Rok žita - strana 14
Ještě pár dní…
…po Pavlově útěku, visela nad statkem skličující nálada, ale potom nastal čas zabíjaček. Jednoho dne přivezl pantáta z města řeznický vercajk a odpoledne se počalo s chystáním.
Na dvoře stály dva kotle, v kuchyni se vařily kroupy, panímáma s Martou umývaly dva veliké hrnce, Božka loupila česnek a cibuli, kterou potom nadrobno nakrájela.
Pantáta s Honzem byli ve sklepě, kde z dlouhých desek vybudovali regály na odkládání masa a vedle do prádelny postavili dva velké staré stoly, které se používali jen při zabíjačkách. Honza ke kamnům v prádelně nanosil dřevo a do uhláku nabral uhlí, jež jim předevčírem dovezli.
Na druhý den ráno vstali všichni o něco dřív, než obyčejně. Než nastane ten zabíjačkový kolotoč, muselo se ještě postarat o dobytek.
První do chladného rána vyšel Honza. Do kotlů napustil vodu a pod nimi zatopil. Než se poklidí, bude voda horká. A než lehne první prase, musí být vařící. Pak šel ještě zatopit do prádelny.
Zrovna, když panímáma s oběma dcerami dojily, objevil se na dvoře šerif. Rita s Bárou se mohly zbláznit. Už dlouho ho nebylo vidět. Věděl o všem, co se na statku děje a věděl tudíž i o Pavlově odchodu, a byl by rád pomohl už dřív, ale raději počkal, až se vše uklidní.
„Dobry jitro ve spolek.“ pozdravil šerif a chtěl dodat.
„Slešel sem, že vám tade chebijó jedne roke?“ ale nakonec si tu poznámku nechal pro sebe. Nerad by otevřel dosud nezacelenou ránu.
„A dobrý, dobrý. Vám taky nic neujde?“ odpověděl pantáta na pozdrav a možná věděl nač šerif myslí, když odpověděl: „Jdete jako na zavolanou.“
„Vím, kde se mám vobjevit. Decke v pravé čas.“ odpověděl ještě šerif a už si sundával batoh, kabát a vše i s deštníkem odložil stranou a jal se přiložit ruku k dílu.
Poslední přípravy na zabíjačku byly skoro u konce, když na hrázi zarachotilo kolo a Rita štěkáním upozornila na přijíždějícího. Honza ji i Bárou musel zavřít. Nejen kvůli řezníkovi, ale taky kvůli prasatům.
Pantáta šel otevřít vrata a vpustil pan Březinu do dvora. Vrata pak opět zavřel. Pro jistotu. Protože nechtěli honit prase po polích.
Pan Březina zde nebyl poprvé, proto opřel kolo o zeď a s koženou brašnou zamířil rovnou do prádelny a cestou se pozdravil s Honzem a s šerifem, jež stáli u kotlů, v kterých začínala vařit voda. V prádelně se potom přivítal i s ostatními, vybalil si věci a připravil se.
Jen co vstoupil byl mile přivítán, neboť zde už rok nebyl. Marta hned donesla ze sklepa láhev slivovice, ale pan Březina neoblomně odmítl.
„Ale kdepak. Teď ještě ne. Až poteče krev.“
Na připravenou lavici položil složenou, čistou, bílou zástěru, vedle položil řeznickou sekeru. Pak rozbalil pečlivě nabroušené nože všech velikostí. Pantátovi podal dvě oprátky a čtyři plechové zvonky a zeptal se.
„Smůlu máte?“
„Samo sebou.“ hned odpověděl pantáta a vzal z police plechovku s jemně drcenou smolou.
„Tak to je dobře.“ dodal ještě pan Březina, zastrčil si ocílku do holínky, vybral pár nožů a vyšel na dvůr do rozednívajícího chladného rána. Z kotlů vystupovala v hustých kotoučích pára, takže vše mohlo začít.