Rok žita - strana 20
Čas plynul…
…a vzpomínky na tyto smutné události se rozplynuly, stejně jako se rozplynul i sníh v korytě náhonu, který býval svědkem úmrtí dobytčete a s ním spojených nepříjemností. A za pár dní, když pantáta vyndával čerstvě vyuzené klobásy z udírny, nikdo si už nevzpomněl a čerstvě napadaný sníh o ničem neměl ani tušení.
Šerif docházel na statek dál a dalo by se říci, že zde byl stále častěji. Někdy i sedmkrát za týden. A tak, když se Martě zdálo, že tu už praskne, využila situace, že byly s matkou v kuchyni sami, a rozhodla přiznat se.
„Mohli bychom si v klidu promluvit?“ řekla Marta a počkala, až matka usedne ke stolu.
„Víš mami, šerif k nám nechodí teď, poslední dobou tak často jenom proto, že od nás Pavel odešel, je to tak trochu kvůli mě. Dokud jsem dělala ve fabrice, chodil mi skoro každý den naproti a doprovázel mě tak daleko, dokud to jen šlo, aby to nebylo podezřelé. Ale teď, co jsem doma, nemá jinou možnost se se mnou vidět, než, že přijde k nám, s tím, že nám pomáhá.“ odmlčela se a vyčkávala, co na to řekne matka.
Panímáma mlčky seděla a po očku sledovala ruměnec ve tváři Marty. A když bylo ticho dost dlouhé a ještě k tomu hrozilo, že se objeví někdo nepovolaný, jež by mohl narušit tuto, pro Martu velice důležitou debatu, na kterou se tak dlouho připravovala a teď se strachem započala, promluvila panímáma a prolomila tak Martěny největší obavy z očekávané odpovědi, která ji však nad očekávání mile překvapila.
„Měla bych ti říct, že já i otec jsme si všimli změny tvého chování, když se u nás objeví šerif. Nebyli jsme si moc jisti, a tak jsme nechtěli dělat žádné závěry, ale teď se náš odhad potvrdil.“
Marta koukala na matku, jestli to myslí vážně. Jaksi tomu nemohla uvěřit. Byla přesvědčená, že to na ní není poznat a teď jí došlo, že se pletla
„No tak, ho snad pozveš v neděli na oběd, ne?“
Marta byla štěstím bez sebe a chvíli trvalo, než se jí podařilo uklidnit se.
„A prosím tě, mohla bys to nějak šikovně říct tátovi? Honzovi a Bobině to nějak řeknu sama, ale ... .“
„No dobrá. Nech’ to na mě, ale o ruku tě musí požádat šer.., jak se vlastně jmenuje?“
„Vojta.“
„Dobře, ale o tebe si Vojta musí přijít říct sám.“
* * *
A tak, když vše vyšlo najevo a nemuseli nic předstírat, se jednou v neděli, před oběděm na statku objevil úplně jiný šerif. Bez batohu, bez deštníku. Byl oblečen tak, jako před časem, když byli u komise a navíc měl kravatu.
Po společném obědě všichni seděli kolem slavnostního stolu u kávy a vyčkávali okamžiku, kdy si šerif svou mateřtinou řekne o Martu.
„Vážené pantáto. Drahá panímámo. Dovolte, abech se vosmělel a požádal vas vo roko vaší Marte.“
„Máte ji mít, ale jen pod podmínkou, že to myslíte vážně.“ odpověděl pantáta, když po strohé šerifově řeči bylo ticho dostatečně dlouhé.
„A toť se ví, že ja. Ale s tím, že vám nebode vadit, že nemám žádné majetek a nemožu vám nabídnót nic, než svy dvě roke.“ přislíbil šerif, a celý se rozzářil.
„To je přece pro hospodářství to nejcennější.“ poznamenal pantáta.