Rok žita - strana 09
* * *
Ráno, když pantáta odjel do města s mlékem, znovu se rozezvučela pila a Rita se sklopenými slechy, opět utekla ze dvora a schovala se ve stodole, kde dospávala, co večer zameškala hlídáním.
Pantáta se cestou zpátky potom zastavil na pile, aby vyrovnal ty včerejší odřezky, a odtud jel ještě na polesí, aby si tam domluvil pár metrů tvrdého dřeva. Cestou domů si pak vše na zítřek naplánoval.
Ke statku toho dne přijel pantáta z opačné strany těsně před polednem. Honza, když spatřil přijíždějící povoz, ustal s řezáním a vypnul pilu. Stejně bude brzy oběd.
Konve byly řádně vymyty, Hnědka stála spokojeně u žlabu a Drtilovi zasedli k obědu. I Marta v továrně obědvala. Jen co spolkla poslední sousto, už se rozezvučela houkačka a zvala všechny do práce.
Na statku houkačka nebyla, ale také zde nikdo dlouho neodpočíval a i když by někdo hrozně rád, nemohl. Pantáta se jen chvíli projde po dvoře a pak se dá do práce.
Když se pantáta vracel ze sadu, zastavil se na zahrádce. Pak pokračoval v prohlídce, zastavil se u stodoly a spokojeně se usmíval nad velkou zásobou slámy. Rita, která ještě podřimovala na slámě, aniž by si všimla, že na dvoře je už dávno klid, ucítila ve své blízkosti pantátu, protáhla se a vyšla přivítat svého chlebodárce. Opřela přední tlapy pantátovi o hruď a dlouze zívla. Pantáta ji drbal oběma rukama na krku a prohodil.
„Tak co proháníš myšky, nebo tady lenošíš?“ Rita, jako by rozuměla mu odpověděla krátkým zaštěknutím a pak bok po boku šli s pantátem po dvoře, kde stál Honza.
Pavel seděl po obědě na kanapy a poslouchal rozhlas. Panímáma, která s Božkou myla nádobí se k němu otočila.
„Pavle! Zhasni to rádio a jdi něco dělat. Víš, že to otec nesnáší. Běž. Už tak máš u něho vroubek.“
Pavel rozmrzele otočil knoflíkem přijímače a pozoroval, jak se pomalu zhasíná, jako by umíralo, zelené magické oko. Teprve potom se zvedl a odešel z kuchyně a pak po schodech na dvůr, kde spolu rozmlouvali otec z Honzem.
„Zítra, až budeme v lese brát dřevo, vzpomeň, že musíme vzít pár smrkových větví na česnek.“ řekl otec a ohlédl se po Pavlovi scházejícím po schodech.
Pantáta, jakoby čekal na to, až přijde i Pavel a roztočil pilu, která svým kvílením zahnala Ritu opět do stodoly na slámu.
Pavlovi by sekeru do ruky nedali, tak se Honza postavil ke špalku a počal se sekáním. Pavel musel podávat při řezání, s čehož neměl radost ani on, ani pantáta. Začali řezat. Pavel věděl, že při řezání tak dlouhých kusů, nesmí spěchat a ani se opožďovat. Zkrátka se musí podřídit pohybům otce, který plynulým pohybem posunoval odřezky po desce stolu pily vstříc ostrým zubům pilového kotouče, který svými ostrými zuby vykusoval do dřeva úzkou štěrbinu a odděloval tak další kus dřeva, jež byl posléze vržen na velkou hromadu, jemu podobných kusů.
Když byl dořezán poslední kus dřeva, pantáta vypnul pilu a očistil ji od pilin a pak ji s Honzem uklidili do dílny.
Pavel si ulehčeně oddychl, že vše proběhlo v klidu. Ale práce pro něj neskončila. Teď musel nakládat nasekané dřevo do košů a vozit je do kůlny. Tam již byly panímáma s Božkou a přivážené dříví rovnaly do hraniček.
Pantáta z dílny vykulil ještě jeden špalek a spolu s Honzem počali zdolávat tu velkou hromadu nařezaného dřeva a pomocí klínového ostří seker odštipovali polínko za polínkem, čímž se vytvářela nová hromádka, z které Pavel odebíral.
Do večeře bylo všechno dříví pod střechou a piliny uklizeny v pytlích v dílně a připraveny ke spálení.
* * *
Druhý den ráno, když byl všechen dobytek poklizen a konve s mlékem stály nachystány na zápraží, pantáta s Honzem vyvedli Hnědku s Šohajem a zapřáhli je do velkého čtyřkolového vozu, na nějž potom konve naložili a vyjeli ze vrat.
V mlékárnách bylo mléko přelito do obrovských chladících tanků, kde se smíchalo s tím náramně nezdravým mlékem, jež bylo produktem našeho sjednoceného zemědělství, a jeho bezkonkurenční čistota a vysoká laktace, na níž si pantáta tolik zakládal, přišla vniveč, ale přispělo do národního průměru. Prázdné konve naložili na vůz, vyjeli z bran mlékáren a vydali se polní cestou k lesu.
Přibližovali se k lesnímu porostu, v tom se ze smrčiny, kde se vzala, tu se vzala, objevila se postava malého mužíčka v dlouhém zeleném kabátě, se zeleným kloboukem na hlavě, se sukovicí v ruce. O tu se opíral snad jen symbolicky. Byl to pan Berka, hajný, se kterým si pantáta domluvil trochu toho dříví.
Pantáta zastavil koně, Honza si vlezl dozadu na korbu a uvolnil tak místo panu Berkovi. Ten se pozdravil s pantátem, odpověděl na pozdrav Honzovi, vyskočil na vůz, aniž by počkal, až vůz zastaví a usedl vedle pantáty na kozlík. Povoz se dal znovu do pohybu.
