Rok žita - strana 16
Ale ještě nebylo po všem. Sotva jeden čuník zmizel ze světa, už se s košem na hlavě a s oprátkami na nohou objevil jiný. A vše se opakovalo. Srdceryvný kvikot, tupá rána, krev a další život vyprchal. A už se nosila horká voda a než by se kdo nadál visela tu na rozporce další prasečí mrtvola, jež byla likvidována stejným způsobem, jako ta předešlá.
Jakmile se na talířku objevil i druhý mozeček, rozpálila panímáma tuk, přidala cibulku, očištěné mozečky, vejce, sůl a pepř. Vše usmažila a namazala na chleba. To byla první pochoutka, kterou nabídla obě prasata.
Šerifovi šla z toho hlava kolem, když viděl, že ještě před chvílí ty mozky myslely, i když jen prostě, ale přece, a nyní mizely v lidských útrobách. Ale Marta na něj nezapomněla. Věděla, že maso nejí a proto mu donesla talíř plný koláčů a hrnek kávy. Šerif Martě srdečně poděkoval a už jeden z koláčů zmizel v jeho chudozubých ústech.
Když už bylo po všem. Odvážila se na dvůr i panímáma, kde se ve stejnou dobu objevila i Rita s Bárou. Jen vůně vařeného masa a dvě krvavé skvrny, jež se staly středem pozornosti obou psů, byly němými svědky dnešních událostí.
Na poledne bylo maso v kotli uvařeno, vyloveno a přeneseno do prádelny, kde bylo rozkrájeno do tlačenky, a pomleto do prejtu a do jelit.
Pozdním odpolednem začal proletovat sníh, a tak si pan Březina zabalil svůj vercajk, spolu s výslužkou, do své kožené brašny a rozloučil se.
Honza s Božkou ještě doškvařovali sádlo a cedili škvarky, proto ještě šerif pomohl poklidit a pak se taky rozloučil. Pantáta mu moc děkoval a panímáma mu na cestu zabalila pár koláčů a šerif zmizel za clonou tmy a poletujícího sněhu.
* * *
Sníh padal celou noc a skryl tak včerejší stopy zápasu se smrtí. Bohatá sněhová nadílka dělala pantátovi starosti. Včera s mlékem nejel a dnes kvůli sněhu bude muset vzít velký vůz a zapřáhnout i Šohaje. Společně s Honzem odmetli sníh ze dvora a před vraty.
Cestou po hrázi šel pantáta vedle vozu a dával pozor, aby nesjeli s cesty. Sníh klamal a hráz nebyla moc široká. Když vyjeli na státní, pantátovi se trochu ulevilo, ale znovu začalo sněžit a když se přibližovali k městu spatřil pantáta před sebou po cestě jdoucího muže s černým deštníkem přes rameno.
„Dobré deň, hospodářo. Té nadělení.“
Pantáta jen mávl rukou a dodal.
„Sotva jsme jedno odházeli, už padá další.“
Když Honza zavřel vrata za odjíždějícím vozem, odházel ještě sníh, kde bylo potřeba a zašel domů na čaj.
„Už tam zase padá. Než se otec vrátí, musím znovu odházet sníh z mostku.“ řekl Honza vstoupivší do kuchyně.
„Ještě než půjdeš na ten sníh, potřebovala bych donést uhlí.“ řekla panímáma a postavila na stůl hrnek horkého čaje.
Honza ještě ani nedopil, když se dvora ozval zuřivý štěkot obou psů.
„Že by si v tom počasí někdo přišel pro mlíko?“ přemýšlela nahlas panímáma a pohlédla ven oknem na hráz. Tam nikdo nestál a štěkot neustával.
„To bude někdo cizí.“ děl Honza a vyběhl ven z kuchyně. Když scházel po schodech, nevěřil svým očím. Dvorem se proháněla mladá jalovice s Ritou a Bárou v patách.
Honza se snažil uklidnit oba psi. Na dvoře se objevily i panímáma s Martou a Božkou, a jalovička byla zasažena panickou hrůzou ze psů a z cizího prostředí otevřeného dvora, jímž bezhlavě a plná zmatku pobíhala.
Šerif se brodil sněhem po hrázi směrem ke statku a už z dálky slyšel nezvyklý štěkot. Znal všechny události, které se za poslední dobu udály kolem statku a věděl, že pantáta není doma, proto přidal do kroku, aby byl na statku co nejdříve a zjistil, co se tam stalo.
Božka držela Ritu za obojek a snažila se ji vzpínající se na zadních nohách utišit. I když štěkat nepřestala, aspoň nehonila kravku, tak jako Bára, která si s ní chtěla hrát a pořád ji pronásledovala a utíkala tak z Honzova dosahu.
K smrti vystrašená jalovice, kolem níž poskakovala Bára, prorazila branku vedoucí na lávku nad stavidlem. Hučení splavu ji snad vyděsilo ještě víc, neboť se zarazila, ale na sněhu jí nohy sklouzly a tak se zřítila do prázdného náhonu.
Honza v poslední chvíli chytil Báru na hřbetě za kůži, jinak by byla schopná skočit do náhonu, ze kterého se ozývalo chrčivé bučení. Honza byl z toho všeho tak vyděšený, že si ani nevšiml vedle sebe šerifa.
„Honzo! Honem! Přenes nůž! Dělé!“ vykřikl šerif a vběhl do dvora sundávajíc si ruksak a pak proběhl mlýnicí a seběhl do náhonu, kde ležela jalovice s očima strachem vyvalenými.
Vzápětí se v náhoně objevil i Honza s nožem v ruce. Šerif si sedl rozkročmo na ležící kravku, zaklonil ji hlavu a Honza bez meškání prořízl její hrdlo. Rozpumpovaná krev potřísnila vše kolem. Šerifa, kamenné zdi náhonu i Honzu klečícího u prořezaného hrdla jalovice.