hajné Berka a v roce nesl košéček. Napřed sem si meslel, že be Karkulka vonemocněla, nebo že be staré Berka to pohádko poplet, ale pak se okázalo, že mě v košéčku přenes mladó strako. Abech pré nebel na chalópce sám. A vod té dobe, se mnó na chalópce bévá Kača.“
Všichni si ulehčeně vydechli. A nejvíc pantáta. Z toho lze usoudit, že ještě Vojty pořádně neznají.
„Ale vždyť můžeš Kaču vzít s sebou?“ rozhodl pantáta.
„Ale abeste teho pak nelitovale. Straka je straka a vy Kačeno neznáte? Vona je hrozná potvora.“
„A to ji tam chceš nechat samotnou? Nebo ji chceš pustit?“
„No to né. Sama be se neoževila.“
„Tak vidíš. Nezbyde ti nic jinýho, než ji vzít s sebou.“
„No dež jinak nedáte. Zétra se zbalim a pozétří se možete pro mě zastavit. Sóhlasite.?“
A tak si na to připili a pak ještě jednu na cestu a Vojta se rozloučil a naposled se vydal po hrázi bývalého rybníka domů.
Doma uléhal s těžkou hlavou. Nejen alkoholem, ale všemi těmi událostmi, které se tak narychlo seběhly. A když se ráno probudil, nevěděl co si o tom má myslet.
Chvíli seděl nevěřícně na posteli a jakmile spatřil svůj sváteční oblek, jež visel na dveřích almary, pochopil, že to nebyl sen a tak se rozhodl pustit se do balení. Moc toho sice neměl, ale i tak nevěděl, kde začít.
,Néhorši bode dilna. A tak bode nélepši, dež začno tam.‘ řekl si Vojta pro sebe, a dal se do balení.
Myslel si, že bude do oběda hotov, ale nakonec se to protáhlo, až do pozdního odpoledne a když večer naposled uléhal, obklopovaly ho jen prázdné stěny a krabice všech velikostí. Cítil se tak nějak provinile a pociťoval vyčítavý pohled prázdnoty.
Nejraděj by vše zpátky uklidil a stěhování by odřekl. Ale teď už to nešlo. Teď už bylo pozdě. Musí dát vale chaloupce, která mu byla v nejtěžších chvílích domovem. I když tu byl sám, přesto byl rád, že měl kde hlavu složit. A teď by to všechno měl opustit?
Ale, když už měl vše zabaleno, a jednou se rozhodl, že příjme tu nabídku, nebude už své rozhodnutí měnit. Zítra se stěhuje. A s tou myšlenkou taky usnul.
Ale nespalo se mu dobře. Snad, že to byla noc poslední, nebo to bylo strachem z něčeho neznámého, či vytržení z jeho samoty. Celou noc se jen převaloval a mozkem mu tepaly vzpomínky na minulost a obavy ze zastřené budoucnosti.
* * *
Ráno ho probudila Kača. Venku už byl bílý den a zubaté slunce se počalo objevovat nad vrcholky vzdálených kopců, ve kterých pramenila Ztracenka.
Vojta se posadil na posteli a smutně se rozhlédl kolem sebe. Už nebylo vyhnutí. Vstal, opláchl se a oblékl. Uvařil si kafe, ukrojil si krajíc chleba a když zasedl ke stolu, uvědomil si, že je to jeho poslední snídaně. Už, aby to měl za sebou. Protože byl stále na vážkách, mohlo by se stát, že se na poslední chvíli rozhodne zůstat.