Rok žita - strana 12
Po obědě, když stáli Honza s otcem na hrázi bývalého rybníka a pozorovali rozmoklou krajinu, vyrušila je z jejich rozjímání Rita svým štěkotem. Bára s ní na hrázi nebyla. Asi zase dřímala v útulné boudě. Pantáta i Honza se rozhlédli po kraji, kvůli čemu Rita štěká. Potom zahlédli po hrázi se přibližující černou postavu muže z deštníkem přes rameno.
„Rito! Vpřed!“ vydal pantáta povel a ukázal směrem k příchozímu. Slova snad ještě ani nedozněla a Rita vyrazila vpřed obrovskou rychlostí.
Byl to šerif, který se teď vítal s Ritou a měl co dělat, aby ho Rita nepovalila na promočenou zem.
„Slešel sem, že pré máte novyho pséka?“
„A baže, máme.“ odpověděl pantáta a pokoušel se mluvit jako šerif. Potom všichni sešli po lávce do dvora.
„Rito. Kde je Bára? Kde ji máš? Hledej!“ řekl Honza k Ritě, která zaběhla do boudy, odkud čumákem vystrkala ospalou Báru. Ta začala na Ritu dorážet a obloukem se snažila vrátit do teplého pelíšku v boudě. Rita se však nedala. Chytla Báru za kůži na hřbetě a donesla ji Honzovi k nohám.
„Tak je hodná.“ pochválil Ritu Honza a pohladil ji po hřbetě.
Šerif se opatrně přiblížil k Báře. Ta ucítila pach cizího člověka, začala štěkat a s vrčením se vrhla na šerifovu holínku. Rita zaštěkala, až se Bára lekla, pustila holínku a žuchnula na zadek. Šerif si dřepnul, pomalu natáhl ruku a čekal, až se Bára osmělí a přiblíží se. Ta chvíli kroutila hlavou a dodávala si odvahy a potom se pomalu přibližovala k napřažené šerifově ruce. Napřed ji očichala, pak ji olízla a nakonec vyskočila šerifovi na klín a byli kamarádi.
To se samozřejmě nelíbilo Ritě. Ta zase vystrčila Báru šerifovi z klína a kdyby nebyla tak velká, jistě by si sama vyskočila šerifovi do klína. Avšak Bára si tohle nenechala líbit. Chňapla Ritu za ucho a utekla. Ta se za ní rozběhla a začaly se honit po dvoře.
„Kókám, že sem přešil nevhod?“ zažertoval šerif, když uviděl hromadu naštípaného dřeva a rád, že může pomoci, pověsil deštník i batoh na hřebík, svlékl kabát a pustil se do práce.
Pantáta si už zvykl na šerifovu občasnou přítomnost a proto se teď nedivil, když se jim šerif rozhodl pomoci. Vzal z dílny kliku a šel otevřít stavidlo. Honza s šerifem upevnili jeden jasanový půlkuláč na posuvný stůl vodou poháněné šesti kotoučové pily.
Silný proud vody řinoucí se z pod stavidla se opíral do lopatek zatím stojícího kola. Honza překontroloval propojení mezi pilou a kolem, a potom kolo odjistil. Pantáta čekal u stavidla, když zpozoroval, že se kolo začíná roztáčet, otevřel stavidlo skoro do poloviny. Víc vody, větší rychlost kola. Vodou šetřit nemuseli. Teď na podzim jí bylo dost a i kdyby nebylo, tak Ztracenka byla horský pramen, tudíž měla dost vody i v suchém období.
Kolo se dostávalo do obrátek a když mělo tu správnou rychlost, Honza napjal řemeny mezi převodovým soukolím kola a pilou. Šestice pilových kotoučů se dostala do obrátek. Už zbývalo jen odjistit posuvný stůl, ten se plynulým pohybem rozjel vstříc zubatému ostří pil, jež se zakouslo do jasanového půlkuláče a rozřezávalo jej na několik hranolků o různé tloušťce.
Dál pak Honza pokračoval sám. Pantáta s šerifem se vrhli na bukové štěpiny a ty řezali na polínka. A až do večera bylo slyšet kvílení kotoučových pil.
Rita při prvním zvuku pily utekla do stodoly. Bára ji samozřejmě následovala. Co kdyby jí náhodou něco uteklo.
Před večeří, však bylo všechno uklizeno na svém místě. Pantáta pozval šerifa na večeři, který pantáty znal a proto se nedal dlouho pobízet a s pozdravem vešel do kuchyně.
„Dobré večir ve spolek.“
„Ále. To jsou k nám hosti. Dobrý večer. Vemte místo.“ odpověděla panímáma a pozvala šerifa ke stolu.
„Ó, šťóchany brambore s cebolkó. Hmm, ve si teda žejete, jak na zámko? A tak dobró choť.“ a pustil se do jídla a každé sousto zapil dobře vychlazeným mlékem.
Pavel se večeře nezúčastnil. Neměl na ni ani chuť. Ležel v posteli, už od rána, což bylo pantátovi proti mysli, a popíjel horký lipový čaj, který mu donesla Marta spolu s novinami, které si tak mohl v klidu přečíst.
Pantáty to až mrzelo, že je Pavel takový chcípák. Jako do prvorozeného syna, vkládal do něj všechnu svoji naději, že bude Pavel jako on. A zatím? K žádné práci se nehodí, dobytka se bojí a když už něco dělá, dělá to halabala. A pak ta jeho věčná nachlazení. Jen co se venku se trochu ochladí.
Po večeři pomohl šerif ještě s poklízením a pak se rozloučil.
„Tak teda dobró noc a děkojo za večeřo.“
„Ale za málo. My děkujeme za pomoc.“
„To nestojí ani za řeč.“ s těmi slovy přešel šerif dvůr a zamířil na lávku přes Ztracenku. Pohlédl na jasnou hvězdnou oblohu a do tmy dvora zavolal.
„Do rána bode mrznót. Je to cétit ve vzdocho. Tak dobró.“ a zmizel.
Pantáta s Honzem ještě všechno pozavírali a pozamykali a odešli do domu.
* * *
Šerif měl pravdu. Do rána skutečně přituhlo a když Marta odjížděla do továrny, musela se vyhýbat zamrzlým loužím.
Odpoledne, když se zase vracela, nevnímala ani cestu, ani louže. Plna smutku, hněvu a lítosti vešla do kuchyně, kde ještě seděl otec a který se jí hned zeptal.
Marta postavila tašky na zem, sedla na židli a na stůl položila peníze.
„Vedoucí mi řekl, že si mám vyzvednout v pokladně mzdu, zabalit si věci a že můžu jít domů. A zítra už prý nemusím chodit.“
„A řekl ti taky proč už nemusíš chodit?“ zeptal se hned pantáta.
„Jo. Že prý se musí snížit počet pracovníků. Ale výpověď jsem dostala jen já.“ dál už to Marta nevydržela a s pláčem odešla do svého pokoje.
„Lumpi zatracení! To jsem si moch’ myslet.“ zaklel pantáta a praštil do stolu. Víc pak neřekl ani slovo. Jen mlčky seděl a přemýšlel o jejich budoucnosti a jak se zdá o jejich nejisté budoucnosti.
Panímáma ani nedutala a dělala si svoji práci, ale po tváři jí tekly slzy jak hrachy. Pantáta však pochopil, že je zbytečné se rozčilovat. Stejně by mu to nebylo nic platné.
„No nic.“ povzdechl si.
„Musíme s tím bojovat. Svět se kvůli tomu nezboří.“ dodal a aby se uklidnil, vyšel na dvůr. Když scházel po schodech, zaslechl Pavla, který stál pod schody s Božkou.