Rok žita - strana 21
Nakonec vše ztvrdili slivovicí a vše bylo ujednáno. Napětí ze všech opadlo a šerifovi a i pantátovi se znatelně ulevilo. Honza chtěl už, už požádat šerifa, aby něco o sobě prozradil, když se šerif opět chopil slova.
„Ještě jednó mně dovolte, abech se ojal slova a k něčemo se vám přeznal.“ začal šerif zpříma, až pantátu zamrazilo.
„No, jenom bech vám chtěl řict něco vo sobě. Napřed bech se měl představit. Vim, co se vo mě vekládá po vokolí. Menojo se Vojta, to se k vám jistě ož doneslo.
Můj dědek měl tade ve vedléši dědině zahradnictví a tam se take narodil muj tata.“
„No jo. Už si vzpomínám.“ vložil se do hovoru pantáta. „<Zahradnictví Hromádka a syn>. Ale podle toho, co se vykládalo, tak váš otec měl odjet někam za moře?“
„Ale depak. Přeženil se na Moravo a dědek, keré si meslel, že mu to zahradnictí předá, s nim potom nemlovil a tak každymu povídal, že mo sen otekl. No a ledi si k temu sem tam něco předale a belo to. A sténě to zahradnictví nakonec dědkovi sebrale.
Táte mně vodtáhle do rajchu a zpátke se ož nevrátil. Matka se sice znova vdala, ale ten chlap bel hotové rapl. V jednom kose dokázal mlet furt jen vo Rusku třeba cely hodine, a protože so Hromádka a bel sem zrovna v těch telecich letech, každó chvilo sme si vjele do vlasu. Matka stála pře nim a za všechno sem moch’ jenom já.
Drohé dědek, z matčené strane bel hodinář a já sem bel o něho v dílně pečené, vařené, a nakonec sem se veočil hodinářem.“
Nikdo ani nedutal a zvlášť Honza visel Vojtovi na rtech a ten pokračoval.
„Dež sem přešil po vojně, k matce sem jit nemoch’, ta měla ož svó rodino, ale děda mě přejal s otevřenó náročó. A tak sme dva roke spolo ďále v jedné dílně.
Jenomže pak dědkovi ževnost zrošele, a dílno sme mosele vekledit, s čehož se samozřémě děda ož nevzpamatoval. Bába se pak po jeho smrti vodstěhovala k mé matce a já meslel, že mě chalópka zvostane. Ale cheba lávke. Ten rapl, co žel z mó matkó, se rozhodl, že baráček prodá, a tak sem si zbalil svéch pár švestek a vepadl sem.
Nevěděl sem kam se vrtnót, až mě napadlo vrátit se na chalópko po staréch Hromádkovéch, kde sténě nikdo nebéval. Tam nikomo vadit nebodo. Ževil sem se jak se dalo. Tenkrát se tade rozšiřovala mlikárna a tak sem tam dělal o zedníků, chvilo sem take hlídal na statko a dež sem se seznámil se starym Valóchem, co dělal tade v košolárně zámečníka, osmálo se na mě štěstí.
Znal Hromádkovic dědka a i miho táte a dež se dověděl, že so hodinář a že tade v kraji o hodinařino nemožu zavadit, belo rozhodoty. Co nevidět měl jit do duchodo a potřeboval nástupca, a tak sem se dostal k němu na zaočení a po jeho odchodu sem převzal jeho dílno a dělal sem zámečnika v košolárně, teda v továrně na košule, kde take ďála tade Marta a kde sme se seznámile.“
„No tak Vojto, lupnite to do sebe, ať vám nevyschne v krku.“ přerušil pantáta Vojtu a nabídlo mu další slivovici. Vojtovi se viditelně ulevilo a byl vděčný za tento životabudič.
Polkl, a cítil, jak se mu uvolněné teplo rozlévá po těle. Rozhlédl po ostatních, a když viděl zvědavost v jejich očích, rozhodl se pokračovat.
„A jednó před vobědem si mě zavolal šéf na kobereček, a tam na mě čekali dvá chlápci a že pré mám jet s nima, abech jim pomoch’ něco vobjasnit. Neměl sem tošení vo co be mělo jit, ale jit sem mosel. A protože povolale zpátke Valócha, keré nebel v důchodo ani rok pochopil sem, že je se mnó konec.
Tak si mě vodvezle. Pak se mnó sepsale protokol, keré sem mosel podepsat, že sem s nima šil dobrovolně, bez nátlako a pak mě šóple za gatr. Tam sem bel cely vodpoledne, celó noc. Večir a ráno sem dostal hrnek kafé a chleba.
Po vedatné snídani pro mě zas přešle a cely dopoledne mě veslychale. Za chvilu sem z teho bel celé zpitomělé. Celó noc sem nespal a vůbec sem nechápal co po mě chcó. Furt mlovile vo mim tatovi a já sem se jim snažel vesvětlet, že to není muj tata, ale voni to nechtěle slešet. Pak mě šóple zpátke a šle na voběd.
Vodpoledne mě pak vodvedle k prokorátorovi a ten mě oďál jasno. Pochopil sem, že tade de vo miho pravyho tate. Veptával se mě, jak sme se dověděle vo tátově ómrtí, a tak sem mo popravdě vepověděl, že nám z rajchu přešle jeho papire i s ómrtnim lestem, v kerym stálo, že tata omrznul pře transportu.
Von si mě veslechl a pak mě sdělel, že tenkrát šlo pravděpodobně vo vomyl, protože se jim pré podařilo zjitit, že tata všechno přežel, zvostal v Německo a nakonec pré dostal e německy vobčanstvi. Včil si tam žeje jak prase v žitě a jako vobčan západního Německa se z něho stal nepřítel státo.
Ta jeho poslední věta mě verazela dech. Muj tata a nepřítel státo? Nemoch sem tomo ověřet. To belo e na mě moc, psechecke sem to nevedržel a zhrótil sem se. Dež sem se probral, bel tam ož jakési doktor, keré mě cosi pichl, abech bel pře sobě, a potom se jenom pamatojo, že sem podepsal ňáky papire a pak mě vodvezle dom.