Rok žita - strana 10
Jeli po lesní cestě pod korunami lesních velikánů smíšeného porostu a cestou probírali dosud pěkné podzimní počasí, až dojeli na čerstvou paseku, kde po lesních velikánech zbyly jen pařezy, po zemi poházené odřezané větve a pečlivě srovnaná metrová polena. Pantáta projel opatrně mezi pařezy, aby otočil povoz, zastavil u jedné z hranic dříví a zatočil klikou ruční brzdy, aby měl jistotu, že mu vůz neujede.
Zatímco pan Berka vypisoval papíry, pantáta s Honzem nakládali metrová polena. Celkem naložili čtyři kubíky dřeva. Tři bukového a jeden jasanového. Nahoru přihodily pár smrkových větví.
Bylo naloženo poslední poleno na vůz a bylo dopsáno poslední číslo do papírů. Pan Berka předal papíry pantátovi, rozloučil se a tak jako se prve objevil, teď i zmizel. Byl to hajný od přírody. Byl drobnější postavy a stříbrošedý plnovous mu splýval až na hruď. I když už nebyl nejmladší a stáří mu už koukalo z očí, přesto byl ještě čiperný jako srnec. Hned byl tam a zase onde. Zjevoval se z čistajasna, a stejně záhadným způsobem i mizel.
Pantáta držel papíry v ruce a s kroucením hlavou povídá.
„Je to možny. Teď tu byl a je fuč.“
Chvíli se rozhlíželi kolem sebe, jakoby chtěli zjistit kam se jim mohl schovat. Prostě byl fuč. Pantáta schoval papíry do náprsní kapsy kabátu, odbrzdil a povoz se dal zase do pohybu.
Cestou se ještě zastavili na polesí, aby zaplatili dřevo a pak pokračovali dál lesem, aby se vyhnuli městu.
Projížděli kolem starého lomu, kde Ztracenka končila svoji pouť. Byla to skalní stěna, do které skrze zamřížovaný otvor vtékala Ztracenka. Z té černé díry byl slyšet jen temný hukot, jak voda padala někam do hlubin země.
Přejeli silniční most přes Ztracenku a hned za ním sjeli na polní cestu, jež se linula mezi zoranými poli. Jakmile vyjeli na hráz, už z dálky bylo vidět budovy statku. Pokračovali dál po hrázi proti proudu říčky, která tekla pod hrází a když se přibližovali, všimli si, že za mírnou zatáčkou u statku stojí černé auto. U vrat rozmlouvali dva muži s panímámou a opodál stál Pavel a Božka držící Ritu za obojek.
Pantáta zastavil koně, seskočil z kozlíku a vydal se s bičem v ruce k, u vrat stojícímu hloučku. Honza šel hned za ním.
„Dobrý den pane Drtil.“ promluvil k příchozímu jeden z mužů a podával pantátovi ruku.
Ten ji s nevolí přijal a důrazností v hlase se zeptal.
„Co vás k nám přivádí?“
„Měli bychom zájem o koupi vašeho koně, který jak vidím, stojí ve stáji.“ řekl ten druhý a hlavou pokynul směrem ke koním zapřaženým do povozu.
Pantátovi bylo jasné, že jim jde o Terru.
„Pánové! Z toho nebude nic. Terra je březí. Tu vám prodat nemůžu. A neprodal bych ji, ani kdyby nebyla.“
„To je škoda. Tak nám aspoň prodejte tu druhou kobylu, co stojí támhle na hrázi?“ řekl zas ten, který pantátovi prve podával ruku a ukázal směrem k Šohajovi a Hnědce.
Jakmile zvedl ruku, zvedla se i Rita. Sledovala ty dva a celou dobu byla ve střehu. Hned při prvním nevhodném pohybu vystartovala. Božka ji držela oběma rukama a Rita se vzpínal na zadních nohách.
Když se jim podařilo Ritu uklidnit, obrátil se pantáta opět k příchozím.
„A kdo vás k nám poslal? Tady není žádný kůň na prodej. Jalovici, tu bych vám prodat moch’.“
„Tak mi přijedeme zase na jaře, až se to hříbě narodí?!“
„To přijedete nadarmo. Nehledě na to, že to hříbě přijde na svět až v létě.“
Pánové odešli s nepořízenou, ale pantáta věděl, že tu nebyli naposledy. Zase začínají dělat problémy. To se dalo čekat. Už dlouho byl klid.
Když auto odjelo, pantáta otevřel vrata a Honza odešel k povozu, nasedl a pomalu vjížděl otevřenými vraty do dvora.
Do oběda byl náklad složen a koně stáli v maštali. U oběda všichni seděli mlčky. V pantátově hlavě se proháněly chmurné myšlenky jak smečka zdivočelých psů. A po obědě pantáta sedl na kolo a odjel ze statku.
Panímámě to vrtalo hlavou.
,Kam jen mohl jet? Do hospody? Ne, ne do hospody nikdy nechodil? Nebo, že by přec? Ale ne, přece kvůli takové hlouposti nehodí za hlavu všechny povinnosti, vždyť tu nebyli poprvé? Vždyť mu na statku tolik záleží.‘
To odpoledne nikdo neměl na práci ani pomyšlení. Jediný, komu to vyhovovalo, byl Pavel. Ostatní si dělali o pantáty starost. V podvečer zaznělo za dvora radostné Ritěno štěkání. Všichni se okamžitě seběhli na dvůr, kde kolem pantáty poskakovala radostně kňučící Rita.
,Co se to s ní děje?‘ pomyslel si Honza a nevěřícně kroutil hlavou nad dovádějící Ritou.
Pantáta opřel kolo o špalek, dřepl si a začal si rozepínat kabát. Rita byla k neudržení. Poskakovala jako tele. Ostatní se po sobě nechápavě podívali. Rita se točila dokola jako blázen. Štěkala, kňučela a dorážela na pantátův kabát. Ten nijak nespěchal s rozepínáním, ale když rozepnul poslední knoflík, do klína mu vklouzlo malé černé štěně.
„Tak Rito, tohle je Bára. Teď nás budete hlídat dvě.“ řekl pantáta a radost se mu rozlila po tváři. Teprve pak si všichni oddechli. Tedy skoro všichni.