Rok žita - strana 13
Pavel otce neviděl a ani neslyšel jeho kroky na schodech, jinak by ani neřekl to, co se právě doneslo k pantátově uchu.
„To se dalo čekat, že ji vyhodí.“ říkal Pavel.
„Vždyť je to blbost, takhle se jim stavět na odpor. Už by to otec měl vzdát, nebo to bude horší.“
Víc pantáta neslyšel a ve zlomku vteřiny stál před Pavlem. Božka zbledla strachem, když spatřila brunátnou otcovu tvář. Potom dvorem zaburácel pantátův bas.
„Jak vzdát? Jak horší?“ Pavel se nestačil ani nadechnou, natož ještě aby něco řekl. Vzduchem prolétla statkářova svalnatá ruka a skolila Pavla k zemi. Jeho neschopnost a drzost se den ode dne stupňovala a jen co pantáta uslyšel ty jeho rebelantské řeči, přetekla v něm všechna trpělivost.
Pavel seděl na zemi a pomalu se vzpamatovával. Dostal takovou facku, jakou nikdy v životě, až mu krev tekla z nosu, po bradě a kapala do klína. Božka mu podávala kapesník. Pavel jí však vztekle odstrčil ruku, vstal a odešel.
Až do večera stál pantáta na lávce opřený o stavidlo a koukal do prázdného náhonu. Hlavou se mu honilo stádo myšlenek a snad už po sté se mu před očima odehrával onen incident s Pavlem. Nakonec si povzdech, mávl rukou a odešel k večeři.
Toho večera vládlo kolem stolu nezvyklé, tíživé ticho, rušené občasným cinknutím lžíce o talíř. Pavel se už neukázal. Pantáta se cítil kvůli panímámě tak nějak provinile, že ani nezvedl oči od jídla.
Pavel nepřišel ani k snídani. A když pantáta po snídani odešel ven, panímáma poslala Božku se snídaní Pavlovi do pokoje. Ta se však vzápětí vrátila zpět do kuchyně i se snídaní, a než se panímáma stačila zeptat vyhrkla.
„Je pryč!“
„Kdo?“
„Pavel!“
„Jak to?“
„Nevím? Není tam!“
„Dívala ses pořádně? Kde by byl?“
„Nevím. Postel je prázdná.“
Ale to už panímáma neslyšela. Zalapala po vzduchu a vyběhla z kuchyně. V prázdném pokoji ležel na stole lístek, který hovořil za vše. Se slzami v očích jej sotva přečetla.
Promiňte mi
Celou noc jsem o tom přemýšlel. Nemá to cenu. Musíme se rozloučit Nejsem hoden.
Nashledanou
Pavel
Panímáma, jako v mrákotách usedla na kraj postele a upuštěný lístek se jí klouzavě snesl k nohám. Ve dveřích se objevila Marta, jež se vše dozvěděla od Božky.
Když se vše dověděl pantáta, vešel pln hněvu a lítosti do domu, kde našel matku s Martou sedět v kuchyni u stolu. Cítil se provinile, ale nevěděl co říci, tak bezeslova zase vyšel ven na dvůr. Když pak odvážel mléko do města, byl rád, že je sám, a že může o všem přemýšlet.
Ale jak o tom přemýšlel, jak dlouho chtěl, stejně vždy došel k jedinému závěru.
,Stejně to dopadnout jinak nemohlo. Jednou by k tomu stejně došlo, tak jako tak.‘ přemýšlel dál pantáta, ale vrtalo mu hlavou.
,No jo, ale kam jenom mohl jít? A co bude vlastně dělat, když mu žádná práce nebyla dost dobrá? A i kdyby, vždyť nic neumí. I tenkrát, když vycházel ze školy, nastal problém, kam ho dát do učení. Nakonec skončil na gymnáziu.
Ani vojna ho nezměnila, byla na něj krátká. Vždyť hned při prvních ostrých střelbách si málem ustřelil hlavu a ostatní ohrozil, tak skončil v kotelně. Naštěstí pro ně, velmi brzy zjistili, že by za chvíli všichni pomrzli a tak ho přeřadili na štáb, kde dělal písaře a ještě si vysloužil frčky.‘ zavzpomínal si pantáta na doby, kdy chodily domů ty jeho sáhodlouhé dopisy plné nářku.
,S Honzem tolik starostí nebylo. Už v mládí se činil v kovárně, vyučil se jako zámečník a když šel na vojnu, tam už věděli, čí je to syn, nikdo se ho na nic neptal a šoupli ho stavět mosty pro železnici. Honza si nestěžoval. Tak aspoň využil svou profesi a ještě se něčemu přiučil.‘ s touto vzpomínkou přejel pantáta přes mostek a zastavil Šohaje u vrat statku.